24 Cdo 1770/2020 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1770/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2021 Spisová značka:24 Cdo 1770/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1770.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědění Péče řádného hospodáře Autorské právo Dotčené předpisy:§ 480a obč. zák. ve znění od 01.01.2005 § 243e odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 5. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1770/2020-372 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně AKIM nakladatelství, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Losinská č. 870, IČO 28531329, zastoupené JUDr. Markétou Vaňkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Lojovická č. 797/20, proti žalované JIRI MODELS a.s., IČO 26030110, se sídlem v Písku, Vladislavova č. 250, zastoupené Mgr. Ing. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Husova č. 1847/5, o zdržení se prodeje, šíření a distribuce výrobků, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 86/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2018, č. j. 5 Co 43/2017-331, ve znění opravného usnesení ze dne 30. dubna 2020, č. j. 5 Co 43/2017-354, takto: Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2017, č j. 11 C 86/2016-268, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18.4.2018, č.j. 5 Co 43/2017-331, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.2.2017, č.j. 11 C 86/2016-268, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž „se žalobkyně proti žalované domáhá uložení povinnosti od právní moci tohoto rozsudku do 31.12.2022 zdržet se na území České a Slovenské republiky prodeje, šíření a distribuce výrobků – omalovánek všech formátů a provedení včetně výrobku nazvaného OMALOVÁNKY se samolepkami a pexesa z kartonu vystřihovacího, vše obsahující ilustrace k dílu XY a jeho přátelé autora Z. M., nar. XY“. Soudy obou stupňů vycházely z názoru, že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby, neboť jí nesvědčí právo k označenému dílu, když jednání správce dědictví po zůstaviteli Z. M. (zemřelém dne 30.11.2011), kterým došlo dne 15.5.2015 k uzavření dodatku č. 12 k licenční smlouvě se žalobkyní, překračuje meze tzv. obvyklé (prosté) správy dědictví podle ustanovení § 480a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a jelikož tento úkon neučinil se souhlasem dědiců, ani se svolením dědického soudu (ani dodatečným), jde o úkon neplatný podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb. Obvyklému hospodaření podle soudu neodpovídá především délka prodloužení licence (fakticky o 7 let, když smlouva byla uzavřena více než 1 rok před vypršením původně sjednané lhůty), což vylučuje jakoukoli úpravu ve prospěch dědiců na poměrně dlouhou dobu, a také to, že smlouva byla uzavřena za stejných podmínek jako smlouva prodlužovaná (jak finančních, tak pokud jde o rozsah poskytnutých práv). Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, konkrétně jde o posouzení, co lze považovat za úkony obvyklého hospodaření správce dědictví podle § 480a občanského zákoníku a co za úkony přesahující obvyklé hospodaření při správě dědictví autorských práv. Je přesvědčena, že uzavření dodatku č. 12 k licenční smlouvě není v rozporu se zákonnou úpravou; jde o úkon, který je třeba vykládat s přihlédnutím k povaze a skladbě zanechaného majetku - správa autorských práv se vyznačuje určitými specifiky. Předmětem správy v posuzovaném případě jsou autorská práva velmi rozsáhlá, portfolio smluv čítá cca 372 aktivních autorských licenčních smluv. Z podstaty správy dědictví plyne pro správce autorských práv povinnost udržovat rozsah samotného majetku, aby se nezmenšoval a přinášel odpovídající příjem, což zajistilo právě prodloužení licence. Prodloužení licence na dobu dalších 6 let je obvyklou praxí, a to především z důvodu potřeby plánování výroby, vypracování edičního plánu i jednání s odběrateli. Soudy se blíže nezabývaly podmínkami licenční smlouvy ani skutečností, že dovolatelka je dlouholetým držitelem předmětné licence (od roku 1994) a úzce s autorem Z. M. spolupracovala. Závěr odvolacího soudu je věcně nepodložený, nepřezkoumatelný, vychází z neúplného a jednostranného hodnocení důkazů, resp. skutkových zjištění. Poukazuje také na to, že nebyla poučena o povinnosti tvrzení o platnosti dodatku č. 12, a i na to, že ačkoli soudy ve svých rozhodnutích konstatovaly, že žalovaná licenci k dílu Z. M. nezískala, fakticky jí umožňují, aby předmětné výrobky na trh dodávala. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu projednání. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle jejího názoru není dovolání žalobkyně přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené – již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, obsah pojmu obvyklé hospodaření nastínil dovolací soud i v rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 5258/2006 a sp. zn. 30 Cdo 967/2004. Je zřejmé, že obvyklým hospodařením je takové nakládání s dědictvím, které dědice významně nezavazuje či do budoucna neomezuje. Podmínky uzavření dodatku, které byly nalézacím soudem shledány, jsou pro dědice omezující a zavazující, proto měl být vyžádán jejich souhlas, bez něj je uzavření dodatku správkyní dědictví neplatným právním úkonem. To platí tím spíše, že mezi jednotlivými potencionálními dědici existují značné rozpory a že správkyně dědictví věděla, že o uzavření licenční smlouvy na daný segment tržního využití autorských práv má zájem více subjektů, a tudíž je patrně možno uzavřít smlouvu i výhodněji. Pokud žalobkyně tvrdí, že prodlužování licenčních smluv na dobu šesti let je obvyklou praxí, jedná se nejen o neprokázané tvrzení, ale i tvrzení nepravdivé; trend je přesně opačný, totiž uzavírat smlouvy na co nejkratší dobu (1 - 3 roky), neboť v mezidobí došlo k významnému nárůstu možností licenčního využití díla v důsledku nástupu nových technologií. Protože závěry soudů obou stupňů o překročení práv správce dědictví, tedy i neplatnosti dodatku č. 12, jsou správné, a za správné lze tak považovat i dovoláním napadené rozhodnutí, navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl. Podle ustanovení § 237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z obsahu dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že pro rozhodnutí o žalobě bylo významné posouzení, zda je žalobkyně aktivně legitimována k podání předmětné žaloby, k čemuž bylo třeba jako otázku předběžnou vyřešit platnost právního jednání – prodloužení licenční smlouvy – který učinila dne 15.5.2015 správkyně autorských práv zemřelého autora. Protože otázku kompetencí správce dědictví podle právní úpravy rozhodné pro posouzení věci Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi neřešil, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Ze soudy zjištěného skutkového stavu vyplývá, že notářským zápisem notáře JUDr. Tomáše Oulíka ze dne 16.10.2006, NZ 375/2006, byla za přítomnosti Z. M., narozeného dne XY, a JUDr. Mileny Fišerové sepsána listina o ustanovení správce dědictví, kterou Z. M. stanovil, aby po jeho smrti až do ukončení dědického řízení JUDr. Milena Fišerová, advokátka, spravovala v plném rozsahu a bez jakéhokoli omezení veškerá jeho autorská práva a s nimi související agendu, včetně uzavírání smluv a dohod a kontroly jejich plnění, inkasa honorářů, správy a vymáhání pohledávek, plnění souvisejících povinností, správy daní, ochrany autorských práv a uplatnění nároků vyplývajících z oprávněného či neoprávněného užití autorského díla právní cestou, s tím, že tato je oprávněna soustřeďovat inkasa honorářů na zvláštním účtu, z něhož může hradit veškeré související platební povinnosti a výlohy, a po sko