Nejvyšší soud 24 Cdo 1414/2025 – Omezení svéprávnosti a o změnu opatrovníka

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 2. 2025, č. j. č. j. 96 Co 6/2025 -493, potvrdil v odvoláním napadených výrocích III. a IV. usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 11. 2024, č. j. 15 P 90/2010-483, kterými soud prvního stupně jmenoval posuzovanému opatrovníka město Duchcov a vymezil práva a povinnosti opatrovníka ve smyslu § 463 o. z. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dne 10. 4. 2025 u Krajského soudu v Ústí nad Labem podání označené jako „odvolání“.

Odvolání je podle § 201 o. s. ř. opravným prostředkem, jímž může účastník napadnout (a tím se domoci přezkumu) rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje. Krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (§ 10 odst. 1 o. s. ř.). Odvoláním napadené usnesení je ovšem rozhodnutím krajského soudu jako soudu odvolacího, proti němuž zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odvolání nepřipouští; není přitom rozhodné, zda jde o rozhodnutí ve věci samé nebo o rozhodnutí procesní povahy.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout, je-li podle zákona přípustné, dovoláním (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Soudem příslušným k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích je Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.).

Odvolání tak není opravným prostředkem, který by bylo možno podat proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího (srov. § 201 a § 10 odst. 2 o. s. ř.). Tomu koresponduje i skutečnost, že Nejvyšší soud, ve shodě s tím, jak soustavu soudů vymezuje Ústava ČR v článku 91, může být jen soudem prvního stupně nebo soudem dovolacím (srov. § 9 odst. 5 a § 10a o. s. ř.) a že funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu občanský soud řád neupravuje.

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o dovolání jakožto opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 85, ročník 2001; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1596/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1739/2023). Uvedené judikatorní závěry obstojí i po účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. od 1. 1. 2013, neboť právní úprava § 10a a § 236 o. s. ř. z hlediska vymezení mimořádných opravných prostředků, o nichž Nejvyšší soud rozhoduje, nedoznala změny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 139/2016).

Navrhovatelka by přitom nemohla být úspěšná, ani kdyby svým podáním zamýšlela podat dovolání, neboť ani k výzvě Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 4. 2025, č. j. 15 P 90/2010-507, ve lhůtě soudem k tomu určené nedoložila plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v dovolacím řízení, ani dovolání nebylo ve lhůtě soudem k tomu určené doplněno nebo nahrazeno podáním učiněným jejím zástupcem, který písemně či ústně do protokolu soudu nesdělil, že se s navrhovatelkou učiněným podáním ztotožňuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2752/2010). Navrhovatelka tedy neodstranila nedostatek podmínky dovolacího řízení podle ustanovení § 241 o. s. ř., ačkoliv byla o důsledcích své nečinnosti poučena, a tudíž ani podmínka povinného zastoupení v dovolacím řízení ve smyslu ustanovení § 241 o. s. ř. nebyla splněna, a proto by bylo případné dovolací řízení zastaveno podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto řízení o odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2025, č. j. 96 Co 6/2025-493, podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.

Výrok o náhradě nákladů řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).