23 Cdo 660/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 660/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 1. 2026 Spisová značka:23 Cdo 660/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.660.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přerušení řízení Dotčené předpisy:§ 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 660/2025-272 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce S. F., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Steiningerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 15/11, proti žalovanému P. F., zastoupenému Dr. Stephanem Heidenhainem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 2128/10, o žalobě o umožnění přezkoumání účetních knih a dokladů a předložení vyúčtování, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 12 C 30/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 10. 2024, č. j. 10 Co 233/2024-250, takto: I. Řízení o dovolání se přerušuje na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o odpovědi na předběžné otázky uvedené pod bodem II. výroku. II. Nejvyšší soud žádá Soudní dvůr Evropské unie na základě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie o odpověď na následující předběžné otázky: Je třeba ustanovení čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, vykládat tak, že příslušnost „rozhodovat o dědictví jako o celku“ zahrnuje také příslušnost k řízení o žalobě o předložení knih, dokladů a listin správcem pozůstalosti jednomu z dědiců? Je-li odpověď na předchozí otázku záporná, určí se příslušnost soudu pro dané řízení podle obecných ustanovení čl. 4 a násl. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech? Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a dosavadní řízení před českými soudy 1. Žalobce se v řízení podanou žalobou na žalovaném domáhal, aby žalobci umožnil přezkoumat účetní knihy a doklady týkající se správy pozůstalosti po zůstaviteli P. E. F. (zemřelém 12. 4. 2020) a aby předložil vyúčtování správy této pozůstalosti a další vyjmenované listiny týkající se pozůstalosti. Žalovaný byl usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 10. 2020, č. j. 36 D 637/2020-216, jmenován správcem pozůstalosti zůstavitele, která se nachází na území Spolkové republiky Německo (SRN). 2. Okresní soud v Teplicích jako soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 12. 2023, č. j. 12 C 30/2022-227, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a vůči státu (výrok III). 3. Soud prvního stupně k námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti vznesené žalovaným shledal, že oba účastníci jsou cizí státní příslušníci, jejichž bydliště je na území SRN, kde se nachází také majetek spadající do předmětné pozůstalosti. Předmětný spor není sporem vyvolaným dědictvím, neboť v něm nejsou uplatňována práva dědiců žalobou podle § 189 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a k podání žaloby nebyl žalobce vyzván notářem. Jde tedy o „běžné civilní řízení“, přičemž zde nejsou žádné okolnosti, které by svědčily ve prospěch mezinárodní příslušnosti českých soudů ani podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dále jen „nařízení Brusel I bis“, a proto soud prvního stupně pro nedostatek podmínek řízení zastavil. 4. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu na č. l. 227 (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení). 5. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů, neboť ve věci nebyla dána výlučná příslušnost dle čl. 24 nařízení Brusel I bis, nebyla sjednána prorogace dle čl. 25 téhož nařízení, nejde o spotřebitelský vztah, vztah ze zaměstnaneckého poměru ani se nejedná o závazek, který by měl být splněn na území České republiky. 6. Žalobce ve svém dovolání spatřoval nesprávné právní posouzení odvolacího soudu v závěru, že v projednávané věci (v řízení o umožnění přezkoumání účetních knih a dokladů a předložení vyúčtování souvisejících se správou pozůstalosti) se nejedná o řízení související s dědickým řízením tak, aby s ohledem na zásadu jednotného dědického řízení dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, dále jen „nařízení o dědictví“, byla v daném případě založena příslušnost českých soudů podle čl. 4 nařízení o dědictví. 7. Dovolací soud v řízení o dovolání shledal, že jeho rozhodnutí je závislé na vyřešení otázky, zda s ohledem na princip jednotného dědického řízení vyjádřený čl. 4 nařízení o dědictví lze řízení o žalobě o předložení knih, dokladů a listin správcem pozůstalosti dědici posuzovat podle nařízení o dědictví jako řízení související s dědickým řízením natolik, že by k rozhodování o předmětné žalobě měly být příslušné soudy, jež rozhodovaly o dědickém právu, tedy v projednávané věci soudy české. II. Použitelné vnitrostátní právo 8. Podle § 73a zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále jen „ZMPS“, se ustanovení této hlavy nepoužijí na otázky, které spadají do rozsahu působnosti přímo použitelného předpisu Evropské unie. 9. Podle § 74 odst. 1 ZMPS je pravomoc českých soudů k projednání dědictví dána, měl-li zůstavitel v době své smrti obvyklý pobyt v České republice. 10. Podle § 75 ZMPS jde-li o majetek, který je v cizině, projedná český soud dědictví jen tehdy, jestliže cizí stát vydává takový majetek k projednání českým soudům, nebo přiznává právní účinky rozhodnutím českých soudů v těchto věcech. 11. Podle § 104 odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. III. Použitelné právo Evropské unie 12. Podle čl. 1 odst. 1 nařízení o dědictví se toto nařízení použije na dědění majetku zemřelých osob. Nepoužije se na daňové, celní či správní věci. 13. Podle čl. 3 nařízení o dědictví se pro účely tohoto nařízení rozumí „děděním“ dědění majetku zemřelé osoby, které zahrnuje jakoukoli formu přechodu majetku, práv a závazků z důvodu smrti, ať již se jedná o přechod jako projev vůle v pořízení pro případ smrti, nebo o přechod na základě dědění ze zákona [odstavec 1 písmeno a)]. Pro účely tohoto nařízení se „soudem“ rozumějí veškeré soudní orgány a všechny ostatní orgány a právní odborníci s pravomocí v dědických věcech, kteří vykonávají soudní funkce nebo jednají na základě zmocnění soudním orgánem nebo pod dohledem soudního orgánu, jestliže tyto ostatní orgány a právní odborníci nabízejí záruky nestrannosti a práva všech stran být vyslechnut a jestliže jejich rozhodnutí vydaná podle práva členského státu, v němž působí a) mohou být napadena před soudním orgánem nebo jím přezkoumána; a b) mají obdobnou sílu a účinky jako rozhodnutí soudního orgánu v téže věci. Členské státy informují Komisi o ostatních orgánech a právních odbornících uvedených v prvním pododstavci v souladu s článkem 79 (odstavec 2). 14. Podle čl. 4 nařízení o dědictví jsou soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti, příslušné rozhodovat o dědictví jako o celku. 15. Podle čl. 21 nařízení o dědictví nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro dědění jako celek právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti (odstavec 1). Je-li ze všech okolností věci zřejmé, že v době smrti měl zůstavitel zjevně užší spojení s jiným státem, než je stát, jehož právo by se použilo na základě odstavce 1, bude právem rozhodným pro dědění výjimečně právo tohoto jiného státu (odstavec 2). 16. Podle čl. 23 odst. 1 nařízení o dědictví právem určeným podle článku 21 nebo článku 22 se řídí dědictví jako celek. Podle odst. 2 písm. f) téhož článku se tímto právem řídí zejména pravomoci dědiců, vykonavatelů závětí a jiných správců pozůstalosti, zejména pokud jde o prodej majetku a platby věřitelům, aniž jsou dotčeny pravomoci uvedené v čl. 29 od