24 Cdo 2296/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2296/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 9. 2023 Spisová značka:24 Cdo 2296/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2296.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Katastr nemovitostí Vklad do katastru nemovitostí Zástavní právo Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 250b odst. 3 o. s. ř. § 17 odst. 1 písm. b) předpisu č. 256/2013 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:27. 11. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 3190/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2296/2023-73 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, o nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 76 C 3/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2023, č. j. 5 Co 257/2022-55, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 76 C 3/2022-29, zamítl žalobu, aby byl povolen výmaz zástavního práva smluvního na pozemku parc. č. st. XY a pozemku parc. č. XY, oba v katastrálním území XY, evidovaného pro Pragobanku, a.s., v likvidaci, a tím nahrazeno rozhodnutí katastrálního úřadu. V odůvodnění poukázal na specifika soudního řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v němž je soud oprávněn zabývat se věcí jen v rámci těch zákonných hmotněprávních limitů, jež jsou stanoveny pro rozhodnutí o takové věci samotnému katastrálnímu úřadu – soud tedy pouze posuzuje, zda žalobcem předložené listiny odůvodňovaly navrhovaný výmaz zástavního práva vkladem či nikoliv. Zástavní právo zaniká na základě taxativně vypočtených právních skutečností, z nichž v posuzované věci připadá v úvahu jen zánik zajištěné pohledávky. Výmaz Pragobanky, a. s. coby zástavního věřitele ovšem zánik pohledávky nezpůsobuje a z předložených listin na zánik pohledávky usuzovat nelze. Cílem zdejšího řízení není nahrazovat případné nalézací řízení, jehož úkolem by bylo vyřešit případné sporné skutečnosti, od kterých by mohly být závislé důvody pro výmaz zástavního práva (zde zkoumání existence zajišťované pohledávky). Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že katastrální úřad ve vkladovém řízení nezkoumá listinu z hlediska platnosti úkonu jako takového, ale jen z hlediska některých atributů platnosti (např. formy, určitosti či srozumitelnosti úkonu) – ostatní atributy, které by případně mohly způsobit neplatnost smlouvy, katastrální úřad a stejně tak soud v řízení podle části páté o. s. ř. není oprávněn řešit. K návrhu na výmaz zástavního práva je třeba doložit, že právo zaniklo (takovým dokladem může být i rozsudek soudu, kterým se určuje, že právo neexistuje). Pouhý zánik zástavního věřitele nemá bez dalšího za následek zánik zajištěné pohledávky. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v dosud dovolacím soudem neřešené otázce, zda „může být důvodem pro výmaz zástavního práva, že zajištěná pohledávka nevznikla a z povahy věci vyplývá, že již nemůže vzniknout“. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, případně aby zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud však dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), odmítl. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť předestřená otázka neexistence zajišťované pohledávky coby důvodu pro zánik a následný výmaz zástavního práva se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který vycházel z toho, že zánikem zástavního věřitele pohledávka zajištěná zástavním právem nezanikla, a tedy nezaniklo ani toto zástavní právo. Z listin předložených ve vkladovém řízení na zánik pohledávky usuzovat nelze. Argumentuje-li dovolatel, že zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla a vzniknout již nemůže, předkládá tím vlastní skutkové závěry a z nich dovozuje vlastní právní názor na věc. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že takto položenou otázkou dovolatel usiluje o posouzení sporné skutečnosti (existence zajišťované pohledávky), která nebyla předmětem tohoto řízení a z povahy věci jím ani být nemohla. K námitkám dovolatele je třeba poukázat na skutečnost, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010, vysvětlil, že v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům, než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Je-li činností soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán. Soud zde totiž „na místě správního orgánu“ rozhoduje znovu, ve vymezeném rozsahu (srov. § 250f o.s.ř.), o téže věci. Také proto se v ustanovení § 250b odst. 3 o.s.ř. předepisuje, že předmětem rozhodování soudu musí být (příp. ve vymezeném rozsahu) to, co (již) bylo předmětem rozhodování správního orgánu. Uvedené v projednávané věci mimo jiné znamená, že soud, který na základě podané žaloby v řízení podle části páté občanského soudního řádu projednává a rozhoduje věc vkladu práva do katastru nemovitostí, v níž byl rozhodnutím katastrálního úřadu návrh na vklad zamítnut, se může (protože projednává a rozhoduje znovu právě takový návrh) věcí zabývat jen v rámci těch zákonných hmotněprávních limitů, jež jsou stanoveny pro rozhodnutí o takové věci samotnému katastrálnímu úřadu. V opačném případě by totiž takové řízení nebylo novým projednáním téže věci soukromoprávní povahy soudem, ale – při možnosti „vnesení“ do soudního řízení „poprvé“ nových hmotněprávních kritérií – stalo by se řízením nalézacím sporným ve smyslu části třetí občanského soudního řádu. Soudní řízení podle části třetí a podle části páté občanského soudního řádu je třeba důsledně odlišovat; každé m