24 Cdo 1262/2022 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1262/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2022 Spisová značka:24 Cdo 1262/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1262.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědická nezpůsobilost Dotčené předpisy:§ 469 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 8. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2047/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1262/2022-438 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v řízení o dědictví po zůstaviteli A. M., narozeném XY, posledně bytem v XY, zemřelém 28. 10. 1980, za účasti 1) S. M., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného obecnou zmocněnkyní Š. S., narozenou XY, bytem v XY, 2) V. H. M., narozené XY, bytem v XY, a 3) T. M., narozeného XY, bytem v XY, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 387/2011, o dovolání účastníka 3) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, č. j. 29 Co 263,264/2020-385, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 3. 2018, č. j. 20 D 387/2011-262, rozhodl, že v řízení o dědictví bude dále jednáno s vnukem zůstavitele S. M., vnučkou zůstavitele V. H. M. a vnukem zůstavitele T. M. Usnesením ze dne 4. 5. 2018, č. j. 20 D 387/2011-279, soud prvního stupně dále rozhodl jednak ve smyslu § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, o opravě záhlaví výše uvedeného usnesení (výrok I), jednak zamítavě rozhodl o návrhu účastníka 3) na změnu spisové značky usnesení z 20 D 387/2011 na 20 D 1288/2003 (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. 3. 2018, č. j. 20 D 387/2011-262 (výrok I usnesení odvolacího soudu), a potvrdil též ve výroku II usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. 5. 2018, č. j. 20 D 387/2011-279 (výrok II usnesení odvolacího soudu). Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že původní řízení o dědictví po zůstaviteli, který zemřel bez zanechání závěti, bylo vedeno Státním notářstvím pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 D 1525/80 a skončilo zastavením pro nepatrný majetek zůstavitele, jenž byl vydán osobě, která se postarala o pohřeb. Po skončení dědictví se objevil majetek zůstavitele, který bylo nutno projednat ve smyslu § 47 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění ke dni úmrtí zůstavitele. Návrh byl podán účastníkem 1) u Obvodního soudu pro Prahu 8. Ten měl za to, že z důvodu zatopení Centrální spisovny Městského soudu v Praze v roce 2002 byl spis 8 D 1525/80 zničen, a proto po zahájení řízení pod sp. zn. 20 D 1288/2003 přistoupil k rekonstrukci původního spisu. V řízení tehdy účastník 1) uvedl, že je jediným dědicem ze zákona po zůstaviteli. Soud prvního stupně rozhodnutím ze dne 12. 12. 2003, č. j. 20 D 1288/2003-21, potvrdil nabytí dědictví účastníkovi 1). Posléze se opět objevil další majetek, jejž bylo nutné projednat. Návrh na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví podal účastník 3), který zároveň namítal chybně stanovený okruh dědiců v řízení vedeném pod sp. zn. 20 D 1288/2003. Řízení o návrhu účastníka 3), na dodatečné projednání dědictví, bylo zahájeno usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 3. 2011, č. j. 20 D 387/2011-32, a vyšlo v něm najevo, že se zachoval původní dědický spis sp. zn. 8 D 1525/80 a že podle tehdejších zjištění zůstavitel zemřel bez zanechání závěti a jako dědici přicházeli v úvahu účastníci 1), 2) a 3) jakožto vnoučata zůstavitele vzhledem k tomu, že jejich otec zůstavitele předemřel. Městský soud v Praze na základě podaného odvolání účastníků 2) a 3) následně usnesením ze dne 30. 4. 2014, č. j. 24 Co 88/2014-166, zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2003, č. j. 20 D 1288/2003-21, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení k projednání veškerého doposud zjištěného majetku zůstavitele. Účastník 3) následně namítl dědickou nezpůsobilost účastníka 1), který se měl dopustit zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele, když v předchozí fázi dědického řízení zamlčel existenci dalších dědiců [účastníků 2) a 3)]. O této námitce bylo rozhodnuto soudem prvního stupně shora uvedeným usnesením ze dne 13. 3. 2018, č. j. 20 D 387/2011-262, přičemž toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem v záhlaví uvedeným usnesením. Usnesení odvolacího soudu napadl účastník 3) v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), odmítl. Vymezuje-li účastník 3) přípustnost dovolání tak, že „podle § 237 odst. 1 písm. c) má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam“, činí tak v souladu se zněním o. s. ř. účinným do konce roku 2012. Na posuzované dovolání se však – jak bylo uvedeno výše – vztahuje o. s. ř. ve znění novely č. 286/2021, dle nějž lze v souladu s § 237 vymezit přípustnost dovolání jedině tak, že dovolatel formuluje otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud však nepřistoupil k odmítnutí dovolání pro vady, když z dalšího obsahu dovolání jsou jednotlivé otázky seznatelné s tím, že k nim dovolatel uvedl i v čem spatřuje jejich přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. účinného znění, čímž ve výsledku dostál požadavkům kladeným na vymezení přípustnosti dovolání podle rozhodné právní úpravy. Otázkami, zda je možné právní úkon směřující k určení okruhu dědiců vykonat opomenutím či nečinností, když tato nečinnost znamená nastoupení zákonné dědické posloupnosti a zda se účastník dědického řízení může stát dědicky nezpůsobilým, pokud se dopustí jednání, jímž se snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele, pokud zůstaviteli vyhovuje zákonné určení dědických podílů, a proto nesepíše závěť, a tímto jednáním se tak pokusí zbylé zákonné dědice o jejich dědické podíly připravit, dovolatel fakticky namítá nesprávné právní posouzení otázky dědické nezpůsobilosti účastníka 1) z důvodu zavrženíhodného jednání proti projevu poslední zůstavitelovy vůle. Posouzení této otázky však nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud ji posoudil zcela v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou soudu dovolacího, podle níž je třeba projevem poslední vůle zůstavitele rozumět zůstavitelovy úkony směřující ke stanovení okruhu dědiců (tj. závěť, vydědění) i úkony směřující k tomu, aby došlo k dědění ze zákona (např. zrušení či odvolání závěti nebo vydědění). Dědickou nezpůsobilost přitom má za následek pouze takové jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele, jde-li o jednání „úmyslné“, které lze – se zřetelem k motivaci, formě, intenzitě či účinku – považovat za „zavrženíhodné“. Jednáním proti projevu poslední vůle zůstavitele navíc může být nejen jednání směřující proti listině, na které je zachycena poslední vůle zůstavitele, ale také jednání, které sleduje zmaření či ovlivnění realizace svobodného projevu poslední vůle zůstavitele. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že o dědicky nezpůsobilého dědice z důvodu „zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ může jít pouze v těch případech, kdy se dědic dopustí jednání, jímž se snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele v tomto směru (například aby se určitá osoba stala dědicem, nebo naopak aby se osoba, kterou zůstavitel povolal závětí za svého dědice, dědicem nestala, či aby potomek, kterého zůstavitel vydědil, dědil ze zákonné dědické posloupnosti nebo ze závěti). Půjde o všechny druhy fyzického nebo psychického donucení směřujícího ke zřízení závěti určitého obsahu, o jednání, jímž bylo zůstaviteli zabráněno projevit svou skutečnou vůli v závěti či zřídit, změnit nebo zrušit závěť, jakož i o jednání, jehož cílem je potlačení závěti již zřízené, a to například zničením listiny či zatajením její existence, nebo jejím zfalšováním nebo podvržením. K „zavrženíhodnému jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ může navíc dojít nejen za života zůstavitele, ale také po jeho smrti například tím, že by došlo k jejímu případnému potlačení, zfalšování, podvržení, apod. Naproti tomu za jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele ve smyslu ustanovení § 469 zákona č. 40/1