24 Cdo 3365/2022 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3365/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 3. 2023 Spisová značka:24 Cdo 3365/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3365.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědění Pozůstalost (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1660 odst. 2 o. z. § 1664 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 6. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3365/2022-506 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po A. Z., narozeného dne XY, zemřelého dne 29. července 2016, naposledy bytem v XY, za účasti pozůstalé manželky 1) J. Z., narozené dne XY, bytem v XY, pozůstalé dcery 2) A. Z., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 693/5a, pozůstalé dcery 3) R. Š., narozené dne XY, bytem v XY, a pozůstalé dcery 4) nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené zákonnou zástupkyní K. K., narozenou dne XY, bytem v XY, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 21 D 1336/2016, o dovolání účastnice 2) A. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2022, č. j. 18 Co 30/2020-436, takto: I. Dovolání účastnice 2) A. Z. se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud usnesením ze dne 13. 11. 2019, č. j. 21 D 1336/2016-315, výrokem I. stanovil obvyklou cenu aktiv a výši pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti. Výrokem II. potvrdil nabytí dědictví dědičkám ze zákona podle dědických podílů tak, že každá z dědiček 1), 2), 3) a 4) nabývá do vlastnictví podíl ve výši 1/4 na pozůstalosti. Účastnice 4) navrhovala započtení na dědické podíly účastnic 2) a 3) každé částkou 2 000 000 Kč, které měly dostat od zůstavitele darem v roce 2009. Účastnice 2) navrhovala započtení na dědický podíl účastnice 4) darů a bezdůvodného obohacení, kterých se mělo dostat matce účastnice 4). Dotčené účastnice započtení na svoje dědické podíly popřely. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že předmětem započtení na dědický podíl podle § 1664 o. z. mohou být plnění uvedená v § 1660 a 1661 o. z. Dary ve prospěch dědiček 2) a 3) měly být učiněny v roce 2009, a ve prospěch účastnice 4), resp. její matky, v letech 2009 – 2012. Jelikož k darování mělo dojít více jak před třemi lety před úmrtím zůstavitele, nelze započtení na dědický podíl provést, a protože nebylo prokázáno, že by dary byly poskytnuty na úlevy ve smyslu § 1661 odst. 1 o. z., když účastnice 4) neupřesnila tvrzené dary, nebylo k návrhu na započtení na dědické podíly účastnic 2) a 3) přihlédnuto. Účastnice 4) je dědičkou ze zákona v první třídě, protože je jeho dcera, nevstupovala do dědických práv po předkovi, nejedná se tedy o uplatnění práva reprezentace a na její dědický podíl proto nelze započíst plnění, která případně od zůstavitele obdržela matka účastnice 4). Její matka nepřicházela v úvahu jako dědička ze zákona první třídy. Smysl započtení darů, které od zůstavitele nabyl předek dědice, tkví především v zamezení spekulativního odmítání dědictví za účelem nabýt jej bez možnosti započtení na takový podíl. Krom toho, pokud byly dary poskytnuty matce účastnice 4) v tvrzeném období, potom bylo záměrem zůstavitele obdarovat matku účastnice 4), protože účastnice 4) v té době nebyla ještě ani naživu. K odvolání účastnice 2) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 1. 2022, č. j. 18 Co 30/2020-436, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Transakce ve výši 9.565.922 Kč, které měly být podle tvrzení účastnice 2) realizovány ve prospěch matky účastnice 4), proběhly více než před třemi lety před úmrtím zůstavitele. Tyto transakce, které účastnice 2) zároveň považovala za pohledávky za třetí osobou z bezdůvodného obohacení, správně nebyly zahrnuty do aktiv pozůstalosti podle § 172 odst. 2 z. ř. s., neboť se jednalo o majetek mezi dědičkami sporný. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že na dědický podíl účastnice 4) nebylo možné započíst, co nabyla její matka, když účastnice 4) nevstupovala do dědických práv své matky. Aplikované ustanovení § 1660 odst. 2 o. z. stanoví, že se potomku zůstavitele započte i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek. I když zde není tak jako v ustanovení § 1661 o. z. výslovně uvedeno, že se za určitých podmínek započte potomkovi, který vstupuje na místo svého předka, lze dovodit, že i ustanovení § 1660 odst. 2 o. z. zakotvuje jako předpoklad započtení, že potomek vstoupil právem reprezentace na místo svého předka. Tento závěr vyplývá i z pojmu „nepominutelní dědicové“, kterými jsou děti zůstavitele a teprve nedědí-li tyto děti, jsou jimi jejich potomci. Výše uvedené lze dovodit i z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 486/2016, z nějž vyplývá, že k započtení by mohlo dojít jen, pokud by potomkův předek, jako zákonný dědic, nedědil. Účastnice 2) nově zpochybnila souhlasné prohlášení o určení otcovství zůstavitele k účastnici 4), které považovala za neplatné od počátku pro duševní poruchu zůstavitele. Vzhledem k tomu, že uplynula lhůta k popření otcovství podle § 779 o. z. i k dovolání se neplatnosti prohlášení otcovství podle § 782 o. z., zbývá podle odvolacího soudu posoudit, zda je ve zřejmém zájmu dítěte a v zájmu naplnění základních lidských práv, aby soud i bez návrhu takové řízení zahájil podle ustanovení § 793 o. z., potažmo aby k takovému postupu byl dán podnět. Účelem tohoto ustanovení je zabránit nezákonným manipulacím s dětmi. Odvolací soud shledal, že důvod k takovémuto postupu zde není dán. Nepřípadná je též argumentace absolutní neplatností, neboť doba, kdy je možné se neplatnosti souhlasného prohlášení dovolat, je pro toto právní jednání upravena speciálně. Proti tomuto usnesení podala účastnice 2) dovolání. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda se podle ustanovení § 1664 ve spojení s ustanovením § 1660 o. z. má započíst na dědický podíl dědice to, co od zůstavitele obdržel bezúplatně jeho předek, i když právo dědění nevyplývá u dědice z práva reprezentace. Argumentuje, že odvolacím soudem citované rozhodnutí 21 Cdo 486/2016 řeší odlišnou situaci a odvolacím soudem dovozený závěr je v odkazovaném rozhodnutí uveden pouze nepřímo a ne jako podmínka pro aplikaci celého ustanovení. Cílem má být podle odkazovaného rozhodnutí naopak snížení majetkové disproporce mezi dědici, pokud má svůj původ ve zdrojích zůstavitele. Dovolatelka má za to, že došlo k nespravedlivé disproporci mezi dědici a namítá, že soudy nezkoumaly, zda nedošlo k zjevně nespravedlivému stavu v rozporu s dobrými mravy. Dále podle dovolatelky závisí rozhodnutí na řešení otázky, jestli měl soud přistoupit k zahájení řízení o popření otcovství podle ustanovení § 793 o. z. v případě, kdy je takový právní úkon absolutně neplatný pro duševní poruchu zůstavitele. Má za to, že lze prominout i zmeškání lhůty uvedené v ustanovení § 782 o. z. V zájmu dítěte je, aby vědělo, kdo je jeho biologickým otcem. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3430/2011. Tvrdí, že duševní poruchu zůstavitele prokázala lékařskými zprávami a znaleckým posudkem z oblasti grafologie, a že je nepravděpodobné, aby byl zůstavitel vzhledem ke zdravotnímu stavu biologickým otcem dcery. V uvedeném spatřuje obcházení zákona za účelem dosažení dalšího majetkového prospěchu na úkor ostatních dědiček a na úkor zájmu dítěte znát biologického rodiče. Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soud na vyřešení právní otázky, zda lze podle ustanovení § 1664 o. z. při analogickém použití ustanovení § 1660 odst.