24 Cdo 2496/2019 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2496/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 12. 2019 Spisová značka:24 Cdo 2496/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2496.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Řízení o přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče (detence) Dotčené předpisy:§ 77 odst. 2 předpisu č. 292/2013Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:16. 2. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2496/2019-111 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., a JUDr. Romana Fialy ve věci umístěné H. D., narozené XY, omezené ve svéprávnosti, bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Jiřím Flamem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 645/18, za účasti hmotněprávní opatrovnice umístěné M. V., narozené XY, bytem XY, a Psychiatrické nemocnice Bohnice, se sídlem v Praze 8, Ústavní 91, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 19 L 2644/2016, o dovolání umístěné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2017, č. j. 58 Co 139/2017-45, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2017, č. j. 58 Co 139/2017-45, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. září 2016, č. j. 19 L 2644/2016-8, rozhodl, že převzetí umístěné H. D. do zdravotního ústavu - Psychiatrické nemocnice v Praze 8 - Bohnicích dne 16. září 2016 je v souladu se zákonnými důvody, přičemž tyto důvody nadále trvají. Soud prvního stupně vycházel z písemného vyjádření nemocnice a ošetřujícího lékaře, že umístěná trpí schizofrenií a že u umístěné nadále přetrvávají důvody pro hospitalizaci. Šlo již o třetí pobyt umístěné v psychiatrické nemocnici Bohnice. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že umístěná vzhledem ke svému zdravotnímu stavu bezprostředně ohrožuje sebe i okolí a současně v tomto případě jsou splněny podmínky uvedené v § 38 odst. 1) písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, kdy soud vycházel jak z výslechu umístěné, tak i z odborného vyjádření lékaře ohledně zdravotního stavu umístěné. K odvolání umístěné Městský soud v Praze (dál již „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. května 2017, č. j. 58 Co 139/2017-45, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu musí být postup soudu v detenčním řízení rychlý a do značné míry neformální, aby mohla být dodržena velmi krátká lhůta stanovená pro účely vydání rozhodnutí o tom, zda převzetí umístěného do zdravotního ústavu se stalo v soudu se zákonnými důvody, či nikoliv. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně uvedeným zákonným požadavkům vyhověl, neboť vycházel nejen z výslechu ošetřující lékařky, ale provedl výslech i samotné umístěné. Vyslechnutá lékařka potvrdila opodstatněnost závažných obav, že umístěná je bezprostředně sobě nebezpečná, neboť v důsledku psychotické dezintegrace myšlení není schopná řešit svoji sociální situaci a sama umístěná tyto obavy nebyla schopná jakkoli vyvrátit či zpochybnit (podle lékařů postrádala na svou situaci náhled). Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala umístěná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem Nejvyšší soud České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) usnesením ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. 30 Cdo 3800/2017, odmítl s odůvodněním, že dovolací argumentace dovolatelky nemá žádný vztah k dovoláním napadenému usnesení odvolacího soudu, respektive napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na řešení právních otázek, které umístěná v dovolání formuluje a vymezuje k nim dovolací argumentaci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. června 2019, č. j. 14 Nc 3069/2017-424, byla umístěná omezena ve svéprávnosti v rozsahu vymezeným v tomto rozsudku, přičemž hmotněprávní opatrovnicí jí byla jmenována M. V., gen. shora, jíž uvedený soud vymezil rozsah oprávnění a povinností spojených s výkonem této opatrovnické funkce. K ústavní stížnosti umístěné (dále též „stěžovatelka“) Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) nálezem ze dne 9. července 2019, sp. zn. IV. ÚS 1055/18, shora označené (odmítací) usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ústavní soud předně konstatoval, že usnesení odvolacího soudu v této věci stojí na těchto nosných důvodech: 1) rozhodnutí obvodního soudu se opírá o dostatečně zjištěný skutkový stav, který byl, s ohledem na zákonné lhůty pro daný typ rozhodování, prokázán výslechem ošetřujícího lékaře a výslechem stěžovatelky (v přímém kontaktu s vyšším soudním úředníkem); 2) pro stěžovatelčino umístění do zdravotního ústavu existovaly závažné důvody, spočívající ve zhoršení jejího psychického onemocnění (schizofrenie) a ohrožení sebe i okolí; 3) závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1974/14, ohledně zásad ústnosti a přímosti se zabývají především situací, kdy je rozhodováno o dalším držení ve zdravotním ústavu, a nikoliv převzetí. V tomto druhu řízení není nutné nařizovat jednání a není vyžadována přítomnost umístěné osoby při výslechu lékaře; 4) možnost stěžovatelky vyjádřit se před vyšším soudním úředníkem je k ochraně jejích práv dostatečná; 5) jde-li o ustanovení opatrovníka, soud nemá v zásadě důvod pochybovat o tom, že advokát bude tuto funkci vykonávat řádně. Zhodnotit kvalitu jeho práce vyžaduje delší čas. Ze skutečnosti, že opatrovník nekladl vyslýchaným žádné otázky a nepodal odvolání, nedovozuje soud pouze formální výkon této funkce. Je to právě opatrovník, který volí pro zájmy umístěné osoby nejvhodnější postup. Stěžovatelka podle Ústavního soudu „brojila proti většině nosných důvodů odvolání“ (zjevně míněno nosných důvodů usnesení odvolacího soudu). K tomu dále Ústavní soud vyložil následující závěry. První nosný důvod stěžovatelka zpochybnila v závěru dovolání, když namítla, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, neboť soud rezignoval na svou přezkumnou funkci ve vztahu k názoru ošetřujícího lékaře. Druhý nosný důvod stěžovatelka napadla tvrzením, že pro její nedobrovolnou hospitalizaci neexistovaly dostatečné důvody. K tomu Ústavní soud poznamenal, že tato námitka je sice velmi stručná, a spíše skutkové povahy, avšak přesto míří na nosný důvod rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, navíc spjatý s tvrzeným zásahem do její svobody. Třetí nosný důvod, týkající se dopadů nálezu sp. zn. I. ÚS 1974/14 na rozsah aplikace zásady ústnosti a přímosti v daném řízení, stěžovatelka v dovolání nenapadá. Zároveň to však není takový důvod, na kterém by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo osamoceně obstát. Ze samotné zákonnosti vedení jiného soudního roku nikterak nevyplývá zákonnost celého řízení, jakož i hmotněprávního a skutkového posouzení věci. Čtvrtý nosný důvod stěžovatelka v dovolání výslovně napadá, a žádá Nejvyšší soud, aby judikoval, že výslech umístěné osoby může provést jen soudce. Poslední pátý nosný důvod pak stěžovatelka napadá poukazem na judikaturu Ústavního soudu, kterou interpretuje tak, že soudy musí dbát na řádný výkon funkce ustanoveného opatrovníka a jsou za něj odpovědné. Ve spojení s citovanou judikaturou pak stěžovatelka formuluje dvě právní otázky, dovolacím soudem podle jejího názoru neřešené. Závěrem Ústavní soud vyložil, že stěžovatelka v dovolání brojí proti hlavním nosným důvodům rozhodnutí odvolacího soudu, zpochybňuje jejich zákonnost a formuluje dovolací otázky přinejmenším tak, že mohou (při určité interpretaci právních předpisů) tyto nosné důvody zpochybnit. Kupř. podle Ústavního soudu je zřejmé, že stěžovatelka považuje výsledek řízení za nezákonný v situaci, kdy umístěnou osobu nevyslechne přímo soudce (viz k tomu body 65. a násl. odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 1974/14, a rovněž tam uvedenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), anebo kdy se umístěné osobě nedostane dostatečné právní pomoci od ustanoveného opatrovníka. S přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou orgánem ochrany ústavnosti shora vyložené závěry (také) pro Nejvyšší soud závazné pro další řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že podanému dovolání nelze upřít - jak bude dále rozvedeno - opodstatnění. K dovolací argumentaci ve vztahu k prvnímu nosnému důvodu usnesení odvolacího soudu (nedostatečně zjištěný skutkový stav) Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že pro dovolací soud je závazný skutkový stav, v němž odvolací soud založil své rozhodnutí, a v dovolacím řízení jej nelze úspěšně zpochybnit. Je tomu tak proto, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího so