24 Cdo 3440/2022 – Nejvyšší soud

24 Cdo 3440/2022-157USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po M. H., rozené M., narozené XY, zemřelé 17. 2. 1945, naposledy bytem ve XY, za účasti pozůstalého vnuka W. K., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Eduardem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Brně, Staňkova 103/18, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 47 D 530/2014, o dovolání W. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2022, č. j. 10 Co 226/2021-132, takto: I. Dovolání se odmítá. II. W. K. nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) prostřednictvím notářky JUDr. Radky Novákové, jako pověřené soudní komisařky, usnesením ze dne 18. 11. 2020, č. j. 47 D 530/2014-91, zamítl návrh navrhovatele W. K. na dodatečné projednání dědictví (přesněji pozůstalosti) po zůstavitelce M. H. (výrok I) a určil odměnu pověřené soudní komisařky částkou 544,50 Kč, kterou uložil uhradit „státu – České republice“ prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání navrhovatele změnil usnesení soudu prvního stupně (pověřeného soudního komisaře) v jeho výroku I tak, že se návrh navrhovatele W. K. na projednání dědictví (přesněji pozůstalosti) zamítá. Dále vyslovil, že se určuje odměna pověřené soudní komisařky částkou 544,50 Kč (výrok I usnesení odvolacího soudu) a vyslovil, že navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II usnesení odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o návrhu na (dodatečné) projednání dědictví (pozůstalosti) po babičce navrhovatele M. H., zemřelé dne 17. 2. 1945, kdy součástí pozůstalostního jmění měla být i nemovitá věc, a to ideální polovina domu č. p. XY, situovaná na pozemku parc. č. XY (nyní evidováno jako pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba budovy č. p. XY v obci XY, katastrální územní XY). Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že pozůstalost nelze projednat, neboť tu není jmění, když z dostupných podkladů vyšlo najevo, že pozůstalost po smrti M. H. nebyla odevzdána žádnému z přihlášených dědiců a nemovitý majetek výše uvedený byl konfiskačním výměrem s účinky k 22. 10. 1956 převeden z pozůstalosti na stát. Usnesení odvolacího soudu navrhovatel napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Posuzované dovolání neobsahuje zčásti náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť navrhovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Navrhovatel v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by, s výjimkou dále uvedenou, pro každý jednotlivý jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Uvedené formální požadavky (uvedení důvodu přípustnosti dovolání) nebyly naplněny ve vztahu k otázce procesního práva, vytýkající odvolacímu soudu, že si pro své rozhodnutí neopatřil potřebné listiny. Na danou otázku je proto možno hledět jen jako na námitku vad řízení. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Neshledal-li Nejvyšší soud dovolání přípustným (jak bude vyloženo dále), nemohl přihlížet ani k tvrzeným vadám řízení. Námitka, že soudy v pozůstalostním řízení pominuly skutečnost, že pozůstalostní řízení nebylo (z politických) důvodů ukončeno, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť na řešení předestřené otázky napadené rozhodnutí nestojí. Odvolací soud naopak vychází z toho, že pozůstalostní řízení ukončeno vydáním odevzdací listiny nebylo a že ležící pozůstalost byla před jakýmkoliv formálním ukončením daného řízení zkonfiskována ve prospěch státu. Uvedená námitka navrhovatele se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Námitka, že v pozůstalostním řízení zahájeném v roce 1945 mělo být přes zjištěnou konfiskaci pozůstalostního jmění v roce 1956 přesto autoritativně rozhodnuto, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Při projednání dědictví (resp. pozůstalosti) se vždy vychází z právních předpisů účinných v době smrti zůstavitele (srov. zejm. § 3070 obč. zák.). I v současné době se proto v řízení o pozůstalosti po M. H., zemřelé dne 17. 2. 1945, postupuje podle ustanovení Obecného zákoníku občanského (dále též jen „o. z. o.“), vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. 6. 1811, č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů; v řízení před soudem prvního stupně pak i podle císařského patentu ze dne 9. 8. 1854 č. 208 ř. z. (nesporného patentu). Podle o. z. o. okamžik smrti zůstavitele a okamžik nabytí dědictví nespadal vjedno. Dědicové, kteří chtěli napadlé dědictví nabýt, museli podat dědickou přihlášku a dědictví nabývali a stali se jeho vlastníky teprve odevzdáním dědictví. Před přijetím dědictví dědici se tedy hledělo na pozůstalost tak, jakoby ji zemřelý dosud držel (srov. § 547 o. z. o.), hovořilo se tu o ležící pozůstalosti (tzv. hereditas iacens). Pozůstalost po zůstavitelce nebyla, jak sám zdůrazňuje dovolatel, projednána a k faktickému převzetí předmětného podílu na nemovitých věcech došlo ze strany státu v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to buď na základě řádně proběhnuvší konfiskace, nebo na základě protiprávního uchopení se držby státem (formou okupace). V každém případě je ovšem zřejmé, že došlo k faktickému odnětí majetku, za jehož vlastníka se do té doby považovala ležící pozůstalost zůstavitelky. Odvolací soud správně vycházel z dlouhodobě ustálené judikatury soudů, která již dříve dospěla k závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to i bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech a která proto mohla žádat o vydání věci podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou (k tomu srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Dále byl přijat názor, že i tam, kde vlastnické právo nepřešlo na stát, který se věci chopil v rozhodné době bez právního důvodu (rozuměj okupací), nelze žádat ochranu práva podle obecných právních předpisů, přičemž převzetím věci státem bez právního důvodu se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008). Obdobně z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 469/01, plyne, že proběhla-li konfiskace majetku v době, kdy původní vlastník (zůstavitel) již nežil, avšak byl s ohledem na úpravu ležící pozů