23 Cdo 5062/2007 — Nejvyšší soud

23 Cdo 5062/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2010 Spisová značka:23 Cdo 5062/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.5062.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o úvěru Dotčené předpisy:předpisu č. 109/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 3. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.       23 Cdo 5062/2007-369 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně CORSAIR (Luxembourg) No 11 S. A., se sídlem v L-1115 Luxembourg, 2. BOULEVARD KONRAD ADENAUER, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalovaným 1. E. P.,  2. R. P.,  oběma zastoupeným JUDr. Jaroslavem Novákem, PhD., advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, 3. P. G.,  4. A. S.,  a 5. V. S.,  o zaplacení částky 678 714,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 192/2002, o dovolání prvého žalovaného a druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2007,  č. j. 20 Co 69/2007-338, takto: I. Dovolání prvního žalovaného a druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2007, č. j. 20 Co 69/2007-338, v rozsahu, ve kterém jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. května 2006,  č. j. 5 C 192/2002-284, tak, že pokud se žalobkyně domáhala vůči žalovaným 1 až 5 zaplacení částky 105 578,40 Kč a 17,5 % úroku z prodlení z této částky od 1. 1. 1997 do zaplacení, se žaloba zamítá, se odmítá. II. Ve zbývající části se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2007, č. j. 20 Co 69/2007-338, ve vztahu mezi všemi účastníky zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kutné Hoře svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. května 2006, č. j. 5 C 192/2002-284 (poté, co Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. března 2004, č. j. 20 Co 314/2003-212, zrušil jeho rozsudek ze dne 12. března 2003, č. j. 5 C 192/2002-130, a věc mu vrátil k dalšímu řízení), uložil všem žalovaným zaplatit žalobkyni částku 678 714,40 Kč se 17,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III) a určil, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že prvý žalovaný a druhá žalovaná uzavřeli s právní předchůdkyní žalobkyně, Českou spořitelnou, a. s., dne 2. 5. 1990 smlouvu o půjčce a omezení převodu nemovitostí, na jejímž základě obdrželi celkovou částku 500 000 Kč, a to tak, že postupně předkládali České spořitelně, a. s., k proplácení různé faktury. Třetí, čtvrtý a pátý žalovaní převzali ručení za závazky prvého žalovaného a druhé žalované. Soud prvního stupně posoudil předmětnou smlouvu podle § 341 občanského zákoníku ve znění do novelizace provedené zákonem č. 506/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a dovodil z ní, že byla uzavřena s žalovanými 1 a 2 jako s občany, neboť byli ve smlouvě jako občané označeni, uvedeno jejich jméno, rodné číslo a bydliště a jako účel půjčky byl ve smlouvě uveden „dlouhodobý investiční úvěr“, přičemž ve smlouvě nebyla žádná zmínka, že půjčka je určena pro podnikání. K tomu uvedl, že pokud by žalovaní 1 a 2 chtěli získat finanční prostředky jako podnikatelé, zvolili by postup podle hospodářského zákoníku a uzavřeli by smlouvu o úvěru. Pokud žalovaní 1 a 2 tvrdili, že závazek ze smlouvy o půjčce přešel na veřejnou obchodní společnost, kterou posléze žalovaní 1 a 2 založili, pak k takovému tvrzení žalovaní 1 a 2 nedoložili žádné důkazy. Bez souhlasu věřitele se ovšem původní dlužník nemůže zprostit svého závazku, a pokud nebyla půjčka poskytnuta za účelem podnikání, nebyl takový přechod možný. Rejstříkový spis veřejné obchodní společnosti nebylo možné připojit, neboť byl při povodních v roce 2002 zničen. Soud prvního stupně neshledal podloženou ani námitku žalovaných 1 a 2, že půjčená částka nebyla poukázána jim, neboť na proplácených fakturách je uvedena veřejná obchodní společnost a nikoliv osoby žalovaných, neboť jedinými společníky veřejné obchodní společnosti byli žalovaní 1 a 2 a půjčka byla čerpána vždy na žádost některého z nich na základě konkrétního příkazu opatřeného jejich podpisem k úhradě té které faktury. Konečně soud prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku promlčení uplatněného nároku vznesenou žalovanými. Vycházel z toho, že tříletá promlčecí doba začala běžet dnem, kdy byla žalovaným doručena výpověď smlouvy o půjčce, protože tímto okamžikem se stal splatným celý dluh. Podle doručenky byla výpověď doručena dne 16. 4. 1995 a žaloba byla podána dne 28. 1. 1997. Žaloba tak byla podána včas. Soud prvního stupně shrnul, že první žalovaný a druhá žalovaná odpovídají z titulu dlužníků podle § 657 a násl. obč. zák., další žalovaní jako ručitelé podle § 546 a násl. obč. zák. K odvolání prvých dvou žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2007, č. j. 20 Co 69/2007-338, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že pokud se žalobkyně domáhala vůči žalovaným 1 až 5 zaplacení částky 105 578,40 Kč se 17,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení, žaloba se zamítá, v dalším se ve výrocích I a IV potvrzuje s tím, že žalovaní 1 a 2 jsou povinni plnit společně a nerozdílně a žalovaní 3 až 5 jsou povinni plnit společně a nerozdílně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III). Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu bez ohledu na to, že na straně účastníků nejde o nerozlučné společenství. Postupoval tak s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi, podle které je u nároku vycházejícího ze stejného skutkového základu (vrácení dluhu z půjčky), za který však odpovídají žalovaní 1 a 2 jako dlužníci a žalovaní 3, 4 a 5 jako ručitelé (tj. jejich závazek je akcesorický a subsidiární ve vztahu k závazku dlužníků), k odvolání jen některého ze žalovaných podaného do věci samé předmětem přezkumné činnosti soudu rozsudek v celém rozsahu. Vzhledem k tomu, že žalovaní 1 a 2 přes poučení soudem nenavrhli žádné relevantní důkazy prokazující přechod závazku na další společnost, vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že z hlediska právního posouzení odpovědnosti žalovaných za vrácení dluhu z titulu poskytnuté půjčky bylo samo o sobě nerozhodné, zda žalovaní 1 a 2 získali půjčku jako podnikatelé - fyzické osoby nebo jako občané, protože v obou případech je dána jejich odpovědnost za vrácení dluhu z této půjčky. K namítanému přechodu závazků podle názoru odvolacího soudu dojít mohlo, a to smlouvou o vkladu společníka uzavřenou při zakládání společnosti nebo vstupu do právnické osoby postupem podle § 59 odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Ten stanoví, že jestliže je vkládán podnik či jeho část, použijí se přiměřeně ustanovení o smlouvě o prodeji podniku. Podle § 476 odst. 2 obch. zák. vyžaduje smlouva o prodeji podniku písemnou formu. Podle § 477 odst. 1 až 4 obch. zák. přecházejí na kupujícího všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje; přechod pohledávek se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek a k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím. Žalovaní 1 a 2 však přechod závazku neprokázali a navíc svým tvrzením, že smlouvu o převodu závazku v písemné formě neuzavřeli a taková smlouva neexistuje, sami možnost prokázání přechodu vyvrátili. Ani v případě prokázání přechodu závazku uvedeným způsobem by se však žalovaní 1 a 2 nezprostili své odpovědnosti za úhradu dluhu, odpovídali by totiž podle § 477 odst. 3 obch. zák. jako ručitelé. Pokud žalovaní 1 a 2 tvrdili, že k přechodu závazku došlo postupem podle § 531 obč. zák., tedy v důsledku převzetí dluhu, ani tato možnost nepřichází podle závěru odvolacího soudu v úvahu, protože i smlouva o převzetí dluhu vyžaduje podle § 531 odst. 3 obč. zák. písemnou formu. Ohledně další námitky žalovaných 1 a 2, zpochybňující zejména poskytnutí finančních prostředků na základě uzavřené smlouvy tím, že zčásti z nich byly přímo propláceny faktury právnické osobě, kterou žalovaní založili, se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že se jednalo o způsob čerpání půjčky na základě příkazu žalovaných. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud sh