24 Cdo 2160/2023 – Nejvyšší soud

24 Cdo 2160/2023-405 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy ve věci posuzované L. Š., zastoupené Mgr. Petrem Vaculíkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, za účasti hmotněprávního opatrovníka statutárního města Brna, se sídlem magistrátu v Brně, Dominikánské nám. č. 1, a za účasti nezletilé AAAAA (pseudonym) zastoupené opatrovnicí JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou se sídlem v Brně, Žilkova č. 1060/65, dcery rodičů L. Š. (posuzované) a V. Š., o prodloužení doby omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 25 P 85/2018, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2022 č.j. 19 Co 104/2022-323, takto: I. Rozsudek krajského soudu se mění takto: Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2022 č.j. 25 P 85/2018-296 se zrušuje a řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.4.2022 č.j. 25 P 85/2018-296 „prodloužil trvání omezení svéprávnosti posuzované o další tři roky“, opatrovníkem posuzované jmenoval statutární město Brno a rozhodl o nákladech řízení. Na základě výsledků provedeného dokazování (zejména lékařských zpráv MUDr. Pavla Kulhánka, z nichž je patrné, že nepříznivý duševní stav posuzované „zůstává od roku 2018 prakticky neměnný“) dospěl soud prvního stupně k závěru, že je namístě prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované, které bylo (na dobu tří let) vysloveno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26.7.2018 č. j. 25 Nc 901/2015-194 tak, že posuzovaná není způsobilá nakládat s finančními prostředky a majetkovými hodnotami v částce nad 450 Kč s týdenním limitem maximálně 1 000 Kč, není způsobilá uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, smlouvy o ubytování a nájemní smlouvy, není způsobilá obstarávat si své záležitosti ve věcech sociálního zabezpečení, a konečně není způsobilá výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilé AAAAA s tím, že posuzované zůstává zachováno právo osobního styku s nezletilou. Podle názoru soudu prvního stupně by posuzované bez omezení svéprávnosti nadále hrozila v dotčených oblastech závažná újma. 2. K odvolání posuzované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.10.2022 č.j. 19 Co 104/2022-323 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že prodloužení doby omezení ve svéprávnosti posuzované o další tři roky „je zcela v jejím zájmu“, neboť „posuzovaná nemá náhled na své zdravotní postižení (mentální retardaci), stejně jako na reálie, které by jí v případě, že by se ocitla sama, čekaly“, a odvolací soud „rozhodně nechce dopustit, aby posuzovaná skončila tzv. na ulici“. Námitku opatrovníka posuzované, že posuzovaná v době vydání tohoto rozsudku byla svéprávná, neboť odvolací soud nerozhodl o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované v jednoroční lhůtě podle ustanovení § 59 odst. 2 o.z., odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „jeden rok je zapotřebí počítat od zahájení řízení o prodloužení omezení ve svéprávnosti, které se zahajuje usnesením soudu“ (tedy v daném případě ode dne 23.10.2021, kdy toto usnesení nabylo právní moci), přičemž podle jeho názoru „v den rozhodování odvolacího soudu (tedy dne 19.10.2022) roční lhůta od právní moci usnesení jdoucí neuběhla“. Podle mínění odvolacího soudu „bylo požadavku ust. § 59 odst. 2 o.z. učiněno zadost, neboť postačovalo a postačuje, že o prodloužení omezení svéprávnosti rozhodl z pohledu ust. § 59 odst. 2 o.z. včas soud prvního stupně, tím bylo vydáno ono rozhodnutí, které má zákon v označeném ustanovení na mysli“. Okolnost, že toto rozhodnuti napadla posuzovaná odvoláním, „nemá žádný vliv na to, že rozhodnutí vydáno bylo, a proto nenastaly účinky uplynutí jednoroční lhůty a omezení ve svéprávnosti a opatrovnictví posuzované tedy nepřetržité a nadále trvá“. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 59 odst. 2 o.z., jestliže v daném případě za nové rozhodnutí, jímž mělo být do jednoho roku od zahájení tohoto řízení rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované tak, aby nezanikly účinky předchozího rozhodnutí o omezení svéprávnosti, považoval nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně. S tímto názorem se dovolatelka neztotožňuje a má za to, že novým rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 59 odst. 2 věty druhé o.z. je myšleno rozhodnuti pravomocné. Uvedené vyplývá z toho, že podané odvolání (proti rozhodnutí soudu prvního stupně) má v zásadě účinky suspenzivní, tedy rozhodnutí nenabývá právní moci, dokud o odvolání pravomocné nerozhodne odvolací soud. Protože řízení o podpůrných opatřeních a řízeni ve věcech svéprávnosti (§ 31 až § 49 z.ř.s.) žádnou modifikaci účinků odvolání neobsahuje, pak za situace, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně bylo posuzovanou napadeno odvoláním, nemělo vůči ní (v dané době) žádné účinky (nebylo pravomocné). Kromě toho se dovolatelka domnívá, že odvolací soud rovněž nesprávně právně posoudil den zahájení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, který podle jejího názoru je třeba vztáhnout ke dni vydání tohoto rozhodnutí (tj. k 6.9.2021), a nikoli až k jeho právní moci, jak to nesprávně učinil odvolací soud. V daném případě tedy uplynutím jednoho roku, počítaného od 6.9.2021, ze zákona zanikly účinky omezení svéprávnosti posuzované, neboť v té době nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí soudu o prodloužení doby omezení, a posuzovaná se tak ode dne 7.9.2022 stala opět plně svéprávnou. Podle názoru dovolatelky měl tedy odvolací soud dospět k závěru, že posuzovaná v mezidobí nabyla plné svéprávnosti, měl řízení zastavit, neboť odpadl důvod pro další vedení řízení, a následně mělo být z úřední povinnosti zahájeno nové řízení o omezení svéprávnosti, pokud by soud měl za to, že je nutné svéprávnost posuzované omezit. Závěrem posuzovaná vytkla odvolacímu soudu, že nebyl vyslechnut ošetřující lékař, a že pokud své rozhodnutí založil jen na listinných důkazech a výslechu posuzované, porušil tím její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na uvedené posuzovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 4. Ostatní účastníci se k dovolání posuzované nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). 7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). 8. V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil mj. právní otázku výkladu ustanovení § 59 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, z hlediska určení počátku a nejzazšího konce doby, do níž musí být soudem (novým rozhodnutím) rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného člověka tak, aby mezitím nezanikly právní účinky původního rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání posuzované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 9. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. 10. Podle právní úpravy účinné od 1.1.2014 (obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.z.“) každý člověk (fyzická osoba) již od okamžiku narození má právní osobnost, tj. způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti (srov. § 15 odst 1, § 23 o.z.), zatímco plně svéprávným, tj. způsobilým nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povin