24 Cdo 3563/2022 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3563/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 3. 2023 Spisová značka:24 Cdo 3563/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3563.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výživné Rodičovská odpovědnost (o. z.) Příslušnost soudu mezinárodní Dotčené předpisy:§ 2 předpisu č. 91/2012 Sb. čl. 1 Nařízení (ES) č. 2201/2003 čl. 1 Nařízení (ES) č. 4/2009 čl. 3 Nařízení () č. 4/2009 Kategorie rozhodnutí:B EU Zveřejněno na webu:5. 6. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3563/2022-280 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy ve věci nezletilých a) AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, b) BBBBB (pseudonym), narozeného dne XY, a c) CCCCC (pseudonym), narozeného dne XY, všech bytem XY, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, všech zastoupených Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí č. 257/3, dětí matky M. R., narozené dne XY, bytem XY, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí č. 351/6, a otce D. R., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská č. 75/4, o úpravu vyživovací povinnosti otce k nezletilým dětem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 0 Nc 29021/2022, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. července 2022 č. j. 126 Co 70/2022-198, takto: Dovolání otce se zamítá. Odůvodnění: Matka se návrhem podaným u Okresního soudu v Kolíně dne 25. 1. 2022 domáhala, aby otci byla od 21. 1. 2019 stanovena povinnost přispívat na výživu každého z nezletilých dětí částkou 17.000,- Kč k rukám matky a dále zaplatit dlužné výživné ve výši stanovené soudem. Návrh odůvodnila tím, že s dětmi žije ve Velké Británii a otec bydlí v České republice, že manželství rodičů od roku 2016 neplní svou funkci a že u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 193/2019 probíhá řízení o rozvod manželství, které bylo přerušeno do doby, než bude rozhodnuto o péči a výživě nezletilých dětí. Rozhodnutím britského soudu (Family Court at Canterbury) ze dne 26. 8. 2020 byly všechny nezletilé děti svěřeny do péče matky, avšak tento soud (z důvodu, že otec nespadá do jeho jurisdikce) odmítá rozhodnout o vyživovací povinnosti otce k nezletilým dětem. Otec posílá dětem výživné ve výši podle svého uvážení, která ovšem podle mínění matky nepostačuje k zajištění odůvodněných potřeb dětí tak, aby životní úroveň jejich a otce byla v zásadě shodná. Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 21. 3. 2022 č. j. 0 Nc 29021/2022-151 vyslovil (svoji) mezinárodní nepříslušnost, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že „řízení o vyživovací povinnosti k nezletilým dětem v tomto případě není samostatným řízením, ale je součástí řízení o úpravě rodičovské zodpovědnosti, které bylo vedeno před Family Court in Canterbury a pouze kvůli absenci návrhu ze strany matky nebylo dosud v této části rozhodováno“. Za této situace dospěl k závěru, že na projednávanou věc se vztahuje nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (dále též jen „nařízení Brusel II bis“), podle kterého je „rozhodující kritérium“ pro posouzení, zda je či není dána mezinárodní příslušnost českých soudů, obsaženo v čl. 8 bodu 1, podle nějž jsou v řízení ve věcech rodičovské zodpovědnosti příslušné soudy toho členského státu, kde má dítě v době podání žaloby své obvyklé bydliště. Protože ke dni podání návrhu v této věci se obvyklé bydliště dětí (i matky) nacházelo (i dosud nachází) mimo území České republiky (ve Velké Británii), „není pro toto řízení zdejší soud v České republice (mezinárodně) příslušný“. K odvolání matky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 7. 2022 č. j. 126 Co 70/2022-198 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se mezinárodní nepříslušnost nevyslovuje a řízení se nezastavuje. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že mezinárodní příslušnost českých soudů v dané věci je třeba (při absenci mezinárodní smlouvy upravující pravomoc civilních českých soudů ve vztahu k soudům Spojeného království) posoudit podle Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále též jen „nařízení o výživném“), které je na území České republiky (jako člena Evropské unie) platným a přímo použitelným právním předpisem Evropské unie, jenž má přednost před aplikací národního (českého) práva podle ustanovení § 2 ZMPS. Podle názoru odvolacího soudu použití nařízení o výživném vyplývá z čl. 1 odst. 3 písm. e) nařízení Brusel II bis, které „výslovně vylučuje jeho aplikaci pro věci týkající se výživného“; kdyby vyživovací povinnost měla být ve smyslu nařízení Brusel II bis součástí rodičovské zodpovědnosti, zcela jistě by ji zahrnoval demonstrativní výčet uvedený v jeho čl. 2 odst. 7 a zároveň by zde nebyla výše zmíněná explicitní výluka. Nařízení o výživném v čl. 3 stanoví mezinárodní příslušnost soudů ve věcech výživného podle kritérií, která jsou dána žalobci (oprávněnému) na výběr. Vzhledem k tomu, že v daném případě podle čl. 3 písm. a) nařízení o výživném přichází v úvahu jako mezinárodně příslušný soud místa obvyklého pobytu otce jako povinného (tj. Okresní soud v Kolíně), odvolací soud (též s přihlédnutím k tomu, že příslušné správní orgány Spojeného království odmítají stanovit výživné, pokud povinný žije mimo území Spojeného království) uzavřel „je v nejlepším zájmu nezletilých dětí vedení řízení o výživném u českých soudů, konkrétně u Okresního soudu v Kolíně“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání. Namítal, že není správný závěr odvolacího soudu, že v dané věci je dána mezinárodní příslušnost českých soudů. Podle názoru dovolatele, je-li k řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. k řízení o rodičovské zodpovědnosti, příslušný Family Court at Canterbury ve Velké Británii, který dosud rozhodl pouze o úpravě poměrů v podobě péče a styků s nezletilými dětmi, není možno návazné řízení o výživném pro nezletilé děti pro dobu do a po rozvodu posuzovat izolovaně, bez vztahu k řízení o rodičovské zodpovědnosti jako celku, a v důsledku toho přijmout mezinárodní příslušnost Okresního soudu v Kolíně s odkazem na bydliště otce. Vytyčil proto doposud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou právní otázku, „zda je řízení o výživném pro nezletilé děti pro dobu do a po rozvodu, vycházející z rozhodnutí o úpravě péče a styků, součástí řízení o rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 2 bodu 7 nařízení Brusel II bis“, i když je řízení o výživném podle jurisdikce Velké Británie „vedeno v odděleném řízení, oproti zvyklostem jurisdikce České republiky, v níž řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po a do rozvodu zahrnuje vždy v celku (v rámci jednoho řízení) rozhodnutí o péči (potažmo stycích) a vyživovací povinnosti k nezletilým dětem“. Podle mínění dovolatele primárně demonstrativní výčet obsahu pojmu rodičovské zodpovědnosti uvedený v čl. 2 bodu 7 Nařízení Brusel II bis „znamená výčet neúplný a z takového nelze tedy automaticky dovodit, že pojem, který tento výčet neobsahuje (vyživovací povinnost), do řešené problematiky nespadá“. Spadají-li pod pojem rodičovská zodpovědnost dle unijního předpisu „veškerá práva a povinnosti týkající se dítěte“, nelze z těchto práv vyloučit právo na výživu, vztahující se úzce k řízení o péči a stycích. V daném případě přitom „nelze na absenci otázky vyživovací povinnosti k nezletilým dětem v rámci řízení o úpravě jejich poměrů usuzovat ani s odkazem na explicitní výluku řízení o výživném z aplikace nařízení Brusel II bis“, a to s ohledem na pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovené nařízením Brusel II bis, která „jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, jímž je zejména blízkost, což znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště“. Uvedený výklad je „plně naplňující požadavky jednotného použití práva Evropské unie, tak i zásady rovnosti“. Výše nastíněným názorům otce o mezinárodní (i místní) příslušnosti soudu, který vedl řízení o rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem, přitom nasvědčují i závěry Nejvyššího soudu přijaté v rozhodnutí ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3572/