24 Cdo 2832/2018 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2832/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2018 Spisová značka:24 Cdo 2832/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:24.CDO.2832.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pozůstalost (o. z.) Řízení o dědictví Právní jednání (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1485 o. z. § 1486 o. z. § 1487 o. z. § 1489 odst. 2 o. z. § 164 předpisu č. 292/2013Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:20. 2. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2832/2018-321 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci řízení o pozůstalosti po A. B., zemřelé dne 19. května 2016, posledně bytem v XY, za účasti 1) P. B., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Duškou, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, a 2) P. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Zahradníkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Vágnerova č. 1037/6, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1560/2016, o dovolání P. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2018, č. j. 24 Co 207/2017-251, takto: Dovolání P. B. se zamítá. Odůvodnění: Řízení o pozůstalosti po A. B., zemřelé dne 19.5.2016 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7.7.2016, č.j. 34 D 1560/2016-2. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce byla pověřena Mgr. Šárka Matějčková, notářka v Praze 1 (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 22.8.2017, č.j. 34 D 1560/2016-207, rozhodl, že „v pozůstalostním řízení bude jako s účastníky dále jednáno s pozůstalým synem P. B.“ a „pozůstalým synem P. B.“. Uvedl, že „poz. syn P. B., zastoupený Mgr. Jakubem Zahradníkem, zaslal po smrti zůstavitelky druhému do úvahy přicházejícímu dědici návrh na vypořádání dědictví, resp. dokonce návrh, aby se tento druhý dědic vzdal dědictví v jeho prospěch, a tím dal najevo, že má o dědictví zájem, chce jej přijmout a chce se spravedlivě vypořádat i s přihlédnutím k proběhlému darování poz. synovi P. B., tedy dal najevo, že hodlá nastoupit jako dědic zůstavitelky do jejích práv a povinností, projevil se jako osoba, jež chce majetek po zůstavitelce skutečně nabýt“. Dospěl proto k závěru, že „je nutno postupovat tak, že se k odmítnutí dědictví učiněnému poz. synem P. B. nepřihlíží“. K odvolání P. B. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12.3.2018, č.j. 24 Co 207/2017-251, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Konstatoval, že „jak bylo prokázáno, v listinách z 9.6.2016, 21.7.2016 a 21.11.2016 poz. syn P. B. žádá poz. syna P. B. o stanovisko, jak si představuje, že bude vypořádán majetek náležející do dědictví, jak bude oceněn dar pro účely započtení na dědický podíl P. B., a zejm. je tam obsažena výzva, aby se poz. syn P. B. zřekl dědického práva ve prospěch poz. syna P. B.“, že „kromě toho bylo zjištěno, že „poz. synové spolu jednali o rozdělení majetku, který je předmětem pozůstalosti“, a že „poz. syn. P. B. se tedy rozhodně nedistancoval se zřetelem k zanechanému majetku od všeho, co by mohlo být projevem učiněným o tom, že chce dědictví přijmout“. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že P. B. „svým jednáním po úmrtí zůstavitelky dal najevo, že chce dědictví přijmout, tj. vystupoval jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstavitelce“, neboť „o dědictví projevoval neobvyklý zájem, vyslovil obavu, aby nebyl jako dědic znevýhodněn, řešil otázku zápočtu daru na dědický podíl spoludědice, zajímal se o způsob vypořádání dědictví, zejm. vyzval spoludědice, aby se vzdal dědictví v jeho prospěch“, a že „jde o překážku pro platné odmítnutí dědictví, jak správně dovodil soud prvního stupně“. Proti usnesení odvolacího soudu podal P. B. dovolání. Namítá, že „odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o.s.ř., a to konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 21 Cdo 4391/2009 ze dne 22.5.2012“, a „zásadně“ nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, že lze jeho jednání v průběhu pozůstalostního řízení podřadit pod termín „počínání dědice, kterým dává najevo, že chce dědictví přijmout“, jak předvídá ustanovení § 1489 odst. 2 občanského zákoníku. Argumentuje tím, že odvolací soud „nezohlednil novější a ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu“ a že opřel napadené rozhodnutí pouze o usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2001, č.j. 21 Cdo 1351/2000. Je přesvědčen, že „neučinil žádné jednání, které by mohlo být považováno za jednání, kterým by uplatnil nárok neopominutelného dědice a kterým by požádal o povolení prodeje věci patřící do dědictví, popř. ze kterého by bylo nepochybné, že chce dědictví přijmout“, neboť „chování dědice musí být takové, z něhož je nepochybné, že hodlá vstoupit do zůstavitelových práv a povinností“. K listinám ze dne 9.6.2016, 21.7.2016 a 21.11.2016 uvádí, že „důvodem jejich vypracování a zaslání druhému pozůstalému synovi je skutečnost, že druhý pozůstalý syn byl velice zadlužen a neměl dostatek finančních prostředků na to, aby mu splatil dluh plynoucí ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru reg. číslo: 8900/124273-01/06/01-001/00R ze dne 27. února 2006, kterou uzavřel jako dlužník s Hypoteční bankou, a.s. jako věřitelem a na základě které poskytla banka úvěr ve výši 910.000,- Kč, přičemž čerpání úvěru bylo na jeho žádost poskytnuto ve formě peněžních prostředků na účet příjemce, který byl a je bankovním účtem druhého pozůstalého, bratra dovolatele P. B.“, že „úvěr tak byl v plné výši poskytnut bankou namísto jemu na účet druhého pozůstalého syna, bratra dovolatele P. B. a ten mu úvěr zavázal uhradit zpět jako peněžitou půjčku mezi osobami blízkými ve výši úvěru a dle stejných podmínek jako jsou stanoveny ve smlouvě mezi bankou a jím jako přímým dlužníkem“, že „důvodem sepsání dopisů byla obava z toho, že druhý pozůstalý syn, bratr dovolatele P. B., mu přestane úvěr splácet a vyhlásí na svou osobu osobní bankrot z důvodu předlužení“, že „důvodem sepsání dopisů tak nebyla touha dědit po zůstavitelce, ani jakkoli vyjadřovat svou vůli stát se dědicem, ale potenciální možnost úhrady úvěru ze strany druhého pozůstalého, bratra dovolatele P. B.“, a že „v případě, že by jeho bratr P. B. vůči němu neměl dluh, podobné dopisy by nebyly z jeho strany nikdy napsány a odmítnutí dědictví by bylo jednoznačné“, neboť „o dědictví po matce, kdyby neexistoval onen dluh z úvěru, by zcela jasně neměl zájem“. Poukazuje na to, že „sama notářka, resp. notářská koncipientka jej instruovala, aby zjišťoval stav pozůstalosti, tedy aktiv a pasiv a byl jí v tomto směru nápomocen“, že „jej vyzvala k zahájení jednání o uzavření dědické dohody, případně jiné dohody ohledně vypořádání“ a že „mu nemůže být kladeno k tíži jeho jednání, které v něm navíc vyvolala sama notářka, tedy soud prvního stupně“. Dospívá k závěru, že všechny v judikatuře uváděné příklady chování „spadajícího pod termín ´dal svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout´, mají jednoho společného jmenovatele, a sice aktivní jednání dědice k zůstavitelově majetku, nikoli jednání ani součinnost dědice s notářem v rámci předběžného šetření, ani jednání s dalšími potenciálními dědici o zůstavitelově majetku“, a že „princip svobody dědictví přijmout nebo odmítnout je jedním ze základních principů dědického práva a nikdo nemůže být nucen, aby nemohl dědictví odmítnout“. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že „v pozůstalostním řízení bude jako s účastníkem řízení dále jednáno s pozůstalým synem P. B. a namísto dovolatele s dalšími zákonnými dědici“, a aby (zároveň) zrušil rozhodnutí vydané v řízení v prvním stupni, případně aby (nebudou-li shledány podmínky pro změnu) zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýl