23 Cdo 4101/2018 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4101/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 2. 2019 Spisová značka:23 Cdo 4101/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4101.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Příslušnost soudu věcná Dotčené předpisy:§ 41 předpisu č. 216/1994Sb. ve znění do 29.09.2017 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:29. 4. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4101/2018-138 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně WPB Capital, spořitelní družstvo, se sídlem v Brně, Kamenná 835/13, Štýřice, PSČ 639 00, IČO 25780450, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované KOPPREA – znalecký ústav, spol. s r. o., se sídlem v Praze 9, U svobodárny 1110/12, Libeň, PSČ 190 00, IČO 45808830, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 95/2017, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2018, č. j. 54 Co 127/2018-103, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2018, č. j. 54 Co 127/2018-103, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění:Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. prosince 2017, č. j. 31 C 95/2017-85, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 26. ledna 2017, sp. zn. 01/16, vydaného rozhodcem JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. května 2018, č. j. 54 Co 127/2018-103, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Odvolací soud vycházel z námitky žalobkyně, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno věcně nepříslušným soudem, neboť dne 30. září 2017 nabyl účinnosti zákon č. 296/2017 Sb., kterým byl mimo jiné změněn § 41 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, dále jen „zákon o rozhodčím řízení“, který určuje věcnou příslušnost soudů k projednání žalob na zrušení rozhodčího nálezu. Podle § 41 zákona o rozhodčím řízení ve znění do 30. září 2017 platilo, že k řízení o neplatnosti rozhodčí smlouvy a k řízení podle tohoto zákona je v prvním stupni příslušný soud, který by byl příslušný k řízení ve věci podle zvláštního předpisu, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy. Za řízení podle uvedeného ustanovení je třeba považovat mimo jiné i řízení o zrušení rozhodčího nálezu (§ 31 zákona o rozhodčím řízení). Odvolací soud shrnul, že v posuzovaném případě bylo řízení sice zahájeno podáním žaloby dne 26. dubna 2017, avšak soud prvního stupně rozhodl napadeným rozsudkem až 8. prosince 2017, tedy poté, co 30. září 2017 nabyla účinnosti novela zákona o rozhodčím řízení provedená zákonem č. 296/2017 Sb., podle níž nově § 41 zákona o rozhodčím řízení zní: „K řízení o neplatnosti rozhodčí smlouvy a k řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle části čtvrté tohoto zákona je v prvním stupni příslušný krajský soud. K ostatním řízením podle tohoto zákona je v prvním stupni příslušný soud, který by byl příslušný k řízení ve věci podle zvláštního předpisu, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy.“ Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že zmíněná novela neobsahuje přechodná ustanovení, je třeba vycházet ze zavedených doktrinálních názorů, podle kterých se novelizované znění procesního předpisu použije i na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti novelizace. Soud prvního stupně proto zatížil řízení vadou, neboť v řízení pokračoval i poté, co uvedená novela nabyla účinnosti, a ve věci rozhodl, ačkoliv již nebyl věcně příslušný. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tato otázka se vztahuje k věcné příslušnosti soudu v případě, že po zahájení řízení o zrušení rozhodčího nálezu nabyla účinnosti novela provedená zákonem č. 296/2017 Sb., která mimo jiné změnila ustanovení § 41 zákona o rozhodčím řízení upravující věcnou příslušnost soudů pro řízení o zrušení rozhodčího nálezu, a zároveň novela neobsahovala ve vztahu ke změně zákona o rozhodčím řízení přechodná ustanovení. Dovolatelka shrnula, že podle právní úpravy účinné v době zahájení řízení (do 29. září 2017) byly věcně příslušnými soudy k řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle § 9 odst. 1 o. s. ř. okresní soudy, nestanovil-li občanský soudní řád jinak (§ 9 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Po nabytí účinnosti novely (od 30. září 2017) jsou k řízení o zrušení rozhodčího nálezu příslušné podle § 41 zákona o rozhodčím řízení krajské soudy. Dovolatelka poukázala na to, že uvedená novela obsahuje intertemporální ustanovení pouze ve vztahu k občanskému soudnímu řádu; ve vztahu k zákonu o rozhodčím řízení žádná intertemporální ustanovení neobsahuje. Dovolatelka také poukázala na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2017, č. j. Ncp 1082/2017-142, který při řešení této otázky dospěl k opačnému závěru, než odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Dovolatelka citovala z odůvodnění uvedeného usnesení Vrchního soudu, který z přechodného ustanovení uvedené novely dovodil, že právní účinky žaloby na zrušení rozhodčího nálezu podané před účinností novely lze poměřovat výlučně úpravou účinnou do 29. září 2017, a proto je pro určení věcné příslušnosti soudu v prvním stupni rozhodný § 9 o. s. ř. a § 41 zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném do 29. září 2017. Dovolatelka poukázala také na to, že opačný závěr, tj. že se má věcná příslušnost soudu řídit již podle ustanovení účinného po 30. září 2017, by byl podle citovaného usnesení Vrchního soudu v rozporu s požadavkem legitimního očekávání a právní jistoty a jednalo by se o nepřípustnou pravou retroaktivitu. Dovolatelka také odkázala na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k nepřípustnosti pravé retroaktivity a k principu právní jistoty. Dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, jaké znění procesního předpisu je rozhodné pro určení věcné příslušnosti soudu k řízení o zrušení rozhodčího nálezu v případě, že po podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu nabyla účinnosti novela zákona o rozhodčím řízení, která změnila pravidla pro určení věcné příslušnosti soudu (§ 41 zákona o rozhodčím řízení) a ve vztahu k zákonu o rozhodčím řízení tato novela neobsahuje přechodná ustanovení. Dovolání je rovněž důvodné, neboť odvolací soud uvedenou otázku procesního práva posoudil nesprávně. Vzhledem k tomu, že ve vztahu ke změně zákona o rozhodčím řízení nebylo v zákoně č. 296/2017 Sb., kterým byla novela provedena, zakotveno žádné přechodné ustanovení, platí obecná zásada nepravé retroaktivity procesních norem (pro občanské soudní řízení výslovně vyjádřená v § 355 o. s. ř.), podle níž změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány. Z uvedeného pravidla nepravé zpětné účinnosti procesních norem vychází řada rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyšší