23 Cdo 3705/2017 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3705/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 10. 2019 Spisová značka:23 Cdo 3705/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3705.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Náklady řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 150 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 12. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 86/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3705/2017-502 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců: a) S. K., nar. XY, bytem XY, a b) G. K., nar. XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, PSČ 110 00, proti žalovaným 1. České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, PSČ 100 10, IČO 00164801, a 2. Státnímu fondu životního prostředí České republiky, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 2006/9, PSČ 140 00, IČO 00020729, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 39 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 1/2010, o dovoláních žalobců a druhého žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 19 Co 433/2016-415, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 19 Co 433/2016-415, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 8. 2016, č. j. 9 C 1/2010-364, ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným, a ve výroku pod bodem II ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 8. 2016, č. j. 9 C 1/2010-364, ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. II. Dovolání žalobců se odmítá. III. Ve vztahu mezi žalobci a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 8. 2016, č. j. 9 C 1/2010-364, zamítl žalobu na zaplacení částky 39 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně, Dubská energetická společnost, a.s. (dále jen „původní žalobkyně“), požádala o zařazení do programu na ozdravení ovzduší a o poskytnutí podpory. Byla vydána tři rozhodnutí ministra životního prostředí, dne 13. 12. 1995 na akci Doksy – Dubá, dne 28. 6. 1996 na akce Kamenický Šenov a Česká Lípa, všechna rozhodnutí se týkala poskytnutí bezúročné půjčky, kdy ze základu pro poskytnutí podpory mělo být půjčeno 70 % finančních prostředků na akce realizované v roce 1996, všechna rozhodnutí obsahovala výčet podmínek, které má žadatel o podporu splnit, s tím, že po splnění podmínek uzavře Kancelář fondu s realizátorem opatření ve smyslu § 5 odst. 3 písm. f) Statutu Státního fondu životního prostředí České republiky (dále také jen „SFŽP“) smlouvu, která bude obsahovat i další podmínky poskytnutí podpory. Pokud příslušná smlouva nebude uzavřena do pěti měsíců od data vydání tohoto rozhodnutí, má Fond právo od jejího uzavření odstoupit, čímž toto rozhodnutí pozbývá platnost. Tato formulace byla uvedena v rozhodnutí z 13. 12. 1995, v rozhodnutích ze dne 28. 6. 1996 bylo uvedeno, že Fond odstoupí od jejího uzavření, čímž toto rozhodnutí pozbývá platnost. Požadavek na podporu byl žalobci změněn tak, že namísto bezúročné půjčky byla žádána úhrada úroků. Žalobci přihlásili do programu ozdravení ovzduší tři projekty, nebylo možno, aby státní dotaci užili na hrazení leasingových splátek, proto se domáhali jiné formy podpory, pokud byla podána nová žádost o státní podporu na ekologický projekt, dřívější rozhodnutí ministra ztratilo platnost, proto druhý žalovaný od projektu odstoupil, nikoli ve lhůtě pěti měsíců. Podmínky pro poskytnutí podpory byly stanoveny rozhodnutím ministra, ze strany žalobců byly téměř splněny, kromě financování 30 % hodnoty projektu, k tomu bylo třeba připravit komplikovanou dokumentaci, v hodnotě milionů Kč, součástí tvrzené škody jsou provizorní náklady původního žalobce. Původní žalobkyně si sjednala úvěr 9 - 10 milionů, který byl čerpán, byla zaplacena jen jedna splátka. Podpora nebyla nikdy poskytována do 100 %, z 30 % musel projekt financovat žadatel z vlastních zdrojů, žalobci o tom nepředložili přesvědčivé doklady. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Žalobci se domáhali náhrady škody, která jim měla být způsobena tím, že druhý žalovaný zavčas, v pětiměsíční lhůtě, neodstoupil od uzavření smlouvy o půjčce, která byla přislíbena rozhodnutím ministra. Soud prvního stupně dovodil, že pokud měla být půjčka poskytnuta podle rozhodnutí ze dne 13. 12. 1995 do 13. 5. 1996 a podle rozhodnutí ze dne 28. 6. 1996 do dne 28. 11. 1996, od této doby se počítá tříletá promlčecí lhůta, proto první nárok přislíbený dne 13. 12. 1995 ve výši 25 492 000 Kč je promlčen, neboť žaloba byla podána až 27. 5. 1999, tj. po 13. 5. 1999. Ve vztahu ke zbývajícím nárokům soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimována, neboť žalobci netvrdili, jakého porušení povinnosti se měla dopustit Česká republika - Ministerstvo životního prostředí, neboť tato pouze přislíbila bezúročnou půjčku za splnění stanovených podmínek a následně k jejímu uzavření či odstoupení delegovala svoji činnost na druhého žalovaného, přičemž ani ze zákona č. 388/1991 Sb., ani ze Statutu Fondu neplyne povinnost první žalované dozorovat konkrétní postup Fondu při administraci jednotlivých žádostí. Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda se druhý žalovaný dopustil nesprávného úředního postupu podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb. a dospěl k závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat porušení povinnosti druhým žalovaným, ani příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a tvrzenou škodou, která měla předchůdci žalobce vzniknout tím, že marně vynaložil náklady na splnění podmínek pro uzavření smlouvy o podpoře, že v rozhodnutích ministra není výslovně uvedeno, že v pětiměsíční lhůtě je druhý žalovaný povinen v případě neuzavření smlouvy od ní odstoupit, že odstoupení od smlouvy bylo právem druhého žalovaného, kterého využil dne 8. 7. 1997, neboť právní předchůdce žalobců změnil formu dotace žádostí o bezúročný úvěr ze dne 9. 3. 1997. Podle soudu prvního stupně navíc sám právní předchůdce žalobců způsobil, že smlouva nemohla být uzavřena, neboť nezajistil financování 30 % projektu. Soud prvního stupně doplnil, že ze zákona vyplývá, že mimořádná podpora prvním žalovaným vyžaduje součinnost žadatelů a dodržování výslovně stanovených podmínek, jejichž splnění žalobci neprokázali. O náhradě nákladů řízení vůči České republice, které vznikly vyplacením znalečného, rozhodl soud prvního stupně podle § 148 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když neúspěšné žalobce uznal povinnými je uhradit. Jinak soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení rozhodl za použití § 150 o. s. ř. Podle soudu prvního stupně je řízení nikoli vinou žalobců vedeno po dlouhou dobu, kdy byla zejména řešena jejich aktivní legitimace. Rovněž u strany žalované zohlednil, že se jedná o státní orgány, které mají své právní oddělení, jehož prostřednictvím mohou jednat u soudu. K hájení svých zájmů je žalobce (soud zřejmě omylem uvedl „žalobce“ namísto „žalovaní“) vybaven organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými z veřejných rozpočtů, a není důvodu, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát; pokud tak učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Soud prvního stupně rovněž doplnil, že s ohledem na žalobní nárok se jedná o vysokou odměnu zastupování, kterou by bylo nespravedlivé po žalobcích požadovat. K odvolání žalobců a druhého žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 19 Co 433/2016-415, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Podle odvolacího soudu není dána odpovědnost žalovaných podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť podle j