24 Cdo 1425/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1425/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 6. 2023 Spisová značka:24 Cdo 1425/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1425.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ] Změna poměrů Dotčené předpisy:§ 55 o. z. § 60 o. z. § 39 předpisu č. 292/2013 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 9. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1425/2023-503 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzované E. T., narozené dne XY, bytem v XY, t.č. Psychiatrická nemocnice Dobřany, zastoupené procesním opatrovníkem P. M., advokátem se sídlem v XY, za účasti Statutárního města Plzeň, se sídlem Úřadu městského obvodu Plzeň 3, sady Pětatřicátníků č. 20/7, hmotněprávního opatrovníka posuzované, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Veleslavínova č. 27/38, o navrácení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 99 P 152/2016, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. února 2023, č.j. 18 Co 259/2022-479, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresní soud Plzeň-město ze dne 1. září 2022 č.j. 99 P 152/2016-448 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení. Odůvodnění: Návrhem posuzované, doručeným soudu prvního stupně dne 23.5.2022, bylo zahájeno řízení o navrácení svéprávnosti posuzované. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 1.9.2022 č.j. 99 P 152/2016-448 návrh zamítl a rozhodl, že náklady řízení nese stát a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že naposledy bylo o svéprávnosti posuzované rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4.10.2019 č.j. 99 P 152/2016-327, kterým bylo na dalších 5 let prodlouženo omezení svéprávnosti posuzované, stanovené rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26.5.2015 č.j. 15 Nc 1209/2014-76 „ve spojení“ s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10.2.2016 č.j. 61 Co 359/2015-123, tak, že posuzovaná není schopna nakládat s majetkem, jehož hodnota přesahuje částku 600 Kč týdně a zavazovat se k opakujícímu se plnění, jednat v pracovně právních vztazích, činit pořízení pro případ smrti, žádat, přijímat a vymáhat dávky státní sociální podpory, dávky sociální péče, dávky důchodového a nemocenského pojištění, dávky pro osoby se zdravotním postižením a příspěvek na péči, není schopna posoudit poskytnutí zdravotních služeb a důsledek poskytnutí. Podle znaleckého posudku MUDr. Michala Hrona ze dne 18.7.2022, který byl v projednávané věci vypracován za účelem přezkoumání zdravotního stavu posuzované, posuzovaná v současné době trpí duševní poruchou, která není jen přechodného rázu, a to perzistující poruchou s bludy. Jedná se o poruchu trvalou, která je velmi obtížně léčebně ovlivnitelná, když u posuzované je narušeno především myšlení a uvažování, sama posuzovaná také ke svému psychickému onemocnění a k léčbě není zcela kritická, má tendence nadhodnocovat svoje schopnosti, navíc její osobnost je lehce ovlivnitelná, zneužitelná, podléhající svodu. Je u ní narušena schopnost samostatně jednat, rozhodovat se. Zná např. hodnotu peněz, ale umí jen částečně posoudit svou finanční situaci, nemá přehled o svých závazcích, aniž by neohrozila sama sebe. Je také velmi důvěřivá. Nerozumí obsahu a důsledkům smluv. Sám „stálý“ opatrovník potvrdil, že posuzovaná rozhodně neumí řádně hospodařit s financemi, je třeba tuto oblast regulovat, když opatrovník jí de facto přiděluje peníze a hradí veškeré její závazky. Jedinou změnou, která nastala od doby předchozího rozhodnutí, resp. prodloužení omezení svéprávnosti podle znalce tkví v tom, že pokud posuzovaná neodmítá léčbu, její psychický stav je natolik kompenzován, že je možno, aby sama jezdila na dovolenky. Podle znalce je riziková v oblasti užívání psychoaktivních látek, což pod kontrolou nemá. Vzhledem k uvedenému soud prvního stupně „dospěl k závěru, že nejsou podmínky pro vrácení svéprávnosti posuzované s ohledem na závěry znaleckého posudku“, a „proto byl návrh zamítnut“. K odvolání posuzované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1.2.2023 č.j. 18 Co 259/2022-479 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že účastníci ani stát nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že „v přezkoumávané věci soud prvního stupně provedl dostatek důkazů, z nichž řádně zjistil skutkový stav, který i správně právně posoudil“. Podle výpovědi i znaleckého posudku MUDr. Michala Hrona posuzovaná nadále trpí duševní poruchou, a to perzistující poruchou s bludy, jedná se o poruchu trvalou, nikoliv přechodnou. S ohledem na zdravotní stav posuzované není možno jí navrátit svéprávnost. Posuzovaná odmítá ústavní péči, vůči níž má velké výhrady, a chtěla by léčbu ambulantní. Je u ní riziková psychoaktivní látka, kterou evidentně pod kontrolou nemá. U posuzované se jedná o 13. hospitalizaci. Z poslední dovolenky v červnu 2022 se k ústavní ochranné léčbě nevrátila, byla posléze dopadena Policii ČR, která ji znovu do PN v Dobřanech dovezla. Posuzovaná není schopna rozhodnout o svém zdravotním stavu a učinit si náhled na něj. Od posledního znaleckého vyšetření se jen mírně změnil zdravotní stav posuzované ve smyslu sociálním. Pokud jde však o duševní poruchu, podle názoru znalce i nadále trvají důvody pro omezení svéprávnosti. Nelze očekávat změnu ve zdravotním stavu posuzované, pokud jde o duševní poruchu, v době kratší tři let. Za tohoto stavu podle názoru odvolacího soudu „ani doplněním dokazování skutkový stav nedoznal žádných změn, posuzovaná nepřesvědčila odvolací soud o tom, že shora uvedenou duševní poruchou netrpí a že jí může být navrácena svéprávnost v neomezeném rozsahu“, a proto „nebyly splněny předpoklady pro aplikaci § 60 o. z.“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud „nerespektoval“ právní názor vyjádřený v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2020 č.j. 24 Cdo 1290/2020-253, ze dne 17.12.2014 č.j. 30 Cdo 4467/2014 a ze dne 19.2.2014 č.j. 30 Cdo 232/2014, které se zabývají otázkou navrácení svéprávnosti. S ohledem na závěry vyslovené v těchto rozsudcích se dovolatelka domnívá, že „není-li zde okolnost, dle které by jí hrozila závažná újma, nemůže být obecnými soudy dále omezena ve svéprávnosti“. V daném případě však – jak zdůraznila – v rozsudku odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) „absentuje odůvodnění toho, v čem je spatřována závažná újma, jež by posuzované (či třetím osobám) hrozila v případě, že by jí svéprávnost byla plně navrácena“. Ustanovení § 55 odst. 2 o. z. přitom – jak dále uvedla – zakládá podmínku, že omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření, „a není možné, aby byla tato skutečnost obecnými soudy opomíjena“. Podle názoru dovolatelky tedy „obecné soudy v rámci projednávání navrácení svéprávnosti zcela opomenuly ustanovení § 55 o. z. a rovněž i judikaturu dovolacího soudu, z které vyplývá, že skutečnost, že posuzovaná trpí duševní poruchou není důvodem pro omezení její svéprávnosti, není-li konkrétně uvedeno, koho nebo co by ohrožovala plná svéprávnost posuzované“. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení hmotněprávní otázky, za jakých předpokladů může soud (k návrhu o navrácení svéprávnosti) rozhodnout o trvání dosavadního omezení svéprávnosti