24 Cdo 25/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 25/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2024 Spisová značka:24 Cdo 25/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.25.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Popření otcovství Lhůta prekluzivní [ Lhůty ] Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 4. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1663/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 25/2024-174 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Veronikou Robotkovou, advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 13/15, proti žalovaným 1) K. H. a 2) nezletilé AAAAA (pseudonym), zastoupené kolizním opatrovníkem městem Česká Lípa, se sídlem městského úřadu v České Lípě, náměstí T.G.Masaryka č. 1/1, o návrhu na prominutí zmeškání popěrné lhůty a o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 0 P 200/2022, o dovolání žalobce (otce) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. července 2023 č.j. 36 Co 45/2023-108, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): 1. Dovolání žalobce (otce) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18.7.2023 č.j. 36 Co 45/2023-108 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že v projednávané věci nejsou dány předpoklady pro prominutí zmeškání popěrné lhůty podle ustanovení § 792 o.z.) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 2. O prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství podle ustanovení § 792 o. z. smí soud rozhodnout jen tehdy, pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Obě podmínky (předpoklady) musí být splněny současně (kumulativně). Rozhodnutí o tom, zda tyto podmínky jsou splněny, je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti svědčící pro zachování daného právního stavu, tak pro jeho změnu. Při rozhodování o prominutí zmeškání popěrné lhůty soud musí vždy posuzovat oba rozhodné korektivy (podmínky), tedy jednak zájem dítěte, jednak veřejný pořádek, a v tomto rámci hledat vyvážené řešení při zvažování protichůdných zájmů dotčených osob (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.8.2021 sp. zn. 24 Cdo 1450/2021). 3. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je obecně za (nejlepší) zájem dítěte považován soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2017 sp. zn. 21 Cdo 1369/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010, na který poukazuje i žalobce v dovolání). Situace odporující veřejnému pořádku ve smyslu ustanovení § 792 o.z. pak znamená takový stav, který odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. V tomto směru zaujal dovolací soud již v minulosti stanovisko, které v odůvodnění napadeného usnesení správně akcentuje i odvolací soud, že prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení § 792 o. z. je nutno chápat jako výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2018 sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněném pod č. 95 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2019). Uvedený právní názor dovolacího soudu obstál i z ústavněprávního hlediska, neboť ústavní stížnost proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2018 sp. zn. 21 Cdo 1012/2016 byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4.1.2019 sp.zn. II. ÚS 4210/18 odmítnuta. 4. V projednávané věci se žalobce (otec) domáhá (žalobou podanou dne 24.6.2022) popření otcovství k nezletilé [žalované 2)], které bylo založeno souhlasným prohlášením žalované 1) (matky) a žalobce ještě před jejím narozením, se současným návrhem na prominutí zmeškání popěrné lhůty, neboť žalobu podal opožděně, po více než dvou letech od narození nezletilé. Z hlediska skutkového stavu se z obsahu spisu podává, že rodiče nezletilé spolu žili ve společné domácnosti od roku 2017 do května 2019, kdy se rozešli, a matka poté bydlela měsíc u pana Z. D., s nímž měla krátkodobou známost a v této době zjistila, že je těhotná. O těhotenství matky byl žalobce informován panem D. Protože – jak žalobce uvedl v žalobě – pan D. „vyloučil možnost své účasti na graviditě matky“ a matka žalobci řekla, že „pan doktor po seznámení s daty styků určil otcem žalobce“, „neměl (žalobce) důvod nevěřit“, a tak se dali s matkou „opět dohromady“, žalobce se „se situací srovnal a připravoval se na roli otce“. Své souhlasné prohlášení o otcovství učinil dobrovolně s vědomím důsledků tohoto prohlášení. Po narození nezletilé v XY žalobce koupil byt, kde rodina společně bydlela až do února 2021, kdy matka vztah se žalobcem ukončila a s nezletilou se odstěhovala. I poté se žalobce (po dohodě s matkou) s nezletilou nadále stýkal (jednou za dva týdny celý víkend) a platil dohodnuté výživné ve výši 3.000 Kč až do května 2022, kdy se žalobce z výsledku anonymního testu DNA ze dne 8.5.2022 (který si nechal vyhotovit po informaci od matčiny kamarádky, že nezletilá „není jeho biologickou dcerou“) dozvěděl, že není biologickým otcem nezletilé. Přesto žalobce – jak uvedl v žalobě – „nabídl matce, že si bude nezletilou i nadále brát, protože ji má rád (přeci jenom přes dva roky se o ni staral a bral za vlastní)“, to však matka odmítla. Podle vyjádření matky jako biologický otec nezletilé přichází v úvahu pan Z. D., který ovšem při jednání před odvolacím soudem vypověděl, že „nezletilou viděl jen jednou, jejím otcem se necítí být a otcovství by dobrovolně neuznal“. Žalobu na popření otcovství podal žalobce proto, že se „z celé této situace cítí podvedený“, nezletilou „miloval, jak může otec milovat dceru, kvůli matce si musel rovnat životní priority a udělat si v hlavě pořádek“; nyní má přítelkyni, se kterou by rád založil rodinu, ale „tato situace v něm vyvolává pocit nejistoty“. 5. Podle skutkových zjištění soudů otec podal žalobu na popření otcovství až po uplynutí popěrné lhůty, ačkoli pochybnosti o svém otcovství pojal (mohl pojmout) již mnohem dříve. Již ze žaloby vyplývá, že žalobce ještě před souhlasným prohlášením o otcovství měl vědomost o tom, že matka v době, kdy zjistila, že je těhotná, měla intimní známost s jiným mužem, panem Z. D. Ve své účastnické výpovědi pak žalobce připustil, že mu matka „zpočátku řekla, že neví, kdo je otcem dítěte, ale později, když se vrátila od lékaře, tak se mluvilo pouze o žalobci jako otci“, a že – jak dále žalobce vypověděl – „popravdě nepřemýšlel nad tím, že by si mohl udělat testy otcovství, po porodu se do nezletilé zamiloval a nechtěl přijmout to, že by nemusel být jejím otcem“. Za této situace učinily soudy obou stupňů odpovídající skutkový závěr, že žalobce „mohl o svém otcovství důvodně pochybovat, a přesto otcovství uznal“. Poukazuje-li dovolatel ve prospěch opačného skutkového závěru na „jednoznačnou časovou přímku“ (kdy matka po ukončení čtyřtýdenního intimního vztahu s panem D. v květnu 2019 zjistila, že je těhotná 5 týdnů + 5 dnů) a na skutečnost, že mu matka „sdělila, že lékař po seznámení s daty intimních styků označil za otce nezletilé dovolatele“, z níž dovozuje, že