23 Cdo 402/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 402/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2024 Spisová značka:23 Cdo 402/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.402.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zdravotní pojištění Dotčené předpisy:§ 17 předpisu č. 48/1997 Sb. § 17a předpisu č. 48/1997 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 8. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 402/2023-164 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Bulovka, se sídlem v Praze, Budínova 67/2, identifikační číslo osoby 00064211, zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15, proti žalované RBP, zdravotní pojišťovna, se sídlem v Ostravě, Michálkovická 967/108, identifikační číslo osoby 47673036, zastoupené Mgr. Pavlem Říhou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3159/29, o zaplacení částky 221.254 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 192/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2022, č. j. 19 C 192/2020-110, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 169/2022-134, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2022, č. j. 19 C 192/2020-110, se zastavuje. II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 169/2022-134, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Podanou žalobou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 221.254 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o doplacení rozdílu mezi žalobkyní nutně vynaloženými náklady na poskytování hrazených služeb (zdravotní péče) v roce 2017 a úhradami provedenými žalovanou za totéž časové období v jednotlivých segmentech zdravotní péče, tedy doplatku, který jí dle jejího názoru náleží s ohledem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13. 2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 3. 2022, č. j. 19 C 192/2020-110, zamítl žalobu o zaplacení částky 221.254 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Dle zjištění soudu prvního stupně byla mezi žalobkyní a žalovanou dne 5. 2. 2013 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb č. 26257/13, na jejímž základě žalobkyně pojištěncům žalované poskytuje sjednané zdravotní služby a žalovaná tyto v mezích smlouvy hradí. Soud prvního stupně dále uvedl, že z této smlouvy plyne, že byla uzavřena v souladu s ustanovením § 17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále též jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), a v souladu s vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy. K této smlouvě byl pro rok 2017 mezi žalobkyní a žalovanou dne 6. 4. 2017 uzavřen úhradový dodatek č. 42, jímž v souladu a s odkazem na vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 348/2016 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2017 (dále též jen „vyhláška č. 348/2016 Sb.“), byla stanovena hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení pro rok 2017. 4. Žalobkyně opakovaně vyzvala žalovanou k úhradě rozdílu mezi nutně vynaloženými náklady na poskytnuté zdravotní služby v roce 2017 a uhrazenou částkou, konkrétně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky ve výši 221.254 Kč, což žalovaná odmítla. 5. Při právním posouzení věci soud prvního stupně poukázal především na ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb. a ustanovení § 4 vyhlášky č. 348/2016 Sb. Uvedl, že z podstaty systému veřejného zdravotního pojištění vyplývají výrazná kontraktační omezení a jiné významné veřejnoprávní regulace. I přes tato omezení se každý poskytovatel může dohodnout se zdravotní pojišťovnou na jiném způsobu určení výše úhrad. V této souvislosti odkázal na závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15. 6. Soud prvního stupně dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, z něhož vyplývá, že soud je povolán ke stanovení ceny ošetřovatelské a rehabilitační péče poskytnuté pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami, nebyla-li tato cena mezi pobytovým zařízením sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou pro konkrétní období platně sjednána. Dále pak poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, které jsou dle jeho názoru plně aplikovatelné na řešenou věc, podle nichž „uzavřela-li žalobkyně úhradový dodatek k zvláštní smlouvě, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí, neboť žalobkyně tak učinila ze svobodné vůle“. 7. Soud prvního stupně konstatoval, že každý poskytovatel se může s pojišťovnou dohodnout na individuálním způsobu určení výše úhrad a tím vyloučit použití úhradové vyhlášky. Takováto dohoda je mezi stranami závazná a za předpokladu, že k této dohodě strany přistupovaly svobodně a s využitím všech svých schopností, které u nich lze vzhledem k jejich profesionalitě přepokládat, nelze dospět k závěru, že by takováto dohoda mohla být způsobilá zasahovat do práva nemocnice podnikat zakotveného v čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Podepsáním úhradového dodatku tak mezi stranami došlo k dohodě o výši úhrady pro rok 2017. 8. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a zásadu pacta sunt servanda uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaná neuhradila zdravotní služby v souladu s uzavřeným úhradovým dodatkem. Toto ostatně nebylo ani tvrzeno. Žalobu proto zamítl. 9. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 169/2022-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 10. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil správná a úplná skutková zjištění, rovněž dospěl ke správným právním závěrům a správně odkázal na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. 11. Odvolací soud uvedl, že žalovaná poskytla žalobkyni úhrady za služby, jak k tomu byla zavázána smlouvou a platnými právními předpisy, a existenci nároku žalobkyně na úhradu dalších nákladů spojených s poskytováním zdravotních služeb je stále nutno posuzovat výhradně v kontextu platné právní úpravy a závazné smlouvy. V daném případě byla dodržena písemná forma smlouvy a další podmínky smlouvy včetně podmínek úhrady jednotlivých druhů zdravotních služeb byly věcí vyjednávání a smluvní volnosti stran. Úhradovým dodatkem pak byla jasně stanovena sazba bodu. Tento úhradový dodatek žalobkyně podepsala, aniž by uplatnila jakékoliv výhrady k výši bodu. 12. Požadavky žalobkyně nemají oporu ani v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kdy odvolací soud poukázal mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, který vychází ze závěrů Ústavního soudu, dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 23 Cdo 3328/2020, či na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, který též přikládá váhu uzavřené smlouvě. Rozhodující pro posouzení nároku žalobkyně tak byla rámcová smlouva a úhradový dodatek. 13. Dle odvolacího soudu je zřejmé, že pokud rámcová smlouva a úhradový dodatek při stanovení bodu vychází z platné právní úpravy a žalovaná vyplatila žalobkyni úhradu v souladu se smlouvou a pokud došlo k určité limitaci výše úhrad, pak tento postup není ani v rozporu se smlouvou, ani v rozporu se zákonem, ani v rozporu s ústavně zaručenými právy žalobkyně podle článku 26 odst. 1 Listiny. K protiprávnímu postupu by došlo tehdy, pokud by bylo žalobkyni znemožněno dosažení alespoň přiměřeného zisku, přičemž protiústavní důsledky mohou nastat právě až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrýt ani nutně vynaložené náklady, přičemž cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti. Tyto shora uvedené skutečnosti žalobkyně ani netvrdila a ani je především neprokázala. 14. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního