24 Cdo 2680/2022 – Nejvyšší soud

24 Cdo 2680/2022-189 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Svobodou, advokátem se sídlem v Brně, Berkova 2463/39, proti žalovanému K. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Veronikou Malenovskou, advokátkou, se sídlem v Brně, Bubeníčkova 112/44, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 124/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, č. j. 15 Co 134/2021-141, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, č. j. 15 Co 134/2021-141, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2021, č. j. 21 C 124/2020-82, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 5. 2021, č. j. 21 C 124/2020-87, a ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 6. 2021, č. j. 21 C 124/2020-88, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby bylo určeno, že je „podílovým spoluvlastníkem s podílem o velikosti id. ½ na bytové jednotce č. 315/7, vyčleněné v domě č. p. XY v XY, k. ú. XY, s podílem na společných částech o velikosti 727/19792“ (dále jen „nemovitá věc“) s tím, že uvedená nemovitá věc je až dosud v katastrálním operátu zapsána jako výlučné vlastnictví žalovaného. Žaloba byla založena na tvrzení, že původním vlastníkem nemovité věci byla matka účastníků M. K., jež dne 14. 10. 2019 zemřela, a která ji měla ještě za svého života převést darovací smlouvou ze dne 12. 9. 2019 (dále jen „darovací smlouva“) na žalovaného. Žalobce považoval darovací smlouvu za absolutně neplatnou, neboť v rozhodné době byla převodkyně (matka účastníků) stižena závažnou duševní poruchou. Na základě výzvy Městského soudu v Brně žalobce podáním ze dne 7. 7. 2020 „upřesnil“ tzv. žalobní petit tak, že se nadále domáhal určení, že výlučným vlastníkem nemovité věci byla v den své smrti (14. 10. 2019) matka účastníků M. K. 2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 21 C 124/2020-82, určil, že výlučným vlastníkem bytové jednotky č. 315/7, vyčleněné v domě č. p. v XY, k. ú. XY, s podílem na společných částech domu XY, byla ke dni 14. 10. 2019 M. K., narozená XY, zemřelá dne 14. 10. 2019, naposledy bytem XY (výrok I). Současně soud prvního stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 19 000 Kč (výrok II ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2021, č. j. 21 C 124/2020-88). V neposlední řadě pak soud prvního stupně zavázal žalovaného i k povinnosti zaplatit České republice na náhradě nákladů státu částku ve výši 7 350 Kč (výrok III ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 5. 2021, č. j. 21 C 124/2020-87). 3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění: M. K., narozená XY a zemřelá dne 14. 10. 2019 byla matkou účastníků (dále též „matka účastníků“ nebo „zůstavitelka“) a byla za svého života v katastru nemovitostí evidována jako výlučná vlastnice nemovité věci; na základě darovací smlouvy ze dne 12. 9. 2019, kterou uzavřela v pozici dárkyně se žalovaným, coby obdarovaným, byl povolen vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaného, a to s právními účinky zápisu k 13. 9. 2019 s tím, že zápis byl proveden 8. 10. 2019. Sporná nemovitá věc „nebyla zahrnuta do aktiv pozůstalosti po jmenované“; usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2020, č. j. 59 D 1742/2019-46, které nabylo právní moci 14. 3. 2020, byla schválena dohoda účastníků jako dědiců jmenované o rozdělení pozůstalosti. 4. Ohledně zdravotního stavu zůstavitelky M. K. měl soud prvního stupně k dispozici jednak lékařskou zprávu Psychiatrické nemocnice Brno, zprávu Nemocnice Letovice, a dále jím vyžádaný znalecký posudek znalkyně MUDr. Jany Zmekové, na jejichž základě uzavřel, že u matky účastníků bylo od října 2018 psychiatrem opakovaně doporučováno zahájení řízení o omezení svéprávnosti pro zřejmou nezpůsobilost posuzované rozhodovat se ve věcech svého zdravotního stavu. Při hospitalizaci v červenci 2018 lékaři konstatovali nemožnost domluvy s pacientkou, v srpnu 2018 praktická lékařka konstatovala, že projev jmenované byl zmatený. Od listopadu 2018 do března 2019 byla zůstavitelka vyšetřena psychiatrem se závěrem zřetelná organicita, demence, morozně negativistická depresivita s doporučením překladu do psychiatrické nemocnice. Znalkyně konstatovala, že k datu 12. 9. 2019 trpěla M. K. farmakologicky prakticky neovlivnitelnou duševní poruchou – organickou poruchou s bludy a demencí s defektem intelektu v pásmu středně těžkého stupně. Soud prvního stupně převzal kategorický závěr jmenované znalkyně, že ve vztahu k darovací smlouvě (uzavřené prakticky jen měsíc před smrtí zůstavitelky) byly volní a rozpoznávací schopnosti matky účastníků podstatně snížené, blížící se vymizení, když její paranoidní konstrukty byly centrovány právě na její nejbližší vztahové osoby, tj. její syny; deficitní kognitivní variabilita nedostačovala pro racionální sebeřízení a poruchy paměti blokovaly využitelnost vlastní korektivní zkušenosti. 5. V rovině právního posouzení soud prvního stupně odkázal na znění § 581, věta druhá, zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), s tím, že jednání matky účastníků spočívající v uzavření darovací smlouvy z 12. 9. 2019, bylo jednáním absolutně neplatným, neboť bylo jmenovanou učiněno v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat. V důsledku neplatnosti tohoto jednání pak nedošlo k platnému převodu vlastnického práva darovací smlouvou na žalovaného, a předmětná bytová jednotka (včetně podílu na společných částech domu) byla podle soudu prvního stupně i ke dni úmrtí M. K. nadále v jejím vlastnictví. K naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení, který byl v rámci procesní obrany žalovaným zpochybňován, soud prvního stupně zdůraznil, že ten vyplývá ze stavu zápisu v katastru nemovitostí a jeho legitimnímu zájmu na zahrnutí nemovitosti do aktiv dědictví po zemřelé matce. Pokud žalovaný v řízení poukazoval na tvrzené nevhodné jednání žalobce vůči matce, soud tato tvrzení v řízení vůbec neposuzoval, neboť případné úvahy o „limitaci nabytí dědictví po zemřelé z uvedeného důvodu“ mohou mít místo až v následném „dědickém“ řízení a případném sporu z toho vyplývajícím. 6. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) na základě podaného odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně [ve znění opravného usnesení a doplňujícího rozsudku] potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. 7. Co do právního posouzení odvolací soud přisvědčil jak závěru soudu prvního stupně o tom, že zůstavitelka nebyla způsobilá platně uzavřít zpochybňovanou darovací smlouvu, tak i navazujícímu závěru, že žalobce v dané věci disponoval naléhavým právním zájmem na požadovaném určení. Ze skutkových zjištění o průběhu pozůstalostního řízení nevyplývá, že by se v jeho rámci žalobce výslovně vyjádřil v tom směru, že předmětná darovací smlouva byla platně uzavřena a že tedy ke dni smrti zůstavitelky (matky účastníků) nebyla předmětná nemovitost v jejím vlastnictví. Nelze podle odvolacího soudu přeceňovat obsah „prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku“, když výklad žalovaného (jak jej podal v rámci podaného odvolání) by nutně musel vést k nemožnosti vypořádání jakéhokoliv dodatečně objeveného majetku, čemuž nelze podle odvolacího soudu přisvědčit (zde odvolací soud odkázal na § 193 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních [dále jen „z. ř. s.“]). Z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2020, č. j. 59 D 1742/2019-46, pokud jím byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, nijak nevyplývá, že by dohoda o rozdělení pozůstalosti byla uzavřena s výslovným přihlédnutím k předmětné darovací smlouvě ze dne 12. 9. 2019; předmětem daného (sporného) řízení tak nebylo posuzování platnosti „dohody o rozdělení pozůstalosti“ (nejedná se o pozůstalostní řízení, ani o spor vyvolaný pozůstalostním řízením). Žalobce se nedomáhá podanou žalobou práva k pozůstalosti, ale určení, že ke dni smrti byla zůstavitelka vlastnicí předmětné nemovité věci, čímž se nijak neřeší další osud vlastnického práva k uvedené věci, když tuto záležitost podle mínění odvolacího soudu vyřeší až případné pozůstalostní řízení v rámci projednání dodatečně objeveného majetku (§ 193 z. ř. s. ) a uvedené určení tak automaticky neznamená, že právě a jen žalobce nabude v rámci pozůstalostního řízení uvedenou nemovitost (popřípadě podíl na ní) do svého vlastnictví. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobce podanou žalobou nikterak neobchází pozůstalostní řízení a žaloba nebyla podána