23 Cdo 966/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 966/2024-1338 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Petrem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 9, Boušova 792/25, proti žalovanému Marku Schüllerovi, se sídlem v Olomouci, Malé Vlčiny 329/9, identifikační číslo osoby 44902590, zastoupenému Mgr. Petrou Žákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 43/39, o zaplacení částky 970 915 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 31/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 12. 2023, č. j. 75 Co 243/2023-1302, t a k t o: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 149 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou na žalovaném domáhala původně vrácení částky 971 385 Kč s příslušenstvím, kterou zaplatila žalovanému na základě smlouvy o obchodním zastoupení za uzavření pojistných smluv se třetími osobami. Po ukončení spolupráce mezi žalobkyní a žalovaným došlo u desítek pojistných smluv, které za žalobkyni sjednal žalovaný se třetími osobami, k předčasnému ukončení pojistného vztahu, ať již pro neplacení pojistného, nebo z důvodu výpovědi smlouvy ze strany pojistníka. Žalovaný se proti podané žalobě bránil námitkou, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost vystavit mu výkazy o dlužné provizi. 2. Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 30. 6. 2023, č. j. 16 C 31/2021-1258, zastavil řízení co do částky 470 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 970 915 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých spolu účastníci uzavřeli dne 15. 1. 2014 smlouvu o výhradním obchodním zastoupení, na jejímž základě žalovaný zajišťoval pro žalobkyni zájemce o pojištění, s nimiž pak jménem žalobkyně a na její účet tyto smlouvy také uzavíral. Součástí smlouvy o výhradním obchodním zastoupení bylo mimo jiné ujednání stran, podle něhož byl obchodní zástupce povinen vrátit žalobkyni odpovídající část obdržené provize, pokud dojde ke změně či zániku jím zprostředkovaných a uzavřených smluv. Ke dni 31. 3. 2019 došlo v důsledku výpovědi smlouvy ze strany žalovaného k zániku smluvní spolupráce mezi účastníky. Žalobkyně následně žalovaného vyzvala k zaplacení žalované částky, neboť v jejím rozsahu zaniklo žalovanému právo na již vyplacenou provizi (z důvodů specifikovaných u jednotlivých pojistných smluv v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba nebyla po právu, neboť žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení § 2506 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a nevydala žalovanému výkazy o dlužné provizi. Podle soudu prvního stupně se tak nárok žalobkyně dosud nestal splatným, její žaloba byla předčasná, a bylo proto nutno ji zamítnout. 5. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 970 915 Kč s příslušenstvím (výrok I napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozhodnutí). 6. Odvolací soud po doplnění dokazování o plné znění předmětné smlouvy o výhradním obchodním zastoupení, včetně její přílohy č. 1 (podle níž mimo jiné platilo, že obchodní zástupce je povinen vrátit provizi, na niž mu nevzniklo právo, způsobem určeným v písemné výzvě pojišťovny, a to nejpozději do 15 dnů od doručení této výzvy; tento závazek obchodního zástupce nezaniká ani ukončením smlouvy) vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně; po stránce právní však dospěl k závěru od soudu prvního stupně odlišnému. Podle odvolacího soudu povinnost a lhůta upravené ustanovením § 2506 odst. 1 o. z. dopadají pouze na případy, kdy má zastoupený povinnost předat výkazy o dlužné provizi obchodnímu zástupci v souvislosti s odměnou za výkon obchodního zastoupení, a nevztahuje se tedy na „storno“ provize, zejména s ohledem na skutečnost, že právo žalobkyně na ně vzniklo až po zániku obchodního zastoupení. Splatnost daného plnění byla upravena smluvním ujednáním účastníků, jemuž postup žalobkyně odpovídal, a její žaloba tak byla důvodná. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost odůvodňoval jednak tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, zda se povinnost zastoupeného předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi (upravená § 2506 odst. 1 o. z.) vztahuje také na situaci, kdy zastoupený požaduje po obchodním zástupci vrácení již vyplacené provize, právo na niž zaniklo v důsledku nesplnění či zrušení smlouvy uzavřené třetí osobou (z důvodů nikoli na straně zastoupeného). Podle žalovaného je na danou otázku nutno odpovědět kladně, přičemž žalobkyně tuto svou povinnost v projednávané věci nesplnila. 8. Žalovaný v souvislosti s tím v dovolání vymezil i (v rozhodování dovolacího soudu rovněž dosud neřešenou) otázku, jaké účinky má nesplnění dané povinnosti zastoupeným. Podle jeho názoru je nutno § 2506 odst. 1 o. z. vykládat v kontextu § 2519 odst. 2 o. z. tak, že v takovém případě nemůže nastat splatnost pohledávky zastoupeného na vrácení tzv. storno provize, a proto v projednávané věci byla žaloba žalobkyně podána předčasně. 9. Konečně žalovaný v dovolání namítal, že ani v případě, že by se dovolací soud ztotožnil s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem, po něm není legitimní žádat úroky z prodlení z žalované částky, neboť žalovaný se ocitnul v prodlení z důvodu prodlení žalobkyně s plněním povinnosti předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi. Žalovaný proto uvedl, že odvolací soud posoudil uvedené právní otázky nesprávně, a navrhl Nejvyššímu soudu, aby napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se jako věcně správný potvrzuje, a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. 10. Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání plně ztotožnila s právní argumentací odvolacího soudu, uvedla, že odvolací soud ustanovení § 2506 o. z. vyložil i aplikoval správně, a navrhla dovolacímu soudu, aby napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání 11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 12. Ve vztahu k námitce žalovaného, že s ohledem na prodlení žalobkyně s plněním povinnosti předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi mu nemohla vzniknout povinnost hradit jí kromě jistiny také úroky z prodlení, žalovaný v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud proto v uvedené části nemohl posoudit jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. 13. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání splňuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností. IV. Přípustnost dovolání 14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné