23 Cdo 3410/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3410/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2025 Spisová značka:23 Cdo 3410/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.3410.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3410/2024-328 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně NURBASAN s.r.o., se sídlem v Praze, Černokostelecká 1806/123, identifikační číslo osoby 08559449, zastoupené Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze, Bělehradská 572/63, proti žalované UNCONIC s. r. o., se sídlem v Praze, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 02081636, zastoupené Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem se sídlem v Praze, Bohuslava ze Švamberka 1284/12, o zaplacení částky 1.479.789 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 74 C 72/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024, č. j. 30 Co 156/2024-302, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.800 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto unesení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2024, č. j. 74 C 72/2021-252, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.054.895 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 424.894 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III). 2. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 30 Co 156/2024-302, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 299.407 Kč s příslušenstvím, jinak ohledně částky 755.488 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 755.488 Kč s příslušenstvím (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (třetí výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu, v části prvního výroku, kterým odvolací soud co do částky 299.407 Kč s přísl. potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 4. V konkrétnosti dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil otázky: a) Zda je třetí osoba oprávněna zastupovat dovolatelku ve věcech smluvních. b) Zda mohlo dojít k dohodě o opuštění sjednané písemné formy smlouvy bez vůle stran a bez zřejmého projevu takové vůle stran smlouvy o dílo. c) Zdá má objednatel povinnost hradit nesjednané vícepráce, které byly provedeny nad rámec sjednaného rozsahu díla a s dílem věcně a časově souvisely. 5. Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je překvapivé a že odvolací soud nesprávně vyčíslil přiznanou částku. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že žaloba se zamítá. 6. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. 7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 11. Dovolání není přípustné. 12. Z obsahu dovolání předně vyplývá, že dovolatelka se svými námitkami snaží zpochybnit závěr odvolacího soudu o tom, že třetí osoba zastupovala dovolatelku ve věcech sjednávání víceprací či smluvních změn [dovolací námitka shora označená písm. a)]. 13. Dle § 430 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), pověří-li podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněném pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v § 430 o. z. zákonodárce převzal úpravu dříve obsaženou v § 15 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), přičemž při výkladu a aplikaci § 430 o. z. bude i nadále použitelná dosavadní judikatura vztahující se k § 15 obch. zák. 14. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi k výkladu § 15 obch. zák. opakovaně uvádí, že k tomu, aby určitá osoba mohla jednat podle § 15 obch. zák. jako zástupce podnikatele, musí být splněny současně dvě podmínky. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Pověřená osoba nemusí být zaměstnancem, ani v jiném obdobném vztahu k podnikateli. Obchodní zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí „pověřením“. Výslovně nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým způsobem formalizováno. V praxi takové pověření může mít například podobu vymezení pracovní náplně ve vnitřních organizačních předpisech podnikatele, avšak tato skutečnost není podmínkou pro vznik pověření. Pověření může být učiněno neformálně, nemusí vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani z pracovního zařazení. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011). 15. Odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, který při hodnocení pověření vycházel z důvodů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2114/2019. Pouhá polemika dovolatelky s tímto závěrem odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). 16. Zpochybňuje-li dále dovolatelka argumentaci odvolacího soudu o existenci zástupčího oprávnění třetí osoby s tím, že posuzované právní jednání neodpovídá rozsahu prokázaného pověření, pak přehlíží závěr soudů nižších stupňů, že i v tomto případě by šlo o překročení zástupčího oprávnění, o kterém lze vzhledem k okolnostem případu předpokládat dobrou víru žalobkyně (§ 431 o. z.), a tedy by dále dovolatelku (žalovanou) takové právní jednání zavazovalo. Tento závěr odvolacího soudu však dovolatelka nijak nesporuje. 17. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1798/2011, není pro projednávanou věc přiléhavý, neboť v odkazovaném rozsudku dovolací soud toliko dovozuje, že oprávnění ve věcech technických zahrnuje též oprávnění převzít dílo. 18. Za této situace pak přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka [shora označená pod písm. c)] týkající se povinnosti hradit cenu víceprací, neboť tato otázka vychází z úvahy, že jde o práce, které nebyly smlouvou o dílo sjednány. Vzhledem k závěru, že provedené práce odpovídají stranami určenému předmětu díla, nemůže sama tato otázka zakládat