24 Cdo 3460/2018 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3460/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 2. 2019 Spisová značka:24 Cdo 3460/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3460.2018.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rodičovská odpovědnost (o. z.) Dotčené předpisy:§ 870 o. z. § 886 o. z. § 858 o. z. § 865 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 5. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3460/2018-4549 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy ve věci péče o nezletilého AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného opatrovníkem městem Kravaře, se sídlem městského úřadu v Kravařích, Náměstí č. 405/43, dítěte matky P. A., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem v Praze, Valentinská č. 92/3, a otce R. A., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem, advokátem se sídlem v Opavě, Olomoucká č. 153/25, o udělení souhlasu s lékařským ošetřením nezletilého, o omezení rodičovské odpovědnosti otce a o omezení rodičovské odpovědnosti matky, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 14 P 102/2012, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2017 č. j. 14 Co 92/2016-3785, takto: I. Dovolání otce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Opavě výrokem I. rozsudku ze dne 1. 10. 2015 č. j. 14 P 102/2012-2778 omezil otce ve výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému tak, že jej není oprávněn zastupovat při poskytování zdravotnické a psychologické péče, jakož i ve věcech školního vzdělávání nezletilého. Výrokem II. zamítl návrh otce „aby byl oprávněn zajistit ošetření nezletilého v Asociaci pomáhající lidem s autismem – APLA Praha, Střední Čechy, o. s. v termínu mu sděleném touto asociací“ a výrokem III. zamítl návrh otce, aby matka byla omezena ve výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému tak, že není oprávněna nezletilého zastupovat při poskytování zdravotnické, psychologické a psychiatrické péče. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Po rozsáhlém dokazování soud prvního stupně zjistil, že od listopadu 2011, kdy byla nezletilému diagnostikována porucha autistického spektra (Aspergerův syndrom), otec tuto diagnózu neustále zpochybňuje a tvrdí, že diagnóza je uměle vykonstruována matkou, která se ho snaží vyloučit z výchovy nezletilého. Otec opakovaně a důrazně nesouhlasí s lékařskými, případně psychologickými vyšetřeními nezletilého, neustále podává stížnosti M. i N. na jejich postup, následně podává také stížnosti ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje a profesním organizacím a nakonec přistoupil i k podávání trestních oznámení na lékaře ošetřující nezletilého. V důsledku této činnosti se v období od listopadu 2013 do května 2014 nezletilý ocitl bez jakékoli psychologické pomoci, když na základě podávaných stížností a odmítání udělení souhlasu s ošetřením odmítla N. o nezletilého nadále pečovat. Otec rovněž znemožnil vyšetření nezletilého u V. K obnovení psychiatrické péče o nezletilého došlo až po nařízení předběžného opatření. Obdobná situace byla zjištěna i v oblasti školního vzdělávání nezletilého. Otec opakovaně podával stížnosti ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje a vyjadřoval nesouhlas se zřízením funkce asistenta pedagoga ve třídě nezletilého, a to pro školní roky 2012/2013, 2013/2014 i 2014/2015. Na základě vyjádření speciálního pedagogického centra byla funkce asistenta pedagoga zřízena, což bylo provázeno opakovanými stížnostmi otce na ředitelku základní školy i na speciální pedagogické centrum, nezletilý přitom z důvodu nesouhlasu otce ani nemohl být vyšetřen příslušnou pedagogicko-psychologickou poradnou. Na základě uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že otec soustavně a dlouhodobě zneužívá výkon své rodičovské odpovědnosti v oblasti zdravotnické a psychologické péče, i školního vzdělávání nezletilého. Otec svou kverulační činností nesleduje zájem nezletilého, nýbrž své vlastní přesvědčení o spiknutí matky, lékařů, psychologů a pedagogických pracovníků, jehož cílem má být vyloučit jej z kontaktu s nezletilým. Protože se nezletilý v důsledku činnosti otce ocitl po dobu více než půl roku bez psychologické péče, je tak podle soudu namístě omezit otce v rodičovské odpovědnosti. Návrh otce, aby byl oprávněn zajistit vyšetření nezletilého v Asociaci pomáhající lidem s autismem – APLA Praha, Střední Čechy, o. s. byl zamítnut, protože tato společnost není zdravotnickým zařízením oprávněným poskytovat zdravotní služby a otec tím jen sleduje svoji nerealistickou představu, že ukázalo-li by se, že je nezletilý zcela zdráv, nic nebude bránit tomu, aby byl svěřen oběma rodičům do střídavé péče. Návrh otce na omezení matky v rodičovské odpovědnosti byl zamítnut, protože matka má na zdravotní stav nezletilého realistický náhled a poskytuje mu dostatečnou péči. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 3. 2017 č. j. 14 Co 92/2016-3785 potvrdil odvoláním napadený rozsudek. Po doplnění dokazování zjistil, že u obou rodičů nenastala žádná změna poměrů, a že nezletilý má ve škole výborný prospěch. Ze znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie vypracovaného pro Policii ČR F. a M. odvolací soud dále zjistil, že u nezletilého se vyskytují typické projevy poruchy autistického spektra – Aspergerův syndrom. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že otec znemožňoval, aby byla nezletilému poskytována přiměřená lékařská péče a obdobně zasahoval i do vzdělávání nezletilého. Zpochybňování veškerých kroků matky ohledně zdravotního stavu nezletilého přitom nebylo ze strany otce důvodné a komplikovalo zdravotní péči o nezletilého. Přestože je omezení rodičovské odpovědnosti závažným zásahem do vztahu mezi rodičem a dítětem, v daném případě se tak podle odvolacího soudu jedná o omezení nezbytně nutné. Rozsudek odvolacího soudu napadl otec dovoláním. K vymezení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku předkládá dovolacímu soudu právní otázkou podle dovolatele v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, a to sice v čem spočívá rozdíl mezi omezením rodičovské odpovědnosti a omezením výkonu rodičovské odpovědnosti, resp. zda nebyl výrokem formulovaným jako omezení výkonu rodičovské odpovědnosti fakticky omezen v rodičovské odpovědnosti a nikoli jen v jejím výkonu. Dále dovolatel pokládá otázku, zda by se omezení výkonu rodičovské odpovědnosti nemělo vztahovat spíše jen na jednorázové záležitosti a rovněž spatřuje přípustnost dovolání v otázce doby trvání a možnosti změny stanoveného omezení, když namítá, že soudy neuvedly, za jakých předpokladů by přistoupily ke změně rozhodnutí. Matka ve svém vyjádření k podanému dovolání uvádí, že je zásadní, že otec není ve vymezeném rozsahu oprávněn rodičovskou odpovědnost vykonávat, a výklad pojmů omezení rodičovské odpovědnosti a omezení jejího výkonu, považuje za fakticky totožný. Závěr, že by se omezení výkonu rodičovské odpovědnosti mělo vztahovat jen na jednorázovou záležitost, považuje za „nesmysl už z povahy věci“. Skutečnost, že návrh na nové rozhodnutí ve věci lze podat, až nastanou okolnosti, které změnu odůvodňují, potom pokládá za zřejmou. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání otce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyř