Nejvyšší soud 24 Cdo 1798/2026 – Změnu opatrovníka osoby omezené ve svéprávnosti

Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 23.7.2025 č.j. 11 P 48/2022-436 odvolal město XY z funkce opatrovníka opatrovance a jmenoval do této funkce město YZ; závěrem rozhodl o nákladech řízení účastníků. Soud prvního stupně rozhodoval o návrhu města XY odůvodněný změnou místa pobytu opatrovance. Vycházel ze zjištění, že ke dni 30.6.2024 byla opatrovanci ukončena smlouva v Chráněném bydlení v XY v XY a že následně opatrovanec pobýval v Psychiatrické léčebně v XZ a po ukončení hospitalizace pobýval krátkodobě několik dnů po různých ubytovnách v X, Y, Z, ale převážně se zdržoval u příbuzných. Z důvodu problematického chování se opatrovanec poslední tři měsíce převážně zdržuje, a to pět dnů v měsíci, v místě bydliště své matky v YZ, která mu zajišťuje péči a výživu. Soud prvního stupně zdůraznil, že „z hlediska péče, komunikace, dohledu, je žádoucí, aby opatrovník působil v místě, kde opatrovaný fakticky žije“. V současné době opatrovanec k městu XY nemá již žádné vazby, již se zde nezdržuje a nemá k tomuto místu žádný vztah. Jelikož vzdálenost mezi současným veřejným opatrovníkem (městem XY) a místem pobytu opatrovance značně komplikuje výkon opatrovnické funkce (osobní kontakt, předávání financí, řešení každodenních záležitostí), shledal soud prvního stupně důvody pro odvolání města XY z této funkce. Protože se nepodařilo zjistit žádného příbuzného či jinou osobu blízkou, která by byla schopna funkci opatrovníka vykonávat, jmenoval soud opatrovníkem opatrovance město YZ (veřejného opatrovníka), „a to podle faktického pobytu opatrovance tak, aby funkce opatrovníka mohla být vykonávána co nejefektněji a v blízkosti opatrovance“, který „se už téměř rok převážně zdržuje v místě bydliště jeho matky, tedy ve městě YZ, neboť ani fakticky nemá kam jinam jít“.

K odvolání města YZ Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 17.2.2026 č.j. 23 Co 314/2025-479 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že město XY se z funkce opatrovníka opatrovance neodvolává, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházeje z § 80 odst. 1 a 2 o.z. zdůraznil, že pro určení bydliště člověka jsou rozhodující aspekty faktické, nikoliv administrativní. Bydliště je místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Podle názoru odvolacího soudu však „v souzené věci nelze zjistit místo, kde má opatrovanec aktuálně bydliště, neboť poté, co odešel ze chráněného bydlení v XY, místa svého pobytu měnil a v žádném z nich nelze nalézt relevantní kritéria dle § 80 o.z.“. Jeho bydlištěm nejsou ubytovny v X, Y či Z, ale ani byt jeho matky v YZ, neboť „nejde o místa, která by opatrovanec považoval svůj skutečný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet“. Protože opatrovanec nemá v obvodu žádné obce majetek (nemovitý či movitý), nelze tak určit jeho bydliště ani podle místa jeho majetku. Podle mínění odvolacího soudu proto „v úvahu přichází pouze poslední zákonné kritérium, a za bydliště opatrovance je třeba nadále považovat místo, kde měl bydliště naposledy“. Jelikož tímto místem je Domov XY v XY, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nejsou dány důvody pro změnu veřejného opatrovníka, neboť „za bydliště opatrovance se stále považuje ve smyslu ust. § 80 odst. 2 o.z. místo v obvodu města XY“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podalo město XY dovolání. Vytklo odvolacímu soudu, že při posuzování bydliště opatrovance pro účely jmenování či změny veřejného opatrovníka podle § 471 odst. 3 o.z. použil podpůrnou fikci bydliště podle § 80 odst. 2 věty druhé o.z. (tj. podle posledního bydliště osoby). Podle názoru dovolatele jde o postup „zcela proti opatrovnictví“, neboť tak může dojít k situaci, že se opatrovanec bude fakticky nacházet geograficky daleko od veřejného opatrovníka, v důsledku čehož nebude moci opatrovník dostatečným způsobem realizovat svoje povinnosti a chránit opatrovance. Taková situace přitom nastala v posuzované věci, kdy opatrovanec se v obvodu dovolatele již skoro dva roky nezdržuje a mezi dovolatelem a opatrovancem již není žádný vztah. Nyní se opatrovanec po nějaký čas zdržuje v Psychiatrické nemocnici XZ, vzdálené cca 100 km od XY. Aktuálně tak dovolatel „nemůže řádně a efektivně naplňovat své zákonné povinnosti osobního kontaktu a dohledu“, přičemž porušení povinností opatrovníka může vyvolat vznik újmy na straně opatrovance a na druhé straně založit odpovědnost příslušného orgánu. I z těchto důvodů se v obecné rovině pro určení veřejného opatrovníka užívá pojem bydliště jako určitý faktický stav, před administrativním údajem jako je trvalý pobyt. V případě aplikace fikce bydliště podle posledního bydliště však podle názoru dovolatele nastává stejná situace jako při určení opatrovníka podle trvalého pobytu, který často neodpovídá skutečnému bydlišti dané osoby, a veřejný opatrovník pak v rámci přenesené působnosti musí vykonávat svoji činnost mimo správní obvod daného veřejného opatrovníka, což může narušovat výkon státní správy. Pokud tedy zákonodárce měl zájem na tom, aby se opatrovnictví určovalo podle bydliště opatrovance (aby byla zachována blízkost opatrovance a opatrovníka) pak „je nutné z tohoto důvodu vyloučit aplikaci fikce bydliště podle posledního známého bydliště opatrovance“, případně by měla být využívána jen „v naprosto mimořádných případech, např. u osob nezvěstných či osob nacházejících se dlouhodobě v zahraničí“. Dovolatel v této souvislosti dále dovozoval, že pokud odvolací soud nemohl zjistit skutečné bydliště, měl postupovat podle „samostatného a přednostního kritéria“ podle § 80 odst. 2 věty první o.z., tj. měl nejprve zjišťovat, zda nelze použít fikci bydliště podle místa, kde opatrovanec žije, které je „nutné definovat jako místo, kde se daná osoba fakticky zdržuje, a to i po přechodnou dobu (pouze složka faktická), byť bez úmyslu zde žít trvale“. Uvedené tak „naplní požadavek určité blízkosti opatrovance a opatrovníka“. Odvolací soud měl proto „detailněji posuzovat, zda nemůže místo, u kterého bylo zjištěno, že se tam opatrovanec nacházel či nachází, naplnit definici místa žití“. Podle názoru dovolatele „by se tak aktuálně mohlo jednat o Psychiatrickou nemocnici XZ, kde je opatrovanec hospitalizován na delší dobu na základě soudem stanovené ochranné ústavní léčby“. Kromě toho dovolatel namítal, že soudy obou stupňů „nepovažovaly dovolatele za účastníka, i když účastníkem materiálně byl, a současně v tomto ohledu nebyl opatrovanci ustanoven procesní či kolizní opatrovník“. Soudy přitom považovaly dovolatele (z pozice hmotněprávního opatrovníka) pouze za zástupce opatrovance, a nikoliv za samotného účastníka, přestože dovolatel byl navrhovatel a současně se jednalo o jeho právech a povinnostech (poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2020 sp. zn. 24 Cdo 1739/2020). Z povahy věci je současně vyloučeno, aby dovolatel byl ve stejném řízení zároveň účastníkem řízení i zástupcem opatrovance. Podle jeho názoru „měl mít opatrovanec v tomto řízení od počátku procesního či kolizního opatrovníka“, a to „pro potenciální rozpor zájmů stávajícího hmotněprávního opatrovníka (navrhovatele) a opatrovance“. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Město YZ navrhlo, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jeho nedůvodné zamítnuto. Odvolací soud správně dovodil, že opatrovanec „aktuálně nikde bydliště nemá“, a je přitom „nepochybné, že tímto bydlištěm rozhodně není žádné místo na území města YZ“. Podle jeho názoru za situace, kdy opatrovanec má navíc k městu YZ negativní vztah a ani se v YZ nehodlá zdržovat, „není žádoucí a ani možné“, aby bylo ustanoveno jeho opatrovníkem. Pokud opatrovanec vyjádřil vůli, že město XY má být jeho opatrovníkem i nadále, a odvolací soud mu vyhověl, „byly tím zhojeny i případné předchozí procesní nedostatky“ a není nutné celé řízení opakovat.

Město XZ ve vyjádření namítalo, že podle judikatury dovolacího soudu skutečnost, že opatrovanec nyní vykonává ochranné ústavní léčení v Psychiatrické nemocnici XZ, „nijak nezakládá změnu jeho bydliště“. Jedná se o dočasnou okolnost, která je zcela nezávislá na vůli opatrovance, který je z důvodu léčby omezován na osobní svobodě. Opatrovanec nemá k městu XZ žádné vazby a z ničeho neplyne, že by měl v úmyslu se zde po propuštění z léčby zdržovat. Zároveň podle jeho názoru není na místě využít fikci bydliště podle § 80 odst. 2 o.z., neboť „opatrovanec bydliště má“. Je jím město YZ, do kterého se před započetím současné psychiatrické léčby opakovaně vracel, přičemž „tato hospitalizace není způsobilá změnu bydliště založit“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mj. na vyřešení právní otázky aplikace § 80 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), v případě určení „bydliště opatrovance“ pro účely veřejného opatrovnictví podle § 471 odst. 3 o.z. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání města XY je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 471 odst. 2 o.z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona.

Podle ustanovení § 471 odst. 3 o. z. způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že osobě, jejíž svéprávnost je omezena (takovou osobou je i opatrovanec v projednávané věci), je nutno vždy jmenovat opatrovníka. Výběr opatrovníka je pro opatrovance bezpochyby naprosto zásadní. Opatrovník je totiž povinen udržovat s opatrovancem pravidelné spojení (vhodným způsobem v potřebném rozsahu), projevovat o něj skutečný zájem, dbát o jeho zdravotní stav, starat se o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy (srov. § 466 odst. 1 o. z.). Zákon proto v § 471 odst. 2 o.z. stanoví pro soud závazná pravidla pro výběr opatrovníka, která jsou vymezena tak, aby soud, co možná nejvíce, mohl dostát zákonnému požadavku, „aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi“ (srov. § 62 in fine o.z.).

V této souvislosti je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v názoru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2019 sp. zn. 24 Cdo 26/2019 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2025 sp. zn. 24 Cdo 2668/2025), že při výběru opatrovníka osobě omezené ve svéprávnosti je soud povinen zohlednit zákonnou posloupnost v tom smyslu, že za situace, kdy neexistuje žádná vhodná osoba z řad blízkých či příbuzných opatrovance nebo jiná vhodná osoba schopná funkci opatrovníka vykonávat, nastupuje subsidiárně jako poslední možnost veřejné opatrovnictví. V takovém případně je povinen zabezpečit výkon dané funkce stát, a to prostřednictvím obce či města (v rámci přenesené působnosti obce - srov. § 149b odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů) tak, aby byl i za této situace naplněn účel opatrovnictví, tedy zajištěna ochrana zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv (srov. § 457 o.z.). Protože veřejné opatrovnictví představuje pro opatrovance poslední možnost, nemůže příslušná obec výkon funkce veřejného opatrovníka odmítnout a zároveň není vázáno ani na souhlas opatrovance. Zároveň je mimo pochybnost, že způsobilost být veřejným opatrovníkem má zásadně obec, kde má opatrovanec bydliště, a to zcela bez ohledu na její velikost (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2016 sp. zn. 30 Cdo 4910/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2018 sp. zn. 30 Cdo 3314/2017).

Podle ustanovení § 80 odst. 1 věty první o.z. člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu.

V otázce „bydliště opatrovance“, jako právně významné skutečnosti pro účely jmenování způsobilého veřejného opatrovníka, poskytuje ustálená judikatura dovolacího soudu vesměs vodítko pro určení (skutečného) bydliště opatrovance ve smyslu § 80 odst. 1 o.z., vychází-li z názoru, že pro určení bydliště člověka je stěžejní naplnění dvou složek, a to složka faktická a určující, tj. fakt, že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a rovněž složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které – jak správně uvedl i odvolací soud – člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, zpravidla nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet. Při rozhodování o ustanovení veřejného opatrovníka ve smyslu § 471 odst. 3 o.z., je tedy věcí soudu, aby při úvahách o bydlišti opatrovance učinil konkrétní skutková zjištění zacílená na ověření existence jednotlivých hledisek, charakterizujících bydliště člověka podle ustanovení § 80 o.z. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2016 sp. zn. 30 Cdo 1050/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2017 sp. zn. 30 Cdo 1392/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.1.2017 sp. zn. 30 Cdo 3379/2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2025 sp. zn. 24 Cdo 2938/2025).

Podle ustanovení § 80 odst. 2 o.z. nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy.

Citované ustanovení řeší situaci, kdy člověk skutečné bydliště, splňující kritéria uvedená v § 80 odst. 1 o.z, nemá. Zákon zde zakládá bydliště fikcí (bez ohledu na vůli člověka), není-li možné z vůle člověka, ani z faktických okolností případu určit jeho skutečné bydliště podle § 80 odst. 1 o.z. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se přitom „vychází z pojetí, že každý má právo žít podle svého, není však možné, aby tento způsob života byl na újmu okolí a aby tudíž třetí osoby byly mj. též neúměrně zatěžovány pátráním po jeho bydlišti. Tato úprava má značný význam pro doručování, plnění a řadu dalších případů“. Smyslem § 80 odst. 2 o.z. je tak nejen ochrana práv třetích osob v soukromém styku, ale uplatní se také tam, kde zákon přisuzuje bydlišti člověka zvláštní právní význam. Jak vyplývá ze shora podaného výkladu, bydliště ve smyslu § 80 o.z. pokládá za právně významnou skutečnost i § 471 odst. 3 o.z., podle něhož způsobilost být veřejným opatrovníkem člověka má obec, kde má opatrovanec bydliště. Podle okolností konkrétního případu proto nelze vyloučit, že soudu (za situace, kdy nebude možno určit bydliště opatrovance podle § 80 odst. 1 o.z.) nezbude, než považovat za bydliště opatrovance místo založené fikcí (fiktivní bydliště) podle § 80 odst. 2 o.z. Tento postup nepochybně slouží k ochraně opatrovancových zájmů a k naplňování jeho práv, protože jinak by nebylo podle čeho určit, která obec má být opatrovanci ustanovena veřejným opatrovníkem.

V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že dosavadním veřejným opatrovníkem opatrovance, který je osobu omezenou ve svéprávnosti, je město XY, které bylo do této funkce jmenováno usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19.10.2023 č.j. 11 P 48/2022-240 s ohledem na tehdejší bydliště opatrovance v XY; opatrovanec zde dlouhodobě využíval sociální službu chráněného bydlení v Domově XY až do 30.6.2024, kdy mu byla smlouva vypovězena z důvodu zvlášť hrubého narušování soužití s ostatními uživateli. Následně byl opatrovanec dobrovolně hospitalizován do 13.9.2024 v Psychiatrické léčebně v XZ a poté místo pobytu často měnil, nikde se nezdržoval dlouhodobě, do XY se již nevrátil. Pobýval krátkodobě, vždy jen v řádu dnů, po různých ubytovnách v X, Y, Z; jeho pobyt na ubytovnách zpravidla skončil z důvodu porušování domovního řádu. V mezidobí, zpravidla když utratil svůj dispoziční limit finančních prostředků, se vracel do místa bydliště své matky na adrese XY v YZ, která mu v té době zajišťovala péči a výživu. Z obsahu spisu je patrná snaha opatrovance osamostatnit se od rodiny, kde je situace problematická, otec nadužívá alkohol a má na opatrovance špatný vliv, při pobytu opatrovance v rodině dochází ke konfliktům, někdy i k napadení osob, kdy musela zasahovat i Policie ČR. Z důvodu svého problematického chování i trestné činnosti již opatrovanec do žádné ubytovací sociální služby přijat nebyl, ačkoliv by si to přál. Od 24.9.2025 je umístěn v Psychiatrické nemocnici XZ (nacházel se zde i v době rozhodování odvolacího soudu), kde na základě usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9.9.2025 č.j. 6 Nt 5016/2023-2 vykonává ochranné psychiatrické léčení ústavní formou. Podle vyjádření psychiatrické léčebny ze dne 16.6.2026 „předpokládaná délka hospitalizace je v řádu více měsíců až roku, dvou“. V rámci výslechu před odvolacím soudem dne 17.2.2026 opatrovanec uvedl, že „zatím nemá představu, kam se vrátí po propuštění z ochranného léčení, mělo by se jednat o nějaké sociální zařízení či ubytovnu“, „rozhodně mimo YZ, kam se nechce vracet, nelíbí se mu tam“, a že „počítá s tím, mu s tím pomůže sociální pracovník, paní Š., nebo někdo z nemocnice“; závěrem požádal, aby opatrovníkem byla nadále paní Š.

Za tohoto skutkového stavu je zřejmé, že s ohledem na osobní poměry i způsob života opatrovance, který „poté, co odešel z chráněného bydlení v XY, místa svého pobytu měnil“, je možnost určení místa jeho bydliště, tak aby byl co nejlépe naplněn smysl a účel opatrovnictví, velmi obtížná. Odvolacímu soudu nelze upřít snahu, i přesto určit bydliště opatrovance v mezích aktuální zákonné úpravy, co nejracionálněji. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že bydlištěm opatrovance „nejsou ubytovny v X,Y či Z“, ale – s ohledem na vyjádření opatrovance před odvolacím soudem – „ani byt jeho matky v YZ“, neboť „nejde o místa, která by opatrovanec považoval svůj skutečný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet“. Jelikož této situace nelze v posuzované věci určit místo, kde má opatrovanec (skutečné) bydliště ve smyslu § 80 odst. 1 o.z., odvolací soud důvodně přistoupil k aplikaci § 80 odst. 2 o.z., které umožňuje založit bydliště opatrovance fikcí (fiktivní bydliště).

Odvolacímu soudu je však třeba ve shodě s dovolatelem vytknout, že nevzal náležitě v úvahu, že § 80 odst. 2 o.z. konstruuje více způsobů založení fikce bydliště podle odlišných kritérií. Přitom platí, že je-li naplněna fikce, která je uvedena v tomto ustanovení dříve, má využití této fikce přednost před následujícími fikcemi. Soud je proto povinen postupovat popořadě tak, jak jdou konstrukce jednotlivých fikcí za sebou. Na prvním místě je stanovena fikce bydliště člověka v místě, kde v rozhodném okamžiku člověk (byť přechodně) žije. Tato fikce bydliště je – jak lze přisvědčit dovolateli – založena na fakticitě pobytu dané osoby na určitém místě (faktické složce), aniž by bylo vyžadováno naplnění volní složky, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale. Je jím tedy především místo, kde se daná osoba aktuálně zdržuje (pobývá) a upokojuje zde svou potřebu bydlení, ale z jejích projevů ani z jiných okolností nelze dovodit úmysl, že by se zde chtěla zdržovat trvale. Může se však jednat také o místo, kde se daná osoba z nejrůznějších důvodů fakticky dočasně zdržuje (pobývá), i nedobrovolně, aniž by zde primárně upokojovala svou potřebu bydlení (např. při výkonu trestu odnětí svobody, při hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení). Pouze pro případ, že nelze toto místo zjistit anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, jsou stanovena další kritéria pro následující fikce. Jsou jimi fikce bydliště člověka v místě, kde se nachází jeho majetek, a jako poslední v řadě fikce bydliště člověka v místě jeho posledního bydliště, určeného podle § 80 odst. 1 o.z. Dovolateli lze přisvědčit, že tato, posledně zmíněná fikce, vskutku přichází v úvahu až jako poslední možnost, nelze-li použít fikce předešlé, které lépe naplňují „požadavek určité blízkosti opatrovance a opatrovníka“.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud poté, co konstatoval, že „nelze určit bydliště opatrovance podle místa jeho majetku“, dospěl k závěru, že „v úvahu přichází pouze poslední zákonné kritérium, a za bydliště opatrovance je třeba nadále považovat místo, kde měl bydliště naposledy“ (tj. „místo v obvodu města XY“). Odvolací soud se však nikterak nevypořádal s fikcí bydliště, která je uvedena v § 80 odst. 2 o.z. na prvním místě, tj. fikce bydliště člověka v místě, kde (v rozhodném okamžiku) člověk žije. Jak bylo uvedeno výše, může se jednat i o místo, kde člověk pobývá jen přechodně (dočasně), za předpokladu, že nemá (skutečné) bydliště ve smyslu § 80 odst. 1 o.z. V takové situaci, kdy jde toliko o podpůrnou fikci bydliště, proto není vyloučeno, aby podle okolností konkrétního případu (zejména s ohledem na délku hospitalizace) bylo považováno za bydliště opatrovance místo, kde je (aktuálně) dočasně hospitalizován ve zdravotnickém, byť se zde třeba nachází proti své vůli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2022 sp. zn. 24 Cdo 1491/2022). Uvedené přitom nijak nerozporuje závěry výše citované judikatury (které zmiňuje i odvolací soud), že okolností dočasného charakteru (tedy mj. i hospitalizace ve zdravotnickém zařízení) zpravidla nemají vliv na bydliště člověka, neboť tyto závěry se týkají situace, kdy člověk má své (skutečné) bydliště, které splňuje kritéria uvedená v § 80 odst. 1 o.z.; o takový případ se však v posuzované věci – jak zmíněno výše – nejedná.

Protože odvolací soud nezahrnul do rámce svých úvah také možnost založení fikce bydliště opatrovance (v době jeho rozhodování hospitalizovaného ve zdravotním ústavu) podle § 80 odst. 2 věty první o.z., zůstalo jeho právní posouzení věci (prozatím) neúplné, a tudíž nesprávné. Je přitom samozřejmé, že z hlediska naplnění účelu veřejného opatrovnictví bude mít zásadní význam při tomto posouzení délka hospitalizace opatrovance, která se podle sdělení zdravotního ústavu nejeví jako krátkodobá (může trvat až 2 roky). Určení bydliště opatrovance podle citovaného ustanovení proto bude záležet na tom, jak dlouho ještě bude ústavní léčba pokračovat. Nebude-li možné založit fikci bydliště opatrovance podle § 80 odst. 2 věty první o.z., protože jeho ústavní léčba již zakrátko skončí (případně v mezidobí již skončila), bude třeba vyhodnotit rozhodná kritéria charakterizující bydliště opatrovance podle § 80 o.z. znovu, s přihlédnutí k aktuálním okolnostem projednávané věci, zejména s ohledem na to, zda se opatrovanci podaří jeho záměr osamostatnit se od rodiny, nebo zda jeho jediná faktická vazba (byť si to tak nepřeje) zůstane na místo bydliště u matky.

Kromě uvedeného dovolací soud považuje za potřebné se vyjádřit k přání opatrovance (které vyslovil před odvolacím soudem), aby jeho opatrovníkem byla nadále paní Š., která ve vztahu k opatrovanci vykonává agendu veřejného opatrovnictví města XY. Jde tedy o tzv. vykonavatelku opatrovnictví, jejímž prostřednictvím město XY plní funkci veřejného opatrovníka opatrovance (k pojmu „vykonavatel opatrovnictví“ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2026 sp. zn. 24 Cdo 3024/2025, případně nález Ústavního soudu ze dne 26.9.2013 sp. zn. III. ÚS 3333/11). Zde je ovšem třeba mít opět na zřeteli, že § 471 odst. 3 o.z. neumožňuje soudu při výběru veřejného opatrovníka použít jiné kritérium, než je bydliště opatrovance. Proto nelze v tomto směru zohlednit ani přání opatrovance, aby jeho opatrovníkem (v pozici vykonavatele veřejného opatrovnictví) byla (resp. nadále zůstala) konkrétní osoba, která však vykonává veřejné opatrovnictví v jiné obci, než kde má opatrovanec bydliště ve smyslu § 80 o.z. Pokud by však tato, opatrovancem navržená osoba, s výkonem funkce opatrovníka opatrovance souhlasila, mohla by tuto funkci vykonávat za podmínek uvedených v § 471 odst. 2 věty třetí o.z., tedy nikoli z pozice vykonavatele veřejného opatrovnictví, ale jako „jiná osoba, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem“. Bezpochyby totiž platí, že právě osoba, kterou opatrovanec sám jako vhodného opatrovníka označí, je zpravidla tou osobou, k níž má opatrovanec největší důvěru a která tak nejspíše bude schopna přání opatrovaného sledovat.

S ohledem na recentní judikaturu Ústavního soudu, reprezentovanou nálezem ze dne 22.6.2026 sp. zn. II. ÚS 434/26, která klade důraz na pečlivý výběr osoby opatrovníka a předpokládá náležitou snahu soudů najít opatrovníka především mezi osobami uvedenými v § 471 odst. 2 o.z., by rovněž bylo vhodné se na možnost výkonu opatrovnické funkce opětovně dotázat J. J., který – jak se podává z obsahu spisu – dlouhodobě projevuje o opatrovance zájem, mj. tím, že byl osobou pečující, jíž byl poskytován příspěvek na péči opatrovance.

Dovolatel rovněž odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) důvodně vytýká, že „opatrovanci nebyl ustanoven procesní či kolizní opatrovník“ a že s dovolatelem bylo jednáno jako se zástupcem opatrovance (v pozici hmotněprávního opatrovníka), a nikoli jako s účastníkem řízení.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“), v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení (dále jen „účastník“) navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno.

Předmětem řízení ve věcech opatrovnictví člověka omezeného ve svéprávnosti je jmenování stálého (hmotněprávního) opatrovníka, který za opatrovance bude právně jednat v rozsahu, v jakém byla způsobilost člověka samostatně právně jednat omezena (srov. § 40 odst. 2 z.ř.s.). Účastníkem řízení ve věcech opatrovnictví člověka je podle citovaného § 6 odst. 1 z.ř.s. navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno (jehož práva nebo povinnosti jsou předmětem řízení). Těmito právy a povinnostmi se rozumějí jednak práva a povinnosti, o kterých má být přímo rozhodnuto, jednak práva a povinnosti, o nichž se ve výroku soudního rozhodnutí sice nerozhoduje, ale o nichž se přece jen jedná, a které výrokem soudního rozsudku mohou být dotčeny (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18.11.1977 sp. zn. Cpj 160/1977, uveřejněné pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979). Z uvedeného vyplývá, že v řízení ve věcech opatrovnictví člověka je obligatorně účastníkem – kromě navrhovatele, bylo-li řízení zahájeno na návrh – opatrovanec a opatrovník, neboť o jejich právech a povinnostech je v řízeních vždy jednáno (srov. dovolatelem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2020 sp. zn. 24 Cdo 1739/2020). Je-li v posuzované věci stálý (hmotněprávní) opatrovník rovněž navrhovatelem, je jeho účastenství založeno současně z obou pozic, tj. z pozice navrhovatele i pozice toho, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno.

Při úvahách o korektním procesním zastoupení opatrovance v daném řízení (o změnu opatrovníka) je tedy třeba mít na zřeteli, že opatrovanec jako osoba omezená ve svéprávnosti není osobou s plnou procesní způsobilostí (srov. § 20 odst. 1 o.s.ř.) a jeho stálý (hmotněprávní) opatrovník (dovolatel) má v tomto řízení také postavení účastníka. Zákon však výslovně řeší zastoupení toliko v řízení o svéprávnosti, s nímž je soud povinen spojit i řízení o opatrovnictví (srov. § 46 odst. 1 z.ř.s.). Zde zákon počítá s tím, že soud jmenuje posuzovanému procesního opatrovníka (srov. § 37 odst. 1 z.ř.s.), a podle judikatury ústavního soudu „lze dospět i k názoru, že takto učiní i v případě, že posuzovaná osoba již opatrovníka (hmotněprávního opatrovníka dříve jí jmenovaného) má, neboť tento je v řízení o svéprávnosti také v postavení účastníka“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.11.2016 sp. zn. II. ÚS 866/16). Procesní opatrovník zde současně zastupuje posuzovaného jak ve věci svéprávnosti, tak ve věci opatrovnictví.

Ve věci samotného opatrovnictví (typicky se bude jednat o změnu opatrovníka osoby omezené ve svéprávnosti) však zákon žádnou takovou povinnost soudu neukládá. Ustanovení procesního opatrovníka opatrovance, který je osobou omezenou ve svéprávnosti, proto bude záviset na okolnostech konkrétního případu. V první řadě bude záviset na rozsahu omezení opatrovancovy svéprávnosti, neboť platí, že fyzická osoba má procesní způsobilost v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (srov. § 20 odst. 1 o.s.ř.). Dále pak bude významné, zda mezi opatrovancem a dosavadním hmotněprávním opatrovníkem není dán střet zájmů. Zástupcem účastníka totiž nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného (srov. § 32 odst. 2 o.s.ř.). Rozpor v zájmech (střet zájmů) však musí existovat a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto) (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2015 sp. zn. 29 Cdo 1593/2014, uveřejněné pod č. 44/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 2439/2007).

V posuzované věci je patrné, že opatrovanec si na rozdíl od stanoviska dovolatele, který je zároveň i navrhovatelem, změnu opatrovníka nepřeje. Jak bylo uvedeno výše, opatrovanec si přeje nadále spolupracovat s osobou, která vykonává agendu veřejného opatrovnictví města XY, zatímco město XY (dovolatel) usiluje o odvolání z funkce veřejného opatrovníka. Mezi opatrovancem a dosavadním hmotněprávním opatrovníkem (dovolatelem) tedy jednoznačně existuje střet zájmů. Již z tohoto důvodu je tedy dovolatel ex lege (přímo ze zákona) vyloučen z možnosti zastupovat opatrovance v daném řízení, jakmile byl tento střet zájmů zjištěn. Soudy obou stupňů však měly mít především na zřeteli, že opatrovanec je osobou omezenou ve svéprávnosti ve značném rozsahu, jejíž rozpoznávací schopnosti jsou výrazně snížené (mj. trpí lehkou mentální retardací). Již na počátku řízení tak byl dán důvod pro jmenování procesního opatrovníka opatrovanci podle ustanovení § 29 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud přitom podotýká, že ve většině případů, kdy je svéprávnost opatrovance výrazně omezena, se takové opatření bude jevit jako nanejvýš vhodné. Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) takto nepostupoval, zatížil tím řízení vadou ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.)