24 Cdo 111/2023 – Nejvyšší soud

24 Cdo 111/2023-292 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po H. V., zemřelé dne 14. června 2018, posledně bytem v XY, za účasti 1) M. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Suppého č. 532/4, a 2) M. V., narozené dne XY, bytem v XY, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 666/2018, o dovolání M. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2019, č. j. 29 Co 231/2019-208, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 7. 3. 2019, č. j. 20 D 666/2018-169, ustanovil pozůstalou dceru M. V. správkyní celé pozůstalosti s tím, že je povinna při výkonu této funkce jednat s péčí řádného hospodáře. Uvedl, že „v řízení o pozůstalosti byl zjištěn spor o dědické právo a je zde předpoklad, že toto řízení bude trvat delší dobu“, a že „zůstavitelka byla osobou samostatně výdělečně činnou, která pronajímala nemovitosti, a proto je vhodné, aby byl ustanoven správce pozůstalosti, který bude činit úkony nezbytné pro zachování a fungování této činnosti a též povinnosti vyplývající z daňového řádu“. Dospěl k závěru, že „jako nejvhodnější osobou se soudu jeví pozůstalá dcera M. V., která je dle předložené závěti ustanovena dědičkou nemovitostí zůstavitelky, bez ohledu na to, že ohledně platnosti této závěti je zjištěn spor o dědické právo“. K odvolání M. V. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2019, č. j. 29 Co 231/2019-208, změnil usnesení soudu prvního stupně jen tak, že pozůstalá dcera M. V. je oprávněna ke správě celé pozůstalosti; jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel z toho, že „je nepochybné, že charakter majetku zůstavitelky, který má být předmětem správy, jakož i současný stav pozůstalostního řízení, vyžadují, aby tuto správu pozůstalosti vykonávala osoba, jejíž oprávnění bude odvozeno od rozhodnutí soudu“, že „důvodem pro takový postup je okolnost, která nastala v tomto pozůstalostním řízení, kdy zůstavitelka nepovolala správce pozůstalosti a ke správě nebyl povolán ani vykonavatel závěti“, že „v dané věci je namístě postupovat podle § 156 z. ř. s., který stanoví, že vznikne-li pochybnost o tom, zda má pozůstalost spravovat správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem nebo vykonavatel závěti, nebo dědic, nebo některý z více dědiců, anebo všichni dědicové, soud i bez návrhu usnesením rozhodne, kdo z nich je oprávněn ke správě pozůstalosti“, že „zmíněné ustanovení totiž upřednostňuje, aby pozůstalost spravovali především dědici, popř. některý z nich, což lze dovodit i ze znění ustanovení § 157 odst. 1 písm. a) z. ř. s., podle něhož jednou z podmínek ustanovení správce pozůstalosti je to, že dědici nejsou schopni řádně spravovat pozůstalost“, že „teprve při zjištění, že dědici nejsou schopni pozůstalost řádně spravovat (a současně zůstavitel nepovolal správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti), lze postupovat dle § 157 odst. 1 z. ř. s. a jmenovat správce pozůstalosti“ a že „úvaha o tom, že správu pozůstalosti by event. měly ve smyslu § 1586 z. ř. s. vykonávat obě pozůstalé dcery společně, v tomto případě není namístě“. K tomu uvedl, že „z průběhu řízení je zřejmé, že zůstavitelka zanechala závěť, podle níž dědičkou veškerého svého majetku ustanovila pozůstalou dceru M. V., a byla též předložena listina, podle níž zůstavitelka vydědila dceru M. V.“, že „pokud soud I. stupně neshledal žádné formální nedostatky těchto pořízení pro případ smrti a o určení dědického práva pozůstalé dcery M. V. nebylo dosud ve sporném řízení rozhodnuto, svědčí dědické právo M. V., naproti tomu dědické právo M. V. je prozatím sporné“, že „za daného stavu řízení je tedy pozůstalá dcera M. V. jedinou, které prokazatelně svědčí dědické právo, ať už ze závěti či ze zákona, a z tohoto titulu je pouze ona ve smyslu § 156 z. ř. s. a § 1677 o. z. oprávněna ke správě pozůstalosti“, že „i kdyby totiž závěť zůstavitelky byla shledána neplatnou a nedošlo by ani k vydědění pozůstalé dcery M. V., nastalo by dědění ze zákona a v takovém případě by pozůstalá dcera M. V. byla zákonným dědicem v první třídě dědiců podle § 1635 odst. 1 o. z.“, a že „lze proto mít za to, že její dědické právo k dané věci je jasně prokázáno“. Odvolací soud dodal, že „napadené rozhodnutí bylo formulačně změněno jen s ohledem na skutečnost, že při posouzení toho, zda jmenovaná má vykonávat správu pozůstalosti, je třeba postupovat podle § 156 z. ř. s., podle něhož soud rozhoduje o tom, kdo z dědiců je oprávněn ke správě pozůstalosti, tj. nedochází k ustanovení či jmenování správce pozůstalosti“. Proti usnesení odvolacího soudu podala M. V. (dále též jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „v napadeném usnesení je řešena otázka hmotného i procesního práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena“. Důvodem dovolání je, že „napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci“. Podle jejího názoru je zřejmé, že jmenovaná správkyně „jednoznačně prosazuje vlastní zájmy oproti oprávněným zájmům ostatních dědiců a není kvalifikována pro výkon správy rozsáhlého dědictví“. Uvedla, že „mezi správkyní a dovolatelkou probíhá několik soudních sporů, které se týkají jejich podílového spoluvlastnictví“, a že „dovolatelka rovněž napadla samostatnou žalobou závěť zůstavitelky a listiny o vydědění“. Je přesvědčena, že „za situace, kdy je zřejmé, že vztahy mezi dědici jsou více než napjaté a jeden z nich se již před smrtí zůstavitelky pokoušel dosáhnout převodu významného majetku zůstavitelky na vlastní osobu, jsou dány vážné důvody pro opatření soudu dle ust. § 1677 odst. 2 o. z. a jmenování nezávislého správce, jak po celou dobu navrhuje“. Dovolatelka „žádala a žádá, aby soud jmenoval nezávislého správce pozůstalosti, neboť jsou pro to vážné důvody, jak podle ust. § 1677 odst. 2 o. z., tak podle ust. § 157 odst. 1 písm. c) z. ř. s.“, když „střet zájmů obou dědiček je zřejmý i v tomto stadiu řízení a ani jedna z nich proto není způsobilá pozůstalost spravovat a je nutno ustanovit správce nestranného“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. M. V. ve vyjádření k dovolání vyslovila nesouhlas s tvrzeními své sestry M. V. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V posuzované věci bylo z hlediska skutkového stavu – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá, jak vyplývá z ust. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), že H. V., zemřelá dne 14. 6. 2018 (dále též jen „zůstavitelka“), byla vdaná za L. V. a měla dvě dcery M. V. a M. V. (potenciální dědičky ze zákona v první třídě dědiců). Zůstavitelka zanechala holografní závěť ze dne 23. 11. 2014 (pořízenou navíc v přítomnosti tří svědků), kterou ustanovila dědičkou „svých nemovitostí a pozemků“ dceru M. V. (případně vnučku A.) s tím, že si nepřeje, aby cokoliv z jejího „zůstávajícího“ majetku dostala mladší dcera M. V. Svou dceru M. V. žádala, aby tuto závěť respektovala a z dědictví nic nepožadovala. Závěť je datována a opatřena podpisem zůstavitelky, který je následován textem „vlastnoručně, v plném vědomí“. Vlastnoručním dodatkem k závěti ze dne 23. 3. 2017 zůstavitelka zdůraznila, že „si opravdu nepřeje, aby cokoliv z jejího majetku dostala M. V.“, s tím, že „se o ně nestará, nekomunikuje s nimi, dostala majetek a peníze a nic ze svého slibu, který dala, nedodržela“. Vlastnoručním doplněním poslední vůle ze dne 11. 4. 2017 zůstavitelka prohlásila, že „s plným vědomím vyděďuje svou dceru M. V. ze svého všeho majetku, protože o ně jako o rodiče nejeví žádný zájem, ani jim v ničem nepomáhá, jen je psychicky týrá, nereaguje na kontakty a vše ignoruje. Pozůstalý manžel L. V. v zastoupení M. V. dědictví odmítl, pozůstalé dcery dědictví neodmítly. Z protokolu sepsaného před soudním komisařem dne 7. 3. 2019 vyplynulo, že přítomné pozůstalé dcery prohlásily, že mezi nimi nadále trvá spor o dědické právo (M. V. závěť s dodatkem i prohlášení o vydědění neuznala za pra