24 Cdo 3488/2020 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3488/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 4. 2021 Spisová značka:24 Cdo 3488/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3488.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 55 odst. 1 o. z. § 55 odst. 2 o. z. § 60 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 7. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3488/2020-442 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph. D., ve věci posuzovaného J. D., narozeného dne XY, bytem XY, omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného D. B., advokátem se sídlem XY, a  H. L., advokátkou se sídlem XY, jako procesní opatrovnicí, za účasti J. J., narozené dne XY, bytem XY, jako bývalé podpůrkyně, ústavu R. (dříve „o.p.s.“), se sídlem v XY, IČO XY, a hmotněprávního opatrovníka města Ostrov, se sídlem městského úřadu v Ostrově, Jáchymovská č. 1, o přezkum svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 P 284/95, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2020 č. j. 11 Co 40/2020-401, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 18 P 284/95-333 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 19. 11. 2019 č. j. 18 P 284/95-333 změnil rozsudek téhož soudu ze dne 9. 12. 2015 č. j. 18 P 284/95-215 (kterým posuzovaný nabyl zpět plné svéprávnosti a soud schválil smlouvu o nápomoci), tak, že z pozice podpůrce posuzovaného odvolal J. J. (výrok I.), neschválil dohodou o nápomoci uzavřenou dne 13. 5. 2019 mezi posuzovaným a společností R. (nyní „z.ú.“) (výrok II.), omezil posuzovaného ve svéprávnosti na dobu tří let tak, že „není způsobilý nakládat s majetkem a s finančními prostředky v hodnotě přesahující částku 500 Kč týdně, smluvně a majetkově se zavazovat, měnit stávající právní vztahy, není schopen darovat a přijímat dar vyjma daru nepřesahujícího částku 500,- Kč, není schopen pořizovat pro případ smrti, není schopen rozhodovat o svém zdravotní stavu a o zásahu do své tělesné a duševní integrity, není schopen uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb a podávat žádosti o přiznání dávek státní sociální podpory, není schopen jednat ve věci osvojení dítěte, uzavření manželství, dědictví, rodinného práva, není schopen volit a být volen“ (výrok III.); současně soud jmenoval opatrovníkem posuzovaného město Ostrov, který „je povinen a oprávněn za posuzovaného jednat v záležitostech, v nichž je omezen ve svéprávnosti s výjimkou záležitostí, u nichž zákon zastoupení vylučuje“ (výrok IV. a V.), a to zejména v oblastech vymezených ve výrocích VI. a VII., a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok IX. a X.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že u posuzovaného „jsou zcela jasně dány podmínky pro omezení svéprávnosti“. Posuzovaný trpí duševní poruchou v pravém slova smyslu, a to středně těžkou mentální retardací, s podstatně sníženými rozpoznávacími a ovládacími schopnostmi, které odpovídají mentální úrovni 8 letého podprůměrného dítěte; tento stav je trvalý, rozvíjející se od časného dětství a není ovlivnitelný léčebnými metodami. Podle názoru soudu stav posuzovaného „současně neumožňuje mírnější opatření – schválení smlouvy o nápomoci, neboť posuzovaný není schopen pochopit, v čem spočívá podstata smlouvy o nápomoci a jaký je způsob jejího využití“. Obtíže posuzovaného v duševní sféře jsou natolik zásadní, že se již „nejedná o obtíže, ale neschopnost posuzovaného (podporovaného) v dané věci právně jednat“. Tento stav je řešitelný pouze omezením svéprávnosti, neboť „v případě schválení smlouvy o nápomoci by podpůrce nebyl podpůrcem, ale osobou, která prostřednictvím podporovaného prosazuje svoji vlastní vůli ohledně vyřešení záležitosti podporovaného, což je charakteristické pro opatrovníka, nikoliv pro podpůrce“. Tvrzení dosavadní podpůrkyně, že posuzovaný „je typickým příkladem pozitivní inkluze nápomoci, neboť je schopen správně vyhodnocovat, kdy má o nápomoc požádat“, v řízení prokázáno nebylo. Rovněž soudem ustanovený znalec mírnější formu zásahu do svéprávnosti posuzovaného vyloučil. Podle mínění soudu prvního stupně „bez omezení svéprávnosti by si posuzovaný mohl způsobit závažnou újmu pro svou důvěřivost, ovlivnitelnost a snadnou zneužitelnost, neorientovanost v sociálních vztazích a finanční důvěřivost“. Omezení svéprávnosti je tak „v souladu s nejlepším zájmem posuzovaného, kdy současně dle závěru soudu nedojde k žádné zásadní změně v životě posuzovaného“. K odvolání posuzovaného a společnosti R.. (nyní „z.ú.“) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 6. 2020 č. j. 11 Co 40/2020-401 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. až X., ve výroku III. změnil tento rozsudek tak, že omezil svéprávnost posuzovaného na dobu pěti let a upravil rozsah jejího omezení tak, že posuzovaný „není způsobilý činit právní jednání a nakládat s majetkem a s finančními prostředky v částce či hodnotě přesahující 500 Kč týdně, není způsobilý pořizovat pro případ smrti, rozhodovat o svém zdravotní stavu a o zásahu do své tělesné a duševní integrity, uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb a podávat žádosti o přiznání dávek státní sociální podpory, jednat ve věci osvojení dítěte, dědictví a vykonávat právo volit a být volen“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud akcentoval, že od roku 1987 až do právní moci rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 9. 12. 2015 č. j. 18 P 284/95-215 byl posuzovaný zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům podle předešlé právní úpravy. Citovaným rozsudkem však soud navrátil posuzovanému plnou svéprávnost a schválil smlouvu o nápomoci, ačkoli podle závěrů znaleckého posudku MUDr. Jiřího Bartoše ze dne 17. 9. 2015 byl posuzovaný mimo jiné sice schopen pochopit smysl a účel uzavření smlouvy o poskytování sociálních služeb (a jiných smluv), nebyl však schopen porozumět jejímu textu, technickým a právním náležitostem, a znalec současně dospěl k závěru, že v případě posuzovaného nepostačí mírnější či méně omezující opatření než omezení svéprávnosti. Podle následného znaleckého posudku MUDr. Vladislava Zelenky ze dne 23. 9. 2019, vypracovaného pro účely tohoto řízení, a výpovědi tohoto znalce však posuzovaný „není schopen adekvátně a kriticky vyhodnotit účel a důsledky uzavření jakkoli smlouvy“, přičemž „rozsah omezení posuzovaného prakticky vylučuje reálnou možnost zastoupení podpůrcem, neboť posuzovaný není sám schopen rady sdělované mu podpůrcem vyhodnocovat, a to ani po odborném výkladu“. Z projevu posuzovaného a jeho vlastního popisu každodenních činností a každodenního života pak podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že „k orientaci ve vnějším světě potřebuje asistenci téměř ve všech záležitostech“, dosavadní podpůrkyně a spolu s ní další zaměstnanci společnosti R. (nyní „z.ú.“) „za něj v podstatě právně jednají s tím, že posuzovaný k těmto právním jednáním připojuje svůj podpis, který má naučený, neboť psát neumí (stejně jako neumí část a chápat význam jednotlivých slov)“; podpůrci tedy „de facto vykonávají v plné míře funkci opatrovníka člověka omezeného ve svéprávnosti“. Vzhledem k tomu, že posuzovaný „není schopen vážně projevit vůli k uzavření smlouvy o nápomoci, není schopen pochopit její smysl a význam“, přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že v daném případě „není možné využít jiného, mírnějšího a méně omezujícího opatření, které by k ochraně zájmů posuzovaného postačovalo“, a že „v nejlepším zájmu posuzovaného je využití institutu omezení svéprávnosti se současným jmenováním opatrovníka“. Odvolací soud se ztotožnil i s rozsahem omezení svéprávnosti, jak jej vymezil soud prvního stupně, vyjma oblasti uzavření manželství. Zde je třeba podle názoru odvolacího soudu přihlédnout k faktickému stavu, kdy posuzovaný udržuje dlouholetou známost s partnerkou Z. S. (rovněž omezenou ve svéprávnosti), s níž od ledna 2017 žije ve společné domácnosti, chovají k sobě vzájemnou úctu, pomáhají si a mají se rádi. Z vyjádření posuzovaného současně vyplynulo, že jeho největším přáním je, aby mohl mít „se Z. svatbu“, což je v podstatě jediný důvod, proč „chce být svéprávný“. Podle mínění odvolacího soudu „není na místě bránit legalizaci tohoto faktického stavu, který je dlouhodobý a zjevně trvalý“, a uzavření manželství dopomůže p