23 Cdo 966/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 966/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2025 Spisová značka:23 Cdo 966/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.966.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o obchodním zastoupení Dotčené předpisy:§ 2506 odst. 1 o. z. § 2507 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:12. 5. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 30.06.2025II.ÚS 1914/25 Jiří Přibáň odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost29. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 966/2024-1338 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Petrem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 9, Boušova 792/25, proti žalovanému Marku Schüllerovi, se sídlem v Olomouci, Malé Vlčiny 329/9, identifikační číslo osoby 44902590, zastoupenému Mgr. Petrou Žákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 43/39, o zaplacení částky 970 915 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 31/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 12. 2023, č. j. 75 Co 243/2023-1302, t a k t o: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 149 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou na žalovaném domáhala původně vrácení částky 971 385 Kč s příslušenstvím, kterou zaplatila žalovanému na základě smlouvy o obchodním zastoupení za uzavření pojistných smluv se třetími osobami. Po ukončení spolupráce mezi žalobkyní a žalovaným došlo u desítek pojistných smluv, které za žalobkyni sjednal žalovaný se třetími osobami, k předčasnému ukončení pojistného vztahu, ať již pro neplacení pojistného, nebo z důvodu výpovědi smlouvy ze strany pojistníka. Žalovaný se proti podané žalobě bránil námitkou, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost vystavit mu výkazy o dlužné provizi. 2. Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 30. 6. 2023, č. j. 16 C 31/2021-1258, zastavil řízení co do částky 470 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 970 915 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých spolu účastníci uzavřeli dne 15. 1. 2014 smlouvu o výhradním obchodním zastoupení, na jejímž základě žalovaný zajišťoval pro žalobkyni zájemce o pojištění, s nimiž pak jménem žalobkyně a na její účet tyto smlouvy také uzavíral. Součástí smlouvy o výhradním obchodním zastoupení bylo mimo jiné ujednání stran, podle něhož byl obchodní zástupce povinen vrátit žalobkyni odpovídající část obdržené provize, pokud dojde ke změně či zániku jím zprostředkovaných a uzavřených smluv. Ke dni 31. 3. 2019 došlo v důsledku výpovědi smlouvy ze strany žalovaného k zániku smluvní spolupráce mezi účastníky. Žalobkyně následně žalovaného vyzvala k zaplacení žalované částky, neboť v jejím rozsahu zaniklo žalovanému právo na již vyplacenou provizi (z důvodů specifikovaných u jednotlivých pojistných smluv v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba nebyla po právu, neboť žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení § 2506 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a nevydala žalovanému výkazy o dlužné provizi. Podle soudu prvního stupně se tak nárok žalobkyně dosud nestal splatným, její žaloba byla předčasná, a bylo proto nutno ji zamítnout. 5. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 970 915 Kč s příslušenstvím (výrok I napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozhodnutí). 6. Odvolací soud po doplnění dokazování o plné znění předmětné smlouvy o výhradním obchodním zastoupení, včetně její přílohy č. 1 (podle níž mimo jiné platilo, že obchodní zástupce je povinen vrátit provizi, na niž mu nevzniklo právo, způsobem určeným v písemné výzvě pojišťovny, a to nejpozději do 15 dnů od doručení této výzvy; tento závazek obchodního zástupce nezaniká ani ukončením smlouvy) vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně; po stránce právní však dospěl k závěru od soudu prvního stupně odlišnému. Podle odvolacího soudu povinnost a lhůta upravené ustanovením § 2506 odst. 1 o. z. dopadají pouze na případy, kdy má zastoupený povinnost předat výkazy o dlužné provizi obchodnímu zástupci v souvislosti s odměnou za výkon obchodního zastoupení, a nevztahuje se tedy na „storno“ provize, zejména s ohledem na skutečnost, že právo žalobkyně na ně vzniklo až po zániku obchodního zastoupení. Splatnost daného plnění byla upravena smluvním ujednáním účastníků, jemuž postup žalobkyně odpovídal, a její žaloba tak byla důvodná. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost odůvodňoval jednak tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, zda se povinnost zastoupeného předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi (upravená § 2506 odst. 1 o. z.) vztahuje také na situaci, kdy zastoupený požaduje po obchodním zástupci vrácení již vyplacené provize, právo na niž zaniklo v důsledku nesplnění či zrušení smlouvy uzavřené třetí osobou (z důvodů nikoli na straně zastoupeného). Podle žalovaného je na danou otázku nutno odpovědět kladně, přičemž žalobkyně tuto svou povinnost v projednávané věci nesplnila. 8. Žalovaný v souvislosti s tím v dovolání vymezil i (v rozhodování dovolacího soudu rovněž dosud neřešenou) otázku, jaké účinky má nesplnění dané povinnosti zastoupeným. Podle jeho názoru je nutno § 2506 odst. 1 o. z. vykládat v kontextu § 2519 odst. 2 o. z. tak, že v takovém případě nemůže nastat splatnost pohledávky zastoupeného na vrácení tzv. storno provize, a proto v projednávané věci byla žaloba žalobkyně podána předčasně. 9. Konečně žalovaný v dovolání namítal, že ani v případě, že by se dovolací soud ztotožnil s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem, po něm není legitimní žádat úroky z prodlení z žalované částky, neboť žalovaný se ocitnul v prodlení z důvodu prodlení žalobkyně s plněním povinnosti předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi. Žalovaný proto uvedl, že odvolací soud posoudil uvedené právní otázky nesprávně, a navrhl Nejvyššímu soudu, aby napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se jako věcně správný potvrzuje, a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. 10. Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání plně ztotožnila s právní argumentací odvolacího soudu, uvedla, že odvolací soud ustanovení § 2506 o. z. vyložil i aplikoval správně, a navrhla dovolacímu soudu, aby napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání 11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 12. Ve vztahu k námitce žalovaného, že s ohledem na prodlení žalobkyně s plněním povinnosti předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi mu nemohla vzniknout povinnost hradit jí kromě jistiny také úroky z prodlení, žalovaný v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud proto v uvedené části nemohl