24 Cdo 1477/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1477/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 8. 2024 Spisová značka:24 Cdo 1477/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.1477.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Účastníci řízení Dědické právo (právo na pozůstalost) (o. z.) Dědic závětní Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 189 odst. 2 z.ř.s. § 185 z.ř.s. § 80 o. s. ř. § 1671 odst. 1 bod věta první o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:30. 8. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1477/2024-235 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova č. 183/33, proti žalovanému P. S., o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 54/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2023, č. j. 38 Co 42/2023-190, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. ledna 2023, č. j. 8 C 54/2020-155, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 4. 2016, č. j. 41 D 1223/2015-47, bylo potvrzeno, že pozůstalost po M. S., narozené dne XY a zemřelé dne XY, nabyl žalovaný jako její „jediný dědic, dědící ze závěti“ (závěti ze dne 25. 2. 1999), „bez výhrady soupisu“; součástí pozůstalosti byl (mimo jiné) zůstavitelčin „spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny pozemku p.č. XY, jehož součástí je stavba XY č.p. XY, rod. dům“, a „spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny pozemku p.č. XY, zapsáno na listu vlastnictví XY, obec a katastrální území XY, okres XY“. Usnesení bylo dne 20. 4. 2016 doručeno (pouze) žalovanému, žalovaný se tentýž den proti němu vzdal práva na odvolání a usnesení nabylo právní moci (podle potvrzení uvedeného ve spise) dnem 20. 4. 2016. 2. Dopisem ze dne 24. 7. 2018 adresovaným Okresnímu soudu v Břeclavi ke sp. zn. 41 D 1223/2015 žalobkyně požádala o „otevření dědického řízení po M. S. z důvodu objevení další závěti“. K dopisu připojila listinu (její kopii), označenou jako „Závěť, kterou zřídila pro případ své smrti níže podepsaná zůstavitelka M. S., narozená dne XY, za přítomnosti svědků: V. J. a J. K.“, datovanou dnem 21. 3. 2005. Přípisem ze dne 12. 9. 2019 Okresní soud v Břeclavi sdělil žalobkyni, že „z důvodu objevení další závěti“ se může domáhat svých nároků žalobou, má-li „za to, že splňuje podmínky“ ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s., a že „záležitost není možno řešit v rámci pozůstalostního řízení“. 3. Žalobkyně se poté žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 16. 3. 2020 domáhala, aby bylo určeno, že žalobkyně je „spoluvlastníkem nemovitostí o velkosti ½“, a to „pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba XY č.p. XY, rod. dům“, a pozemku parc. č. XY“, vše „v obci a katastrálním území XY“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že nemovitosti sice byly potvrzeny jako dědictví žalovanému, že však dne 4. 6. 2018 „byla nalezena“ závěť zůstavitelky ze dne 21. 3. 2005, podle níž zůstavitelka k předmětným nemovitostem (a dalšímu svému majetku) povolala jako dědičku žalobkyni. Vzhledem k tomu, že „stav zapsaný v katastru nemovitostí je chybný“, neboť oprávněnou dědičkou byla žalobkyně a „vlastnické právo tak svědčí její osobě“, domáhá se žalobkyně ve smyslu „ustanovení § 985 ve spojení s § 1042 o. z.“ určení svého spoluvlastnického práva. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je podle jejího názoru „dán již existencí rozporu ve vlastnických vztazích“. 4. Žalovaný namítal, že účastníky řízení o pozůstalosti po M. S. byli jako její sourozenci nejen žalovaný, ale i žalobkyně, P. S. a Z. G., a že dědictví bylo „z titulu univerzálního testamentárního dědice zcela přiřčeno žalovanému“. Žalovaný odmítl názor, že by nebylo možné zahájit řízení o pozůstalosti v případě, že byla dodatečně objevena závěť, a žalobkyně se podle jeho názoru měla obrátit na pozůstalostní soud k „projednání nalezené závěti“. Žalovaný současně zpochybnil pravost podpisu zůstavitelky na závěti „ze dne 21. 3. 2015“ (správně ze dne 21. 3. 2005) a zdůraznil, že „nezavdal příčinu k zahájení tohoto řízení“ a že „byl a je stále v dobré víře, že nabyl pozůstalost po své sestře M. S.“. 5. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 10. 1. 2023, č. j. 8 C 54/2020-155, žalobu zamítl, rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 1 556,20 Kč, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Břeclavi „náklady svědečného ve výši 366,20 Kč, na jejíž úhradu bude použita část jí složené zálohy, a zbytek ve výši 3 633,80 Kč se žalobkyni vrací, že žalovanému se vrací složená záloha ve výši 4 000 Kč, a opravil své výroky o vrácení záloh tak, že „žalobkyni se vrací složená záloha ve výši 4 000 Kč a žalovanému část složené zálohy ve výši 3 633,80 Kč, a nikoliv naopak, jak bylo nesprávně uvedeno a kdy náklady svědečného ve výši 366,20 Kč nejdou k tíži žalobkyně ve vztahu k České republice“. Ve věci samé v první řadě dovodil, že žalobkyně a ostatní sourozenci zůstavitelky byli účastníky řízení o pozůstalosti (vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 41 D 1223/2015), i když „dědictví nenabyli“, a že žalobkyně proto není oprávněna k žalobě podle ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. Po provedeném dokazování současně dovodil, že žalobkyně „neprokázala tvrzení, že závěť ze dne 21. 3. 2005 jí byla přinesena svědkem L. S. až po skončení dědického řízení“, když bylo „prokázáno, že závěť byla v držení žalobkyně nejméně od roku 2009 a měla ji ještě na přelomu roku 2016 a 2017, tedy v době průběhu dědického řízení“, a uzavřel, že žalobkyně nepředložila závěť v pozůstalostním řízení „účelově ve snaze zmařit uspokojení svých věřitelů“, když v té době probíhalo u žalobkyně insolvenční řízení; podle soudu prvního stupně se nelze „ubránit domněnce hraničící s jistotou, že, zatímco žalobkyně na jedné straně zneužila pozdním předložením závěti ze dne 21. 3. 2005 uspokojení věřitelů v předchozím insolvenčním řízení z majetku, který tak mohla nabýt, na druhé straně zneužívá převodem jiných nemovitostí v XY, které kupní smlouvou ze dne 15. 2. 2021 převedla na syna M. K. a již dříve i na syna L. S., kdy ve svém dopise přiznala, že šlo o účelový převod, který měl zabránit tomu, aby o nemovitosti včetně domu č. XY nepřišla a pak by byly převedeny zpět na žalobkyni“. Soud prvního stupně považuje jednání žalobkyně za „nepoctivé a v rozporu s dobrými mravy“, jestliže předložila závěť „až s odstupem více než 2 let a nechala dojít k tomu, že majetek zdědil žalovaný“, a dovozuje, že „podání žaloby lze hodnotit jako snahu těžit ze stavu vyvolaného žalobkyní, která jednala způsobem zjevně zneužívajícím právo, tedy způsobem, jemuž nelze poskytnout soudní ochranu“. 6. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 38 Co 42/2023-190, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, kterým soud prvního stupně opravil své výroky o vrácení záloh) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud „ze spisu soudu prvního stupně zjistil“, že žalobkyně, žalovaný a jejich sestra Z. G. byli účastníky řízení o pozůstalosti (vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 41 D 1223/2015), a že tedy u „žalobkyně není splněna podmínka, že nebyla účastníkem předmětného dědického řízení, a nic na tom nemění ani skutečnost, že z pozůstalosti, která byla vypořádána na základě závěti pořízené přede dnem 21. 3. 2005, nenabyla ničeho“. Odvolací soud současně dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. Výroky „pravomocného rozhodnutí dědického soudu vydaného v pozůstalostním řízení“ jsou totiž „závazné pro každého“. Případné rozhodnutí soudu, kterým by bylo žalobě žalobkyně vyhověno, by „nic nezměnilo na skutečnosti, že existuje pravomocné rozhodnutí dědického soudu o vypořádání pozůstalosti a příslušný katastrální úřad, který je pravomocným rozhodnutím o pozůstalosti vázán, by provést změnu zápisu v katastru nemovitostí ani nemohl“. Z uvedených důvodů žaloba musela být zamítnuta. 7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odmítá nejprve názor odvolacího soudu, podle kterého oprávněný dědic, který byl účastníkem dědického řízení, nemá „žádnou možnost domáhat se svého dědického práva po skončení dědického řízení“, a dovozuje, že právo domáhat se dědického práva „vyplývá již ze samotného smyslu a účelu