23 Cdo 347/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 347/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2022 Spisová značka:23 Cdo 347/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.347.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 11. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 3186/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 347/2022-259 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně SPR a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Jungmannova 32/25, identifikační číslo osoby 25461222, zastoupené Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 26/15, za účasti účastnice OTE, a.s., se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 132/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 29 Co 241/2021-225, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně se podanou žalobou domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 15. 10. 2019, č. j. 03274-54/2018-ERU, sp. zn. SLS-03274/2018-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 21. 4. 2020, č. j. 03274-64/2018-ERU, tak, že žalobkyni vznikl nárok na podporu elektřiny vyrobené fotovoltaickou elektrárnou FVE Dubí ve formě zeleného bonusu stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 165 812,76 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 25 C 132/2020-175, zamítl žalobu o nahrazení výše uvedeného správního rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu (výrok I) a o zaplacení 165 812,76 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž brojila proti závěru odvolacího soudu, že v roce 2010 žalobkyně nezahájila výrobu elektřiny v souladu s účelem zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů (dále jen „zákon č. 180/2005 Sb.“). Konkrétně přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení tří otázek hmotného práva, které odvolací soud sice vyřešil v souladu se závěry uvedenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019, a ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, ale které by měly být posouzeny jinak, a to v souladu se základními principy právního státu. Zároveň žalobkyně předložila dvě otázky, které podle ní v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny. Následně žalobkyně dovoláním vytýkala vadu řízení spočívající v tom, že se soud prvního stupně i odvolací soud nevypořádaly s jejími námitkami, že elektřina vyrobená ve FVE Dubí (dále také „výrobna“) v roce 2010 byla využita účelně, čímž se měl stát napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným. Žalobkyně v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobkyni vznikl nárok na podporu elektřiny vyrobené fotovoltaickou elektrárnou FVE Dubí ve formě ročního zeleného bonusu dle cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 165 812,76 Kč s příslušenstvím, že se rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 15. 10. 2019, č. j. 03274-54/2018-ERU, sp. zn. SLS-03274/2018-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 21. 4. 2020, č. j. 03274-64/2018-ERU, mění tímto rozsudkem tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně i stupně odvolacího, a také aby Nejvyšší soud rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Zejména zdůraznila, že jednak provoz elektrárny v roce 2010 neumožňoval vyrobenou elektřinu účelně využívat, jednak že v důsledku nedokončeného galvanického připojení elektrárny k distribuční soustavě nemohla žalobkyně výrobu elektřiny za zákonem stanovených podmínek ani zahájit. Žalovaná posléze navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, případně zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázky, zda byla výrobna pro účely poskytování podpory elektřiny uvedena do „ostrovního provozu“ do konce roku 2010, zda byla podmínkou uvedení výrobny do provozu v roce 2010 ve smyslu Cenového rozhodnutí energetického regulačního úřadu č. 4/2009 skutečnost, že v tomto roce došlo k účelnému využití vyrobené elektřiny, a zda fotovoltaická elektrárna určená k připojení do distribuční soustavy dosáhne svého účelu až v okamžiku, kdy do této soustavy elektřinu dodává, resp. kdy je připojena do distribuční soustavy, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, dovolací soud konstatoval, že účelem zákona č. 180/2005 Sb. není, aby se stavěly fotovoltaické elektrárny (FVE), nýbrž jeho účelem je (jak již bylo výše uvedeno) zvýšení podílu dodávané elektřiny, která pochází z obnovitelných zdrojů. Z tohoto účelu zákona je zřejmé, že FVE dosáhne svého účelu až v okamžiku, kdy dodává elektřinu do distribuční soustavy, a pro naplnění tohoto účelu je logicky nezbytný předpoklad jejího zapojení do distribuční soustavy. Energetický regulační úřad je pak v rámci své působnosti oprávněn stanovit nejen výši výkupních cen za elektřinu z obnovitelných zdrojů, ale také další věcné podmínky pro uplatnění jednotlivých forem regulace, tedy i upřesnit pojem „uvedení do provozu“. Následně v rozsudku ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že předpoklad vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na podporu podle zákona č. 180/2005 Sb. ve výši stanovené pro rok 2010 spočívající v tom, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy, platí i pro výrobny, u nichž výrobce uplatnil podporu využívání obnovitelných zdrojů ve formě zeleného bonusu, jednalo-li se o výrobnu určenou k připojení do elektrizační soustavy. Nejvyšší soud těmito rozhodnutími jednak upřesnil právní posouzení vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, uveřejněného pod číslem 104/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jednak z jejich závěrů vycházel i v navazující judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1272/2021, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2670/2019). Spr