23 Cdo 4535/2010 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4535/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2013 Spisová značka:23 Cdo 4535/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.4535.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Závazkové vztahy obchodní Dotčené předpisy:§ 763 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 2. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4535/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně: Komerční banka, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, IČ 45317054, zastoupena JUDr. Alenou Bányaiovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lazarská 13/8, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně CHETENG s. r. o., se sídlem Brno, Šumavská 35, IČ 44016191, zast. Mgr. Danielem Tetzeli, advokátem, se sídlem v Praze 4, Vápencová 569/13, proti žalované: Československá obchodní banka, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČ 00001350, o zaplacení USD 2,000.000,- s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 2/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2010, č. j. 5 Cmo 112/2010-106, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010, č. j. 5 Cmo 112/2010-106, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010, č. j. 52 Cm 2/2008-67, ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 6. ledna 2010, č. j. 52 Cm 2/2008-67 tak, že připustil rozšíření žaloby o požadované zákonné úroky z prodlení (výrok I.) a dále žalobu na zaplacení částky USD 2,000.000,- spolu s úroky z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení bylo vrácení bezdůvodného obohacení 2 mil. USD, které získala žalovaná, resp. její právní předchůdce dne 24. 4. 2001 převodem od žalobkyně na účet ČSOB č. 001-1-192358 vedený u The Chase Manhattan Bank, New York, USA na základě závazkového prohlášení k záruce č. 1919700944 ze dne 31. 10. 1991, které však bylo neplatné. Soud prvního stupně se nejprve zabýval námitkou promlčení vymáhaného nároku, vznesenou žalovanou a měl za to, že závazkové prohlášení (ať již platné či neplatné) je nutno posuzovat podle hospodářského zákoníku, nikoli dle zákoníku mezinárodního obchodu či obchodního zákoníku; neoprávněný majetkový prospěch z tohoto úkonu je proto třeba posuzovat rovněž podle hospodářského zákoníku, když šlo o vztah dvou tuzemských subjektů. Soud neprováděl žádné důkazní řízení a odvolal se na dokazování v souvisejícím sporu sp. zn. 26 Cm 110/2002 a dovodil, že předmětné závazkové prohlášení zajišťovalo závazky společnosti Chepos IDO, právního předchůdce vedlejšího účastníka, který byl v právním vztahu s a. s. Technoexport, jako tuzemským subjektem, takže nejde o vztah, na který by dopadal zákoník mezinárodního obchodu. Soud prvního stupně s poukazem na ust. § 131b odst. 2 hospodářského zákoníku (dále též „hosp. zák.“) a § 131d hosp. zák. a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 884/2005 v obdobné věci dospěl k závěru, že promlčení je nutno odvíjet od data, kdy žalobkyně uplatnila u soudu vzájemný návrh. Pouhé uplatnění obrany v jiném soudním řízení nepostačuje. V daném případě se žalobkyně dozvěděla o neoprávněném majetkovém prospěchu nejpozději dne 27. 6. 2001, kdy odmítla uhradit zbytek záruky kvůli neplatnosti závazkového prohlášení a poté žalobkyně poprvé uplatnila nárok z bezdůvodného obohacení dne 27. 6. 2003, ale pouze jako obranu proti žalobě žalované (ČSOB, a. s.), resp. jako pohledávku k započtení. Podruhé, při ústním jednání dne 26. 4. 2006 výslovně uvedla, že jde o obranu proti žalobě a teprve podáním ze dne 4. 8. 2006 uplatnila žalobkyně vzájemný návrh, tzn. uplatnila své právo u soudu ve smyslu § 131d hosp. zák., tudíž v době, kdy nárok z bezdůvodného obohacení byl již promlčen. Proto soud žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. v bodech II. a III. výroku, potvrzuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel zejména ze závazkového prohlášení učiněného tehdy Komerční bankou s. p. ú. ve prospěch Československé obchodní banky dne 31. 10. 1991, kterýžto listinný důkaz zopakoval a konstatoval, že právní předchůdce žalobkyně v něm prohlásil, že obrátí-li se na něj věřitel jejího klienta Chepos, inženýrsko-dodavatelská organizace, s. p. o plnění ručeného závazku, uhradí pohledávku v požadované výši na vyzvání, a to v celkové výši převzaté záruky 26,400.000,- USD. Vznesenou námitku promlčení však odvolací soud posoudil podle jiného hmotného práva, než soud prvního stupně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4056/2008 zaujal odvolací soud názor, že také v daném případě šlo o protizáruku tuzemského subjektu vůči jinému tuzemskému subjektu, který ručil do zahraničí a takový vztah se spravoval do 31. 12. 1991 zákoníkem mezinárodního obchodu v souladu s § 2 odst. 1 cit. zákoníku (zákon č. 101/1963 Sb.), a neřídil se tudíž hospodářským zákoníkem (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud se dále zabýval otázkou, jaké hmotné právo nutno použít na právní úkon plnění, tj. platbu 2,000.000,- USD ze strany žalobkyně ve prospěch žalované v roce 2001, pokud by předmětné závazkové prohlášení bylo neplatné. V tomto ohledu aplikoval odvolací soud ust. § 763 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) a podle tohoto přechodného ustanovení dovodil, že jestliže se daná bankovní protizáruka posuzuje podle zákoníku mezinárodního obchodu, pak je toto hmotné právo nutno aplikovat i na následky případné neplatnosti předmětného právního úkonu, tedy na bezdůvodné obohacení ve výši 2 mil. USD, resp. na vznesenou námitku promlčení. Odvolací soud s poukazem na ust. § 81 a 82 zákoníku mezinárodního obchodu dovodil, že tříletá objektivní promlčecí lhůta počala běžet dnem plnění bezdůvodného obohacení, tedy dnem 24. 4. 2001, kdy žalobkyně odepsala ze svého účtu vymáhanou částku 2,000.000,- USD ve prospěch žalované a její běh skončil dne 24. 4. 2004. Druhou zásadní otázkou, kterou podle odvolacího soudu musel nalézací soud řešit, je otázka, zda podání žalobkyně, doručené Městskému soudu v Praze dne 27. 6. 2003, je protinávrhem ve smyslu § 97 o. s. ř. anebo pouhou obranou proti žalobě dle § 98 o. s. ř. Podle závěru odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně správně, posoudil-li předmětný úkon jako obranu proti návrhu, když k výslovnému dotazu soudu při jednání dne 26. 4. 2006 žalobkyně potvrdila, že jde o obranu. Podle názoru odvolacího soudu zákoník mezinárodního obchodu v § 76 an., ani v dalších ustanoveních neobsahuje institut stavení promlčecí lhůty a navíc v § 92 zákoníku mezinárodního obchodu je upraveno uplatnění práva u soudu žalobou, nikoliv obranou proti žalobě. Na základě uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že podání ze dne 27. 6. 2003 promlčecí lhůtu k vydání bezdůvodného obohacení nestaví a tato lhůta proto uplynula dnem 24. 4. 2004. Na věci již nemohlo nic změnit ani podání žalobkyně ze dne 4. 8. 2006, kterým dle svého tvrzení upřesnila svůj původní protinávrh, neboť nebylo co upřesňovat. Soud prvního stupně tudíž správně naložil s podáním z 4. 8. 2006 jako s protinávrhem doručeným soudu teprve v tento den, když následně uložil zaplatit soudní poplatek a rozhodl vyloučit věc k samostatnému řízení. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a rozsudek nalézacího soudu v napadených částech jako věcně správný, i když s částečně jiným odůvodněním, potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání ze dne 13. 9. 2010 s tím, že napadený rozsudek má ve věci samé zásadní právní význam – a dovolání je tedy přípustné – protože odvolací soud řešil otázky, které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny a některé právní otázky řešil odlišně od judikatury Nejvyššího soudu. Jako dovolací důvody uplatnila dovolatelka důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka nejprve připomíná, že vymáhaný nárok byl uplatněn podáním ze dne 26. 6. 2003, doručeným soudu dne 27. 6. 2003 jako vzájemný návrh v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 110/2002 a teprve usnesením ze dne 26. 2. 2007, č. j. 26 Cm 110/2002-170, tj. až po čtyřech letech, byl tento vzájemný návrh vyloučen k samostatnému projednání do řízení vedeného pod sp. zn. 52 Cm 2/2008. Soud prvního