23 Cdo 4070/2009 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4070/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2011 Spisová značka:23 Cdo 4070/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4070.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 11. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 01.16.2012I.ÚS 149/12JUDr. Vojen Güttlerodmítnuto02.07.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4070/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Gracíkem, advokátem, se sídlem v Novém Bydžově, Masarykovo nám. 1144, proti žalované Vodohospodářské a obchodní společnosti, a.s., se sídlem v Jičíně, Na Tobolce 428, PSČ 506 45, IČO 60109149, zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o návrhu na změnu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září 2000, sp. zn. 23 Cm 480/93, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 9/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2009, č. j. 2 Cmo 237/2008-203, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 960 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lubomíra Málka, advokáta, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. září 2000,č. j. 23 Cm 480/93-265, zamítl žalobu proti žalované na zaplacení částky 67 062,50 Kč s příslušenstvím (výroky pod body II, IV a V). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. února 2002, č. j. 1 Cmo 148/2001-307, rozsudek soudu prvního stupně v této napadené části potvrdil. Dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 21. ledna 2003, č. j. 32 Odo 991/2002-334, odmítl. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2006, č. j. 42 Cm 28/2004-66, byla povolena obnova řízení. Důvodem povolení obnovy řízení bylo tvrzení žalobce, že jsou nové skutečnosti, které nemohl použít v předchozím řízení, a které pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Konkrétně výslechem V. S. mělo být zjištěno, že byla přítomna jednání žalobce s pracovníkem žalované, panem J. P., čímž mělo být prokázáno uzavření ústní smlouvy na dodávku vody. Krajský soud v Hradci Králové poté usnesením ze dne 19. února 2008, č. j. 43 Cm 9/2006-143, zamítl návrh na změnu rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 23 Cm 480/93, v bodech II, IV a V (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III). Soud prvního stupně považoval svědeckou výpověď svědkyně V. S., jíž provedl důkaz v obnoveném řízení, za nevěrohodnou. Dospěl k závěru, že v řízení nebyla prokázána existence závazkového vztahu, ze kterého by žalované vznikla povinnost k dodávce vody pro žalobce do tzv. keramické dílny, resp. nebyla prokázána existence hospodářské smlouvy. A protože nebylo prokázáno ani porušení jiné právní povinnosti jako předpokladu pro vznik práva žalobkyně na náhradu škody podle ustanovení § 145 hospodářského zákoníku, soud prvního stupně návrh na změnu pravomocného rozsudku zamítl. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. března 2009, č. j. 2 Cmo 237/2008-203, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Ohledně věci samé pokládal odvolací soud za primární posouzení, zda mezi účastníky existoval závazkový vztah, na jehož základě by byla žalovaná povinna dodávat žalobci vodu do jeho keramické dílny nebo nikoli. Pokud by tento závazkový vztah existoval, pak by žalovaná odstavením dodávek vody porušila svou smluvní povinnost. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v rozhodném období, to je v letech 1990 až 1991 byl žalobce podnikatelem podnikajícím na základě zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů. Současně učinil skutkové zjištění, že voda byla dodávána do keramické dílny žalobce. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva na dodávky vody mezi účastníky řízení uzavřena nebyla. Na vztah mezi žalobcem jako soukromě podnikající osobou a žalovanou jako podnikající právnickou osobou nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku, tedy ani v něm připuštěnou možnost uzavření smlouvy na dodávky vody konkludentně. Z ustanovení § 25 odst. 1 vyhlášky č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a kanalizacích, lze dovodit, že dodávky vody musely být mezi dodavatelem a odběratelem upraveny smlouvou, v daném případě smlouvou hospodářskou, pro jejíž platnost byla podle § 24 odst. 2 hospodářského zákoníku vyžadována písemná forma. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by byla mezi účastníky uzavřena písemná či ústní smlouva o dodávce vody do keramické dílny žalobce, nevznikl mezi nimi závazkový vztah zakládající povinnost žalované k dodávce vody žalobci. Odpojením přípojky vody k dílně tedy žalovaná žádnou povinnost uloženou jí zákonem či smlouvou neporušila. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaná za případně vzniklou škodu v souvislosti s odpojením přípojky žalobci neodpovídá. Z toho důvodu usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel jej spatřuje v tom, že byl jako podnikatel podnikající na základě zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, ve vztahu k odběru vody nesprávně zařazen podle § 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, pod pojem socialistická organizace. Dovolatel namítá, že podnikal na základě zákona č. 105/1990 Sb., ale na OSSZ se jako organizace přihlásil až někdy v roce 1993, kdy začal zaměstnávat zaměstnance. V letech 1990 – 1991 byl stále v zaměstnaneckém poměru k MěNV v Hořicích jako zahradník, pokud podnikal, bylo to po zaměstnání, a to v oboru kamenictví a mimo Libonice, kde měla být voda odebírána. Bez povšimnutí a náležitého zhodnocení zůstalo to, že ani ostatní odběratelé vody v témže místě neměli uzavřené písemné smlouvy a voda jim bez problémů byla dodávána. V žádném případě nesplňoval zákonný požadavek pro podřazení pod socialistickou organizaci ve smyslu § 14 hospodářského zákoníku. Písemná forma právních úkonů i v rámci hospodářského zákoníku přitom není absolutní a jsou z ní významné výjimky, jako například v ustanovení § 357 hospodářského zákoníku. Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel i v tom, že se soud vůbec nezabýval možností náhrady škody i ve vztahu porušení prevenční povinnosti žalovanou zakotvené jak v občanském, tak v hospodářském zákoníku. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítla nepřípustnost podaného dovolání a ztotožnila se s rozhodnutím odvolacího soudu jak po stránce skutkové, tak po stránce právní a odkázala na svá předchozí podání ve věci. V souladu s tím navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238 odst. 1 písm. b) a odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§ 235h odst. 1 věta druhá o. s. ř.), jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 ve spojení s § 238 odst. 2 o. s. ř.). Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení