23 Cdo 3814/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3814/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 2. 2021 Spisová značka:23 Cdo 3814/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3814.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 5. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3814/2020-393USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Gatema Holding s. r. o. se sídlem v Boskovicích, Průmyslová 2503/2, PSČ 680 01, IČO 08745854, zastoupená JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, PSČ 602 00, proti žalované IBSmm Engineering, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Staré Brno, Hybešova 725/40, PSČ 602 00, IČO 64506754, zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, PSČ 602 00, o zaplacení částky 2 892 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 122/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2020, č. j. 4 Cmo 28/2020-356, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24 442 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 49 Cm 122/2012-238, uložil žalované zaplatit v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Účastníci uzavřeli dne 4. 10. 2004 rámcovou smlouvu o spolupráci při realizaci projektu ADES ve společnosti žalobkyně. Žalobkyně zaplatila žalované v prosinci roku 2008 částku 5 950 000 Kč, která jí byla vyúčtována fakturou vystavenou žalovanou dne 8. 12. 2008 pod číslem 2008092; jako účtované plnění bylo uvedeno „převod know-how spojený s projektem ADES (identifikační číslo Czechinvestu 4.1 INO1/039)“. Soud dovodil, že šlo o zálohovou platbu, neboť žádná konkrétní realizační zakázka nebyla zjištěna (žalovaná netvrdila a neprokázala vznik konkrétní realizační zakázky). Dle soudu bylo prokázáno, že zaplacení předmětné částky bylo iniciováno obsahem úvěrových podmínek smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a ČSOB o financování projektu; zaplacení částky bylo motivováno snahou žalobkyně vyhovět podmínkám úvěrové smlouvy, přičemž to obě strany věděly. K realizaci projektu ADES nedošlo, byl ukončen dne 25. 6. 2009. Soud prvního stupně uzavřel, že ze zjištěných okolností nelze dovodit, že zaplacením předmětné faktury došlo k uznání dluhu ze strany žalobkyně a k přenesení důkazního břemene ze žalované na žalobkyni, jak tvrdila žalovaná s odkazem na § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obch. zák.“). Jestliže žalovaná namítala, že provedená platba nebyla zálohou, ale úhradou poskytnutého plnění, soud prvního stupně jí nepřisvědčil, neboť netvrdila a neprokázala konkrétní realizační vztah a skutečnosti významné pro vznik práva na zaplacení předmětné částky. Soud prvního stupně proto uzavřel, že povinnost žalované vrátit zálohu žalobkyni vznikla v okamžiku zániku rámcové smlouvy v důsledku nemožnosti plnění podle § 575 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), po zrušení plánované realizace projektu ADES v podniku žalobkyně, o čemž byla žalovaná informována poprvé dne 25. 6. 2009. Soud proto přiznal žalobkyni žalovanou částku ve výši 2 892 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 a § 498 obč. zák.; žalobkyně se totiž domáhala vrácení pouze části zaplacené částky podle sporné faktury, neboť nechala kvůli absenci vyúčtování nákladů žalované zpracovat znalecké posouzení reálných nákladů vynaložených žalovanou v souvislosti s plánovanou realizací projektu ADES, které náklady žalované vyčíslilo na částku 2 569 000 Kč. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 8. 2020, č. j. 4 Cmo 28/2020-356, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud k námitkám žalované uvedl, že považuje za správný názor žalované, že uznáním závazku vzniká vyvratitelná právní domněnka, že závazek v době uznání trval a důkazní břemeno stran neexistence takového závazku v důsledku uznání přechází na dlužníka. Podle odvolacího soudu ovšem i za situace, kdy by úplným zaplacením závazku mohlo dojít k jeho uznání, nelze v řešené věci usuzovat z plnění žalobkyně na uznání závazku, a to s ohledem na okolnosti případu. Zaplacení sporné faktury bylo vedeno snahou vyhovět podmínkám úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a ČSOB, o čemž věděly obě účastnice, a rovněž v době plnění neexistoval žádný dluh žalobkyně vůči žalované. Odvolací soud považoval za správný rovněž závěr soudu prvního stupně, že sporná faktura byla fakturou zálohovou a platba nebyla za údajný převod know-how, nýbrž platbou na očekávané budoucí závazky vzniklé z realizačních smluv. Na tomto závěru podle odvolacího soudu nic nemění ani to, že žalovaná na faktuře neurčitě uvedla, že jde o převod know-how, ani to, že žalobkyně požaduje vrácení pouze části plnění poskytnutého podle předmětné faktury. Odvolací soud rovněž uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když neprovedl žalovanou navržené důkazy výpověďmi M., jeho manželky a dalších svědků a listinami, neboť žalovaná neuvedla konkrétní tvrzení, která by měla uvedenými důkazy být prokázána. Odvolací soud proto uzavřel, že odvolání není důvodné, neboť soud prvního stupně přihlédl ke všem relevantním skutečnostem tvrzeným žalovanou, nezatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dospěl z provedených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho právní posouzení věci je rovněž správné. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. zaprvé v tom, že skutkové závěry odvolacího soudu vycházející ze skutkových závěrů soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Konkrétní rozpor spatřovala dovolatelka v tom, že soudy uzavřely, že plnění sporné faktury bylo vedeno snahou vyhovět podmínkám úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a ČSOB, která vázala počátek čerpání sjednaného úvěru na proinvestování částky 6 milionů Kč z vlastních zdrojů žalobkyně na poradenské služby. Podle žalované ovšem znění sporné faktury neodpovídá podmínkám úvěrové smlouvy, konkrétně čl. I. odst. 2 písm. e) úvěrové smlouvy. Pokud tedy soudy dovodily povahu faktury jako zálohové s odkazem na to, že šlo o snahu naplnit podmínky úvěrové smlouvy, je jejich skutkové zjištění o povaze faktury v extrémním rozporu s důkazem provedeným úvěrovou smlouvou. Na základě toho dospěly soudy k nesprávnému právnímu závěru o bezdůvodném obohacení žalované. Dovolatelka na podporu své argumentace odkázala na několik rozhodnutí Ústavního soudu, podle nichž může nesprávné právní posouzení vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, resp. se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Relevantní otázka procesního práva se tak dle judikatury Ústavního soudu může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále dovolatelka namítala nesprávné právní posouzení otázky uznání závazku a přesunu důkazního břemene. Konkrétně šlo o posouzení, zda plněním žalobkyně podle předmětné faktury došlo k uznání dluhu podle § 407 odst. 3 obch. zák. a tím i k přenosu důkazního břemene na žalobkyni. Dovolatelka argumentovala tím, že ačkoli citované ustanovení upravuje uznání závazku částečným plněním, je nepochybné, že pokud dlužník dobrovolně uhradí celý dluh, musí se uvedené ustanovení podle argumentu logického výkladu „a minori ad maius“ vztahovat i na situaci zaplacení celého závazku. Dovolatelka pak odkázala na řadu konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se účinků uznání závazku a přenosu důkazního břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníka. Poslední námitka dovolatelky se týkala nevyslechnutí znalce, který zpracoval znalecký posudek pro žalobkyni, na jehož základě žalobkyně požadovala vrácení částky 2 892 000 Kč (žalovaná částka) z celkové částky (5 950 000 Kč) zaplacené na základě sporné faktury. Dovolatelka uvedla, že opakovaně od počátku řízení napadala správnost tohoto znaleckého posudku vypracovaného Ing. Pavlem Trčkou. Namítala, že v takovém případě soudy měly provést výslech znalce podle § 137 o. s. ř., což neučinily a