23 ICdo 160/2022 – Nejvyšší soud

KSPH 66 INS 23802/2012 37 ICm 704/2013 23 ICdo 160/2022-2253 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, Nový Hradec Králové, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, proti žalované Mgr. Monice Cihelkové, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, insolvenční správkyni dlužníka LESS & FOREST s.r.o., se sídlem ve Zbraslavicích, Ostrov 3, identifikační číslo osoby 27106632, zastoupené Mgr. Michaelou Bartoškovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19, o určení pravosti nevykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 ICm 704/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 23802/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, č. j. 37 ICm 704/2013, 101 VSPH 192/2022-2235 (KSPH 66 INS 23802/2012), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2022, č. j. 37 ICm 704/2013-2180 (KSPH 66 INS 23802/2012), určil, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem v přihlášce P967 pod číslem 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 23, 24, 30, 31, 32, 33 a 37 (výrok I), zamítl žalobu o určení, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem v přihlášce P967 pod číslem 36 a 38 (výrok II), odmítl žalobu o určení, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem v přihlášce P967 pod číslem 1, 2, 3, 4, 5, 6, 20, 21, 22, 25, 26, 27, 28, 29, 34, 35, 39, 40, 41, 42 a 43 (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce jako věřitel v incidenčním sporu v insolvenční věci dlužníka domáhal určení, že má za dlužníkem shora uvedené nevykonatelné pohledávky popřené žalovanou jako insolvenční správkyní dlužníka na přezkumném jednání dne 29. 1. 2013 a zvláštním přezkumném jednání dne 16. 7. 2013, jež dle žalobce vznikly v souvislosti s žalobcem specifikovanými smlouvami o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví uzavřených s dlužníkem v období od 29. 12. 2010 do 12. 1. 2012 pro smluvní územní jednotky Podkrkonoší, Klokočka, Česká Lípa a Vsetín. Žalovaná popřela tyto pohledávky z důvodu, že považuje předmětné smlouvy za neplatné pro rozpor se zákonem z důvodu zneužití dominantního postavení žalobcem (vynucování nepřiměřených smluvních podmínek, vázání souhlasu s uzavřením smlouvy na podmínku odběru nesouvisejícího plnění, zneužívání dominantního postavení při zadávání veřejných zakázek a při plnění uzavřených smluv), omylu, porušení zákona o veřejných zakázkách, nekalé soutěže, a rovněž pro rozpor s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku. K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ve výroku II jej změnil tak, že určil, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem v přihlášce P967 pod číslem 36 a 38 (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení jí formulovaných otázek hmotného práva, které dle žalované dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za zjevně nedůvodné, a navrhl, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a za splnění podmínek podle § 241 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Podle § 238 odst. 3 o. s. ř. za rozhodnutí podle odstavce 1 písm. c) se považuje i rozhodnutí vydané v řízení o určení pravosti nebo výše pohledávky nepřevyšující 50 000 Kč. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 209/2003, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 532/2011, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2671/2012, a ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18). V projednávané věci je předmětem řízení určení pravosti pohledávek žalobce, jež nejsou pohledávkami pracovněprávními nebo ze spotřebitelských smluv. Proto dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu o těch pohledávkách, jejichž výše nepřesahuje 50 000 Kč, je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. nepřípustné. Ve zbývajícím rozsahu posoudil dovolací soud přípustnost dovolání v souladu s § 237 o. s. ř., podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je proto oprávněn se zabývat pouze takovými otázkami hmotného nebo procesního práva, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2648/2010, nebo jeho usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 29 Cdo 6042/2016, popř. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV.ÚS 560/08, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. III.ÚS 4002/19). Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou formulovaná (první) otázka, zda je zneužití dominantního postavení smluvní stranou, která je navíc státním podnikem, způsobilé vyvolat právní následek nejen s účinky do budoucna přijetím opatření ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ale i právní následek neplatnosti smlouvy podle obecných ustanovení uvedených v § 6 ve spojení s § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, případně pro rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku podle právní úpravy platné v době uzavření smluv. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Na otázce formulované dovolatelkou, jejímž prostřednictvím se táže na důsledky zneužití dominantního postavení žalobcem v jí popsané situaci, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odpověď na ni je současně