24 Cdo 1746/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1746/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 8. 2024 Spisová značka:24 Cdo 1746/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.1746.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Řízení o dědictví Pozůstalost (o. z.) Notář Dotčené předpisy:§ 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. § 100 z.ř.s. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1746/2024-103 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po W. M., narozenému dne XY a zemřelému dne XY, za účasti N. A. N. M., zastoupené Dr. Stephanem Heidenhainem, advokátem se sídlem v Praze – Vinohradech, Laubova č. 2128/10, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 36 Nc 150/2023, o dovolání účastnice N. A. N. M. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. února 2024, č. j. 84 Co 55/2024-63, takto: Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. prosince 2023, č. j. Nc 150/2023-47, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Matriční úřad Dubí zaslal Okresnímu soudu v Teplicích oznámení (úmrtní list), podle něhož dne XY zemřel v XY W. M.; jako místo jeho trvalého pobytu bylo uvedeno „XY“, které bylo opraveno na adresu „XY“. 2. Dne 29. 9. 2023 došel Okresnímu soudu v Teplicích návrh N. A. N. M., kterým se domáhá projednání pozůstalosti po W. M. Návrh zdůvodnila zejména tím, že je – jako dcera – dědičkou zůstavitele a že zůstavitel měl v době smrti obvyklý pobyt v Seniorcentru „Pohoda“ v Dubí, Ruská 292. Na základě Článku 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 4. 7. 2012 č. 650/2012 (dále jen „Nařízení“) je k projednání pozůstalosti příslušný Okresní soud v Teplicích. 3. Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 21. 12. 2023, č. j. 36 Nc 150/2023-47, řízení o návrhu „pozůstalé dcery N. A. N. M.“ na „zahájení řízení o pozůstalosti se zastavuje z důvodu nepříslušnosti Okresního soudu v Teplicích k takovému řízení“. Soud prvního stupně dovodil, že „pobyt zůstavitele na území České republiky nelze považovat za obvyklý pobyt ve smyslu Nařízení. Otázka obvyklého pobytu totiž není „pouze otázkou faktickou, bez ohledu na vůli zůstavitele“; jinak by to odporovalo „smyslu a účelu Nařízení“, který směřuje „k posílení práv k uspořádání budoucích dědických poměrů“. Za situace, kdy „je tvrzeno, že zůstavitel přerušil veškeré vazby“ v Německu, ačkoliv se v něm „nachází jediný nahlášený majetek a žije v něm jeho jediná dcera“, to podle soudu prvního stupně „může být jedině vůle zůstavitele, která může založit obvyklý pobyt s vědomím důsledků“. Soud prvního stupně pokládá za „nekonzistentní a v zásadě nesmyslné“ tvrzení účastnice, že zůstavitel „měl k České republice blízký vztah a že zde plnohodnotně žil až do své smrti“, když se současně uvádí, že zůstavitel byl „při příjezdu do České republiky dementní a Dubí mu právě kvůli zdejším podmínkám zvolila jeho dcera“. Tvrdila-li účastnice, že zůstavitel „neplánoval vrátit se do Německa“, je k tomu třeba uvést, že zůstavitel „si zjevně nevybral ani z Německa odjet“. Soud prvního stupně uzavřel, že je třeba řízení zastavit, neboť „umístění zůstavitele do Seniorcentra v Dubí nezakládá obvyklý pobyt ve smyslu Nařízení“; protože není dána pravomoc českých soudů, není na místě pověřit soudního komisaře a soud „vyslovil již v zahájeném řízení podle Článku 15 Nařízení svou nepříslušnost bez dalšího“. Usnesení u soudu prvního stupně vydal – jak je zřejmé z jeho obsahu – soudce Okresního soudu v Teplicích Mgr. Lukáš Kraus jako samosoudce. 4. K odvolání účastnice N. A. N. M. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 2. 2024, č. j. 84 Co 55/2024-63, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že zůstavitel v době své smrti neměl na území České republiky obvyklý pobyt ve smyslu Nařízení. Účastnice ani netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by zůstavitel měl k České republice „jakoukoliv vazbu“; zůstavitel jistě neměl v České republice žádné příbuzné či alespoň „blízké známé obdobného charakteru“ a do České republiky byl přemístěn z rozhodnutí své dcery v době, kdy již trpěl demencí a nebyl schopen sám rozhodovat o tom, kde chce bydlet. Oproti České republice měl zůstavitel bližší vztah ke Spolkové republice Německo, kde měl svou nejbližší příbuznou (dceru) a kde měl rovněž svůj majetek. Odvolací soud současně zaujal názor, že pojem „obvyklé bydliště“ je třeba vykládat obdobně jako pojem bydliště, který byl proveden v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004. 5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala účastnice N. A. N. M. dovolání. Nesouhlasí v první řadě s výkladem pojmu „obvyklý pobyt“ ve smyslu Článku 4 Nařízení, jak jej provedly soudy obou stupňů, a zdůrazňuje, že Nařízení představuje „posílení uplatňování práv v souvislosti s dědictvím a zjednodušení procesních náležitostí v rámci dědického řízení“ a že zůstavitel by neměl být „znevýhodněn jen proto, že nebyl už při příjezdu do České republiky v roce 2021 schopný, z důvodu demence, vyjádřit svou vůli o státu, ve kterém se hodlá dlouhodobě zdržovat“, když „rozhodnutí za něj učinila jeho dcera s úmyslem dlouhodobě ponechat zůstavitele v seniorcentru v Dubí. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že by byly ze strany zůstavitele nutné vazby s Českou republikou, neboť nevzal v úvahu, že u osob postižených demencí není možné očekávat navázání jakékoliv vazby, a tvrdí, že zůstavitel „z vůle své dcery“ plánoval zůstat v České republice a nehodlal se vrátit do státu svého původu. Dovolatelka dále poukazuje na „potvrzení Okresního soudu v Lüneburgu“ ze dne 23. 10. 2023, podle kterého není příslušný k vydání dědického osvědčení ani evropského dědického osvědčení, a to z důvodu, že „k projednání celé pozůstalosti jsou příslušné soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel v době úmrtí obvyklý pobyt“. Podle dovolatelky bylo namístě v souladu s Článkem 267 SFEU předložit ESD předběžnou otázku o výkladu pojmu „obvyklý pobyt“ ve smyslu Článku 4 Nařízení. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 1 odst. 3 z. ř. s. a § 236 odst. 1 o. s. ř.). 8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 1 odst. 3 z. ř. s. a § 237 o. s. ř.). 9. Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 243f odst. 1 o. s. ř.). 10. Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaké místo vymezuje ve smyslu Článku 4 Nařízení „obvyklý pobyt“ zůstavitele v době jeho smrti. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a že její posouzení bylo v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání účastnice N. A. N. M. je proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 237 o. s. ř. přípustné. 11. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení§ 1 odst. 3 z. ř. s. a § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 1 odst. 3 z. ř. s. a § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení je postiženo zmatečností u