24 Cdo 2498/2022 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2498/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2022 Spisová značka:24 Cdo 2498/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2498.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědické řízení Pohledávka Pasivní legitimace Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 1701 o. z. § 1706 o. z. § 1712 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:7. 2. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2498/2022-621 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně HORREN, spol. s r.o., se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 6/58, zastoupené Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského č. 1303/13, proti žalované D. A. M. A., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o zaplacení 7 782 060 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 198/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2022, č. j. 12 Co 345/2019-593, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 48 110 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15. Odůvodnění: Žalobou ze dne 7. 9. 2018 se žalobkyně HORREN, spol. s r.o., domáhala, aby bylo žalovanému C. G. L. A. uloženo zaplacení částky 7 782 060 Kč se zákonným úrokem z prodlení, představující plnění ze smlouvy uzavřené dne 9. 9. 2011 mezi žalobcem, J. W. a H. A., na základě které měl žalobce zajistit projednání a vypořádání pozůstalosti po J. F. (otci J. W. a H. A.), včetně nemovitostí p. č. XY a XY v k. ú. XY, a zařízení změny územního plánu upravující jejich účel, a to za odměnu ve výši 30 % tržní ceny těchto nemovitostí; žalovaná částka měla být polovinou takto dohodnuté odměny, kterou byla povinna zaplatit H. A., která dne 9. 10. 2016 zemřela, a tento její závazek přešel na základě dědického řízení na jejího manžela C. G. L. A. Rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 25 C 198/2018-338, Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 782 060 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení p. a. od 5. 5. 2018 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 822 089 Kč (výrok II.). Soud vycházel ze závěru, že žalobkyně vykonala činnosti, ke kterým se zavázala, a vznikl jí tak nárok na odměnu podle smlouvy. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný C. G. L. A. odvolání. V průběhu odvolacího řízení dne 27. 1. 2020 tento odvolatel zemřel. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 12 Co 345/2019-486, bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno s jeho dcerou D. A. M. A. Rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 12 Co 345/2019-593, pak Městský soud v Praze rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé mění tak, že se žaloba o zaplacení částky 7 782 060 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 5. 5. 2018 do zaplacení zamítá a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 135 346,30 Kč. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že v procesu vedení řízení a dokazování nebylo možné soudu prvního stupně vytknout zásadní pochybení, že se však v důsledku úmrtí žalovaného a výsledku dědického řízení ve Francii přezkumu správnosti skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně nevěnoval. Při hodnocení otázky pasivní věcné legitimace právní nástupkyně žalovaného ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku bylo třeba (v rámci úpravy podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 650/2012 ze dne 4. 7. 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení) přihlédnout k výsledkům dědického řízení probíhajícího ve Francii. Ke změně odvoláním napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby tak vedla pouze skutečnost, že v dědickém řízení ve Francii současná žalovaná nabyla v rámci uplatněné výhrady soupisu pouze čistý výnos dědictví, ve kterém ve svou povahou prekluzivní 15 měsíční lhůtě podle § 792 Code civil nebyla pohledávka ze strany žalobkyně v tomto dědickém řízení uplatněna. Pokud žalobkyně v poslední fázi řízení o žalobě zpochybnila celé dědické řízení a jeho výsledek ve Francii tím, že tvrdila, že žalovaná při vyhotovení soupisu aktiv a pasiv dědictví v květnu 2020 vědomě zatajila existující pohledávku, odvolací soud odkázal na Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 660/2012, které v čl. 41 vylučuje přezkum ve věci samé, pokud se týká dědického rozhodnutí, v jiném členském státě. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na výsledek francouzského dědického řízení, který jako důsledek mj. představuje zánik pohledávky žalobkyně podle § 792 Code civil, dospěl k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované jako jediné dědičky původního žalovaného. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena („zhodnocení dopadů § 1712 o. z., resp. § 792 Civil Code na existenci pohledávky“), a zejména na vyřešení otázky procesního práva („konkrétně otázky důsledků omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“). Podle dovolatelky, i kdyby bylo uzavřeno, že v důsledku nepřihlášení její pohledávky do dědického řízení nenese žalovaná odpovědnost za dluh zůstavitele, přicházelo by v úvahu pouze zastavení řízení pro nedostatek podmínek řízení. Odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které posouzení rozsahu odpovědnosti za dluhy zůstavitele se neprojevuje jako okolnost, která by byla významná pro rozhodnutí ve věci samé, ale při zkoumání podmínek řízení, omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele je třeba procesně vyjádřit nikoli zamítnutím žaloby, ale zastavením řízení v rozsahu té části věřitelovy pohledávky, za niž dědic neodpovídá (usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2213/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020). Odvolací soud však, aniž se meritem věci zabýval, napadeným rozsudkem de facto o žalobě meritorně rozhodl tím, že ji označil za neoprávněnou, s důsledky rozhodnutí o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., čímž se dovolatelka cítí penalizována a právní nástupkyně žalovaného je absurdně odměněna v důsledku události, která neměla na oprávněnost žaloby v době jejího podání žádný vliv. Podle odvolacího soudu předmětný obsah francouzské úpravy (čl. 792 Civil Code) odpovídá úpravě české, konkrétně § 1712 o. z. Podle tohoto ustanovení věřitel, který se ve lhůtě nepřihlásil, nemá právo na uhrazení vůči dědici, je-li pozůstalost vyčerpána uhrazením ohlášených pohledávek, ale skutečnost, zda byla pohledávka přihlášena do dědického řízení, nemá vliv na samotnou existenci pohledávky, ale projeví se při jejím uspokojování. Dovolatelka má za to, že ani fakt, že ve vykonávacím řízení, které by probíhalo ve Francii, je její úspěšnost za dané situace pochybná, nic nemění na tom, že předmětná pohledávka hmotněprávně nezanikla. Dodává, že ohledně právního posouzení francouzské právní úpravy si nenechal odvolací soud vypracovat nezávislé stanovisko, ale spolehl se v zásadě na překlad a výklad právní úpravy předložený žalovanou. Navrhuje, aby, vzhledem ke zřejmému rozporu mezi napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (označená usnesení shora), Nejvyšší soud rozhodl, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, č. j. 12 Co 345/2019-593, zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení a že žalovaná je povinna nahradit dovolatelce náklady dovolacího řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Žalobkyní předestřena otázka hmotného práva („zhodnocení dopadů § 1712 o .z., resp. § 792 Civil Code na existenci pohledávky“) není v žádném ohledu otázkou, na níž by závisel napadený rozsudek. Dědické řízení po původním žalovaném bylo projednáno příslušnými orgány Francouzské republiky, na základě francouzské právní úpravy