23 ICdo 18/2023 – Nejvyšší soud

KSPH 66 INS 23802/2012 37 ICm 708/2013 23 ICdo 18/2023-2687 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, Nový Hradec Králové, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, proti žalované Mgr. Monice Cihelkové, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, insolvenční správkyni dlužníka LESS & FOREST s.r.o., se sídlem ve Zbraslavicích, Ostrov 3, identifikační číslo osoby 27106632, zastoupené Mgr. Michaelou Bartoškovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19, o určení pravosti nevykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 ICm 708/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 23802/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2022, č. j. 37 ICm 708/2013, 104 VSPH 246/2022-2651 (KSPH 66 INS 23802/2012), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2022, č. j. 37 ICm 708/2013-2579 (KSPH 66 INS 23802/2012), určil, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem v přihlášce P971 pod číslem 1, 2, 3, 4, 5, 8, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31 a 37 (výrok I), zamítl žalobu o určení, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem v přihlášce P971 pod číslem 11, 32, 33, 34, 35 a 36 (výrok II), odmítl žalobu o určení, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem v přihlášce P971 pod číslem 6, 7, 18 a 19 (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce jako věřitel v incidenčním sporu v insolvenční věci dlužníka domáhal určení, že má za dlužníkem shora uvedené nevykonatelné pohledávky popřené žalovanou jako insolvenční správkyní dlužníka na přezkumném jednání dne 29. 1. 2013 a zvláštním přezkumném jednání dne 16. 7. 2013, jež dle žalobce vznikly v souvislosti s žalobcem specifikovanými smlouvami o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví uzavřených s dlužníkem v období od 21. 12. 2011 do 9. 1. 2012 pro smluvní územní jednotky Český Rudolec, Vodňany, Třeboň, Kájov, Vyšší Brod a Hluboká nad Vltavou. Žalovaná popřela tyto pohledávky z důvodu, že považuje předmětné smlouvy za neplatné pro rozpor se zákonem z důvodu zneužití dominantního postavení žalobcem (vynucování nepřiměřených smluvních podmínek, vázání souhlasu s uzavřením smlouvy na podmínku odběru nesouvisejícího plnění, zneužívání dominantního postavení při zadávání veřejných zakázek a při plnění uzavřených smluv), omylu, porušení zákona o veřejných zakázkách, nekalé soutěže, a rovněž pro rozpor s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku. K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV, ve výroku II jej změnil tak, že určil, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem v přihlášce P971 pod číslem 32, 33 a 34, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení jí formulovaných otázek hmotného práva, které dle žalované dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za zjevně nedůvodné, a navrhl, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a za splnění podmínek podle § 241 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou. Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu v prvním jeho výroku a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná tedy brojí i proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byla žaloba částečně zamítnuta. K podání dovolání je však oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změní či zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Jelikož žalovaná byla v odvolacím řízení v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem potvrzeno částečné zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, procesně úspěšná, nebyla žalované napadeným rozsudkem odvolacího soudu v této části způsobena žádná újma na právech, kterou by bylo možno v dovolacím řízení napravit. Proto dovolací soud postupoval podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. a dovolání směřující proti této části napadeného rozsudku odvolacího soudu jako subjektivně nepřípustné odmítl. V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, ve které bylo potvrzeno částečné vyhovění žalobě soudem prvního stupně nebo byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalobě částečně vyhovuje, dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou. Proto posoudil, zda je dovolání v této části (objektivně) přípustné. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Podle § 238 odst. 3 o. s. ř. za rozhodnutí podle odstavce 1 písm. c) se považuje i rozhodnutí vydané v řízení o určení pravosti nebo výše pohledávky nepřevyšující 50 000 Kč. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 209/2003, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 532/2011, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2671/2012, a ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18). V projednávané věci je předmětem řízení určení pravosti pohledávek žalobce, jež nejsou pohledávkami pracovněprávními nebo ze spotřebitelských smluv. Proto dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu o těch pohledávkách, jejichž výše nepřesahuje 50 000 Kč, je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. nepřípustné. Ve zbývajícím rozsahu posoudil dovolací soud přípustnost dovolání v souladu s § 237 o. s. ř., podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je proto oprávněn se zabývat pouze takovými otázkami hmotného nebo procesního práva, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil