24 Cdo 2864/2019 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2864/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 3. 2020 Spisová značka:24 Cdo 2864/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2864.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Podmínky v závěti (o. z.) [ Vedlejší doložky v závěti (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 1569 odst. 1, 2 o. z. § 3 odst. 1 předpisu č. 292/2013Sb. § 100 odst. 1 předpisu č. 292/2013Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:3. 6. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2864/2019-141 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, zastoupeného Statutárním městem Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády č. 408/51, proti žalovaným 1) P. V., narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) A. H. V., narozené dne XY, bytem v XY, o žalobě o určení, že k zákazu zcizení a zatížení nemovitostí se nepřihlíží, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 57/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2019, č. j. 26 Co 214/2018-106, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. června 2018, č. j. 9 C 57/2018-39, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 8.3.2018 se žalobce domáhal určení, že „k zákazu zcizení a zatížení nemovitých věcí nacházejících se v katastrálním území XY, obec XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY ke dni úmrtí V. V., nar. XY a zemřelé dne 5.1.2017, dle bodu 3.1 závěti ze dne 11.11.2015 se nepřihlíží“ a rovněž že „se nepřihlíží k vedlejší doložce v části čtvrté závěti ze dne 11.11.2015, tedy k omezení dispozičních práv žalobce do dosažení třicátého roku jeho života“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „zůstavitelka zřídila závětí zákaz jakéhokoliv zcizení a zatížení všech nemovitostí v katastrálním území XY, které ke dni svého úmrtí vlastnila“, a to „do doby, dokud pravnuk AAAAA nedosáhne 60. (šedesátého) roku svého života“, a tudíž „nebude oprávněn do této doby s nemovitostmi jakkoli nakládat a disponovat, tj. zejména nebude oprávněn nemovitosti zcizit, darovat či jakýmkoliv způsobem zatížit či zastavit“, přičemž „zákaz zcizení a zatížení nebyl zapsán do veřejného seznamu“. Dále uvedl, že „vedlejší doložka v podobě omezení dispozičního oprávnění nakládání s majetkem do minimálně dosažení třicátého roku jeho věku je stejně jako příkaz v podobě zákazu zcizení a zatížení nařízena na nepřiměřenou dobu a není odůvodněna vážným zájmem hodným právní ochrany a je projevem zjevné zůstavitelčiny svévole“. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6.6.2018, č.j. 9 C 57/2018-39, rozhodl, že se žaloba zamítá, jak pokud se žalobce domáhal určení, že „k zákazu zcizení a zatížení nemovitostí v kat. území XY, zapsaných na LV XY ke dni úmrtí V. V. (zemřelé dne 5.1.2017), dle bodu 3.1 závěti ze dne 11.11.2015, se nepřihlíží“ (výrok I.), tak pokud se domáhal určení, že „se nepřihlíží k vedlejší doložce dle bodu 4 závěti ze dne 11.11.2015, zakazující dispoziční oprávnění žalobce ke zděděnému majetku do dosažení třicátého roku jeho života s tím, že správu majetku bude vykonávat jeho otec P. V.“ (výrok II.), a dále že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Vycházel přitom ze zjištění, že „zůstavitelka v závěti formulovala účel zůstavení předmětných nemovitostí žalobci i důvod příkazu tím, že vyjádřila přání, aby žalobce majetek po odpadnutí zákazu převáděl mezi přímými potomky, neboť i zůstavitelka tyto nemovitosti dostala od svých rodičů“. Konstatoval, že „zůstavitelka při stanovení doby zákazu zcizení nemovitostí (tj. do 60 let věku žalobcova života) dozajista vycházela z úvahy, že moudrost přichází s věkem“, že „zakázala tudíž zcizení a zatížení majetku po dobu, než žalobce získá ty životní zkušenosti a nadhled, které zpravidla mají osoby tohoto věku a které ovlivňují rozhodování o osudu majetku, o jehož nabytí a udržení se podílelo několik generací“, a že „příkaz zůstavitelky tedy nesměřuje k nemorální šikaně žalobce, ale k zajištění mezigenerační kontinuity majetkových cílů“. Uvedl rovněž, že „zůstavitelka poskytla žalobci dostatečný časový prostor jednak ke studiu doma i v zahraničí, k cestování a bezstarostnému životu nezatíženému péčí o rodový majetek, jednak k nabytí životních a odborných znalostí potřebných ke správě majetku“, a že „z tohoto úhlu pohledu se jeví soudu příkaz v podobě zákazu dispozičního oprávnění ke zděděnému majetku do dosažení 30. roku věku žalobce jako benefit, nikoliv nemravná šikana žalobce“. K odvolání žalobce (směřujícímu do výroků I. i II. rozhodnutí soudu prvního stupně) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19.2.2019, č.j. 26 Co 214/2018-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud při hodnocení předmětných příkazů zůstavitelky vzal v úvahu „zřejmé okolnosti případu“ a dospěl k názoru, že „omezení dispozičních oprávnění k předmětnému majetku do 30 let věku žalobce nepředstavuje jeho obtěžování, ani to, že by se zůstavitelka dopustila zjevné svévole“, naopak, „příkaz svědčí o tom, že zůstavitelka postupovala promyšleně s vysokou mírou odpovědnosti k předmětnému rodinnému majetku, jehož si vysoce cenila a jenž chtěla své rodině zachovat, vycházela ze svých životních zkušeností“. V zásadě shodný závěr učinil i tehdy, pokud se jednalo o zákaz zcizení a zatížení majetku. Uvedl, že ze zůstavitelčina pohledu „60. rok věku představuje teprve začátek druhé poloviny života“, že „jde o období, kdy je možno začít uvažovat o zvolnění pracovní aktivity a orientaci na vlastní potřeby a kdy je člověk schopen docenit význam rodinné tradice a není již ochoten podstupovat neuvážená rizika“, že „objektivně vzato, z pohledu celého lidského života jde o dobu, kterou nelze považovat za situaci a účelu příkazu neodpovídající“. Co se týká praktických dopadů zákazu nemovitosti zatížit a zastavit, zmínil zejména, že „jeho důsledkem není zákaz úvěrování, jak bylo v řízení namítáno, ale zákaz zřízení zástavního práva či jiného omezení vlastnického práva“, že „zůstavitelka při jeho formulaci nepochybně vycházela ze znalosti výsledků hospodaření s domem a z vlastní zkušenosti, kdy po restituci jen s využitím vlastních příjmů, které dům přinášel, jej zrekonstruovala do současné podoby“, že „ostatně v závěti též přikazuje, aby prostředky získané z nájmu její dědic prvotně použil na opravy a údržbu nemovitostí“, že „svojí závětí zůstavitelka žalobce zajistila natolik, že si sám bude moci velmi brzo akumulovat své prostředky a vytvářet majetkové rezervy, jež bude moci pro své záměry se zděděným majetkem využít i bez jeho zatížení“, že „hypotetickou možnost, že v budoucnu nastane změna poměrů a dům nebude přinášet zisk, nelze v současném rozhodnutí nijak zohlednit, neboť pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení“, a že „protože zůstavitelka zákaz zcizení a zatížení zřídila jako věcné právo, není do budoucna vyloučena možnost, aby žalobce, nastane-li změna poměrů a převýší-li zájem na zrušení zákazu zřejmě zájem na jeho zachování, požadoval u soudu jeho zrušení“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, v jakém případě je zákaz zcizení a zatížení nařízen na určitou přiměřenou dobu a odůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany, a zda při změně poměrů lze tuto skutečnost znovu posuzovat, či zda musí být splněna již v době pořízení závěti“. Je přesvědčen, že „uvedené otázky nebyly dosud judikaturou řešeny“, že „se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly otázkou, co tedy vážný zájem hodný právní ochrany znamená, co znamená určitá a přiměřená doba“, že „podmínky uvedené v § 1569 odst. 2 NOZ musí být splněny kumulativně“, že „nikterak nerozvíjí úvahu, jaká doba by byla přiměřená“, že „se v napadeném rozsudku soud pohybuje v rovině subjektivních úvah“ a že „dospěl-li by soud k závěru, že doba 45 let (což je doba, kdy žalobce dosáhne věku 60 let) není dobou přiměřenou, pak by nemusel zkoumat, zda je zákaz zcizení a zatížení odůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany“. Vytýká dále odvolacímu soudu, že „se zabýval nesprávně otázkou, zda zájem na zrušení zákazu převyšuje nad zájmem na jeho zachování“, že „se však uvedené nepoužije na daný případ, neboť žalobce s