24 Cdo 2962/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2962/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2026 Spisová značka:24 Cdo 2962/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:24.CDO.2962.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědická nezpůsobilost Břemeno důkazní Dovolací důvody Dokazování Dotčené předpisy:§ 120 o. s. ř. § 1481 o. z. § 469 obč. zák. § 132 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2962/2025-196 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně M. T., zastoupené JUDr. Ivanou Kožíškovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Buzulucká č. 678/6, proti žalovanému M. F., zastoupenému JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní č. 416/37, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 229/2023-87, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2025, č. j. 16 Co 457/2024-128, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna uhradit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení řízení 5 021,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. PhDr. Karoliny Spozdilové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 1, Národní č. 416/37. Odůvodnění: 1. V řízení o pozůstalosti po A. F., zemřelé dne 7. 10. 2022 (dále jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. 22 D 372/2022-176 (které podle potvrzení ve spise nabylo právní moci dne 22. 8. 2023), uložil prarodiči zůstavitelky - žalobkyni, aby do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 7 žalobu proti otci zůstavitelky – žalovanému na určení, že žalovaný není dědicem zůstavitelky. Důvodem pro podání žaloby byl spor mezi účastníky pozůstalostního řízení o dědickou nezpůsobilost otce zůstavitelky M. F. z důvodu M. T. tvrzeného úmyslného trestného činu zanedbání povinné výživy, kterého se měl otec zůstavitelky dopustit ke své dceři (zůstavitelce). 2. Žalobkyně se tedy žalobou podanou dne 19. 10. 2023 u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhala určení, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce z důvodu jednání, které zakládá jeho dědickou nezpůsobilost, neboť se ve smyslu § 1481 občanského zákoníku (účinného ke dni smrti zůstavitelky) dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstavitelce, a to úmyslného zanedbání povinné výživy, s tím, že ustanovení § 469 občanského zákoníku účinného v době chování otce zůstavitelky vyžadovalo úmyslného trestného činu, ustanovení § 1481 občanského zákoníku účinného ke dni smrti zůstavitelky jen činu povahy úmyslného trestného činu, přesto však bylo rozhodné, zda ke spáchání trestného činu došlo, nikoliv, zda byl dědic za spáchání trestného činu odsouzen, či zda došlo následně k zániku trestnosti. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný se se zůstavitelkou od 3 let věku téměř nestýkal, v jejích 3 letech se od rodiny odstěhoval a v jejích 6 letech sám bez rodiny emigroval do USA, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 10. 1985, který nabyl právní moci dne 9. 12. 1985, bylo manželství matky a otce zůstavitelky (v nepřítomnosti žalovaného) rozvedeno, zůstavitelka byla svěřena do výchovy matky a otci bylo vyměřeno výživné ve výši 500 Kč měsíčně, které dle žalobkyně „nikdy neuhradil“, ačkoliv vyživovací povinnost na dceru měl od jejího narození v roce 1978 až do roku 2001, kdy ukončila vysokoškolské studium, resp. do roku 2004, kdy byl zůstavitelce přiznán invalidní důchod, že žalovaný zůstavitelce od emigrace nic neposlal, žádné peníze ani žádný dárek, a to ani sám ani prostřednictvím jeho matky, a to ani po roce 1989, kdy už mohl z USA, kde i nadále žil, Českou republiku občas navštěvovat. Závěrem žalobkyně zdůraznila, že ona i příslušníci její rodiny vědí mimo jakoukoliv pochybnost, že zůstavitelka žalovanému jeho jednání neodpustila. 3. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil s odůvodněním, že žil se zůstavitelkou a její matkou ve společné domácnosti do 6 let věku zůstavitelky, aktivně se podílel na úhradě nákladů na domácnost a výživu své dcery podle svých možností a schopností, po emigraci hradil výživné prostřednictvím své matky, tedy babičky zůstavitelky, které při každoroční návštěvě v ČR (zpravidla na Vánoce, po roce 1989) předával peníze v hotovosti, a proti tomuto způsobu úhrady výživného matka zůstavitelky nikdy nevznesla žádné námitky a neobrátila se na soud, že po pádu komunistického režimu jezdil pravidelně do Česka za zůstavitelkou, uhradil jí i dva pobyty v USA, a byl se zůstavitelkou i nadále v kontaktu. Žalovaný dále zdůraznil, že za trestný čin zanedbání povinné výživy nebyl nikdy odsouzen, a tedy není naplněna podmínka pro vznik dědické nezpůsobilosti, a že je také zcela nesporné, že údajné jednání tvrzené žalobkyní by bylo zůstavitelkou prominuto, a to již v okamžiku, kdy zůstavitelka poprvé navštívila žalovaného v USA, nejpozději v roce 2020. 4. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 2. 9. 2024, č. j. 8 C 229/2023-87, zamítl žalobu na určení, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce (výrok I.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna uhradit žalovanému k rukám advokátky do 3 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů soudního řízení ve výši 23 716 Kč (výrok II.). Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že „řada tvrzení uvedených v žalobním návrhu nebyla prokázána“, že ve vztahu k úhradě výživného otcem za období, kdy to bylo technicky možné, „žalovaný sice neprokázal, že by tak činil, jedná se pouze o tvrzení, ale důkazní břemeno je v tomto případě na straně žalující“, kterou soud proto poučil podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu k doplnění skutkových tvrzení a uvedení, za jaké období žalovaný na placení výživného měl, za jaké období neměl, a že je potřeba stanovit konkrétní období a konkrétní skutková tvrzení, k čemuž žalobkyně doplnila, že měla na mysli období od roku 1984 (kdy žalovaný emigroval) do roku 2015. S poukazem na ustanovení § 1481 a § 3028 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 2014) soud prvního stupně zkoumal naplnění zákonných podmínek pro dědickou nezpůsobilost podle dosavadních předpisů, tj. dle § 469 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dle § 85 a 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a § 213 zákona č. 140/1964 Sb., trestní zákon, a § 196 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, neboť trestný čin zanedbání povinné výživy je trestným činem trvajícím, který trvá nepřetržitě po dobu, po kterou je udržován protiprávní stav, a „za účinnosti nového zákoníku již netrvala vyživovací povinnost“, a po vymezení předpokladů dědické nezpůsobilosti uzavřel (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2120/2015), že důkazní břemeno stíhá toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti dle hmotného práva ku prospěchu, tedy že je-li dědická nezpůsobilost žalovaného ku prospěchu žalobkyně, leží důkazní břemeno „plně na ní“, a proto „musí prokázat své tvrzení, že se žalovaný dopustil jednání, které vykazuje znaky trestného činu zanedbání povinné výživy“, přičemž dle soudu prvního stupně „nelze opomenout ani pravidlo in dubio pro reo“, dle kterého odsuzující rozsudek v trestním řízení může být vynesen až tehdy, byly-li odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, a není-li vina plně prokázána, musí být obžalovaný zproštěn obžaloby, a to s tím, že „stejná zásada musí být uplatněna v civilním řízení“, zkoumá-li soud, zda se žalovaný dopustil trestného činu, neboť bez aplikace zásady in dubio pro reo „by nemohl objektivně posoudit, zda byla naplněna skutková podstata trestného činu a zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o dědické nezpůsobilosti“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně „neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že by trestný čin byl žalovaným spáchán“, neboť „ze žádného důkazu jednoznačně a bez pochybností nevyplynulo, že by žalovaný, byť za okolností ztížených emigrací, neplnil dle svých možností vyživovací povinnost“, tedy že se dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy. Soud se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně o zneužití práva žalovaným, a to za situace, kdy je žalovaný dědicem ze zákona a v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil vytýkaného jednání. 5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 16 Co 457/2024-128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud odmítl námitku žalobkyně o nesprávném právním posouzení věci