23 Cdo 819/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 819/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2026 Spisová značka:23 Cdo 819/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.819.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Výklad projevu vůle Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 4. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1436/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 819/2025-480 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce D. N., zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, proti žalované M. V., zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o zaplacení 984 757 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 321/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2024, č. j. 12 Co 343/2023, 12 Co 344/2023-435, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 7 C 321/2022-309, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2023, č. j. 7 C 321/2022-345, uložil žalované zaplatit žalobci částku 3 260 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbytku, tj. co do požadavku žalobce na zaplacení částky 981 497 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky (výrok III) a vůči státu (výrok IV). 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v části, v níž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 282 740 Kč s příslušenstvím, jinak v tomto výroku, jakož i ve výrocích III a IV rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky převodu vlastnického práva k nemovitosti nezapsané do katastru nemovitostí, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, který při výkladu projevu vůle stran dospěl k tomu, že pokud bylo v darovací smlouvě uzavřené mezi žalobcem a jeho otcem dne 23. 11. 2011 a 1. 12. 2011 ujednáno, že dárce mimo jiné daruje žalobci „parcelu č. XY se všemi hospodářskými budovami, součástmi a příslušenstvím“, pak z takového projevu vůle stran smlouvy plyne, že hospodářské budovy na pozemku parc. č. XY měly dle vůle stran sdílet osud tohoto pozemku a nebyly samostatným předmětem převodu, a pokud pak dodatkem č. 1 uzavřeným mezi stranami 19. 6. 2012 strany vyjádřily vůli nepřevést pozemek parc. č. XY na žalobce, pak ani vlastnictví hospodářských budov na něm se nacházejících na žalobce nepřešlo. 4. Dovolatel namítal, že takový výklad projevu vůle není správný, neboť opomíjí, že darovací smlouva se týkala převodu věci hromadné – podniku – a pozemek nepředstavoval samostatný předmět převodu, nýbrž byl jednou z jeho mnoha složek. Rovněž dle jeho názoru není žádný důvod pro závěr, že hospodářské budovy na uvedeném pozemku sdílely právní osud pozemku, neboť podle právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“) platilo, že stavby nejsou součástí pozemku. Závěr odvolacího soudu tak dle dovolatele odporuje zákonné úpravě převodu vlastnictví u nemovitostí nepodléhajících evidenci v katastru nemovitostí. Vlastnické právo k nim proto přešlo účinností darovací smlouvy (1. 1. 2012) a na tom ničeho nemohla změnit souhlasně projevená vůle stran v dodatku č. 1 ze dne 19. 6. 2012. 5. Dovolatel rovněž namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázal, neboť věc posuzoval podle zákona obč. zák., ačkoli se jednalo o smlouvu o darování části podniku a měl tak analogicky aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, o prodeji podniku. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Dovolání není přípustné. 13. Ačkoli dovolatel v dovolání jako předpoklad zakládající dle jeho názoru přípustnost dovolání výslovně vymezil otázku týkající se převodu vlastnického práva k nemovitostem nezapsaným v katastru nemovitostí, obsahově jeho argumentace směřovala toliko k vyjádření nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu o obsahu vůle stran projevené v darovací smlouvě ze dne 23. 11. 2011 a ze dne 1. 12. 2011 a v dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 19. 6. 2012. 14. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právních úkonů (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). 15. Ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. jsou pro případ vzniku pochybností o obsahu právního úkonu formulována výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je indikován tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016). 16. Výkladem právních úkonů za použití pravidla zakotveného v § 35 odst. 2 obč. zák. se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval opakovaně, přičemž vyslovil právní závěr, podle nějž může výklad právního úkonu směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a že vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní jen tehdy, není-li v rozporu s jazykovým projevem, přičemž tato pravidla se p