23 Cdo 656/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 656/2025-165 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Bramasole Prague s.r.o., se sídlem v Praze 2, Oldřichova 506/14, identifikační číslo osoby 04741439, zastoupené JUDr. Markétou Surgovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalované AB-IN s.r.o., se sídlem v Praze 3, U Kněžské louky 2150/16, identifikační číslo osoby 26487641, zastoupené Mgr. Klárou Hrbkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 730/9, o zaplacení 530 503,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 253/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 20 Co 278/2024-130, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 201 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 530 503,20 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že na základě objednávky odeslané prostřednictvím formuláře na internetových stránkách žalované a následně zpracované kalkulace uzavřela dne 26. 11. 2019 se žalovanou, za kterou jednal L. V., smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly stavební úpravy nebytové jednotky. Přestože žalobkyně zaplatila cenu díla, žalovaná dílo řádně nedokončila. Žalobkyně proto od smlouvy dne 24. 7. 2020 odstoupila a požadovala vrácení částek zaplacených za neuskutečněnou dodávku klimatizace a vzduchotechniky. 2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 17 C 253/2022-109, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 530 503,20 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 78 117,60 Kč (výrok pod bodem II). 3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 530 503,20 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 183 248 Kč (výrok II). 4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním směřujícím podle svého obsahu toliko proti výroku I napadeného rozsudku (ve věci samé). Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že „se jedná o věc, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, resp. by s ohledem na okolnosti měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Současně navrhla, aby soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí by jí mohla být způsobena závažná újma. 5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro absenci náležitostí dovolání. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v řešené věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti pro něj považuje za splněnou (srov. usnesení ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu (pouhé vymezení dovolacího důvodu) ani citace (části) textu § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 10. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Dovolatel tedy musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud nevyřešenou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018). Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrné, od kterého svého (již dříve přijatého) řešení otázky hmotného či procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud nyní odchýlit. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ právní otázky, která již byla dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešena, a od jejíhož řešení se má dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. R 4/2014 nebo shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 11. Těmto požadavkům žalovaná nedostála, neboť v dovolání nevymezila žádnou konkrétní právní otázku, kterou by považovala za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Za způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze považovat pouhé tvrzení, že jde o „věc, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena“, při současné absenci dostatečně určitého vymezení konkrétní právní otázky, na jejímž řešení záviselo napadené rozhodnutí a kterou žalovaná považuje za dosud nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu. 12. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalovaná nedostála, ani pokud spatřovala přípustnost dovolání (též) v tom, že „by s ohledem na okolnosti měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Z dalšího obsahu dovolání totiž není patrné, že by v něm žalovaná polemizovala se správností řešení jakékoliv právní otázky již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a dožadovala se, aby se od tohoto svého řešení dovolací soud v posuzované věci odklonil. Pokud snad žalovaná uvedeným vyjádřením měla na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 13. Vytčené nedostatky obligatorní náležitosti dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené povinné náležitosti nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání. 14. Z obsahu dovolání je patrné, že žalovaná jím ve skutečnosti zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná jednající L. V. uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o dílo, od níž následně žalobkyně odstoupila, a vzniklo jí tak právo na vrácení poskytnutého plnění