24 Cdo 3607/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3607/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 2. 2025 Spisová značka:24 Cdo 3607/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.3607.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 1533 o. z. § 1493 odst. 1 o. z. § 1481 o. z. § 1714 o. z. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 3. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 15.05.2025IV.ÚS 1449/25 Zdeněk Kühn odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost2. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3607/2024-674 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Božetěchova č. 1840/7, proti žalovanému D. R., zastoupenému JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná č. 382/2, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 89/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2024 č.j. 53 Co 125/2024-629, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.6.2024 č.j. 53 Co 125/2024-629 ve věci samé není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr v otázce platnosti závěti zůstavitele ze dne 18.8.2014 i v otázce dědické nezpůsobilosti žalovaného) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. 2. Žalobce v dovolání v první řadě namítá, že soudy obou stupňů „nesprávně hodnotily povinnost nesení důkazního břemene v případě, že pravost a platnost závěti je sporná“. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2022 sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, podle kterého v řízení o určení dědického práva po zůstaviteli, který zemřel po 1.1.2024, zatěžuje důkazní břemeno ohledně pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny (tedy skutečnosti, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) toho z účastníků, který se ve svůj prospěch takové závěti dovolává (v daném případě žalovaného) (uvedený názor vyplývá též např. z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2023 sp. zn. 24 Cdo 1960/2023). V projednávané věci – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – „bylo v řízení jednoznačně prokázáno znaleckým posudkem Mgr. Adámkové (který korespondoval s listinným důkazem – znaleckým posudkem JUDr. Straky, vypracovaným v trestním řízení), že závěť byla sepsána vlastní rukou zůstavitele a rovněž jím byla podepsána“. Za tohoto stavu tedy žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně pravosti (holografní) závěti zůstavitele, jíž se dovolával ve svůj prospěch. Jestliže žalobce následně tvrdil, že tato závěť nesplňuje zákonem stanovené náležitosti holografní závěti, nejednalo se o prokazování „negativních skutečností“, nýbrž o dovolatelovo vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení zjištěného skutkového stavu. 3. Dovolatel svůj názor, že závěť zůstavitele ze dne 18.8.2014 nesplňuje náležitosti holografní závěti uvedené v ustanovení § 1533 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), odůvodňuje tím, že ohledně „části textu závěti (jediné přepsané číslice v datu narození závětního dědice – žalovaného) nelze ani znaleckým zkoumáním uzavřít, že ji psal rukou zůstavitel“. Protože – jak bylo uvedeno výše – dotčená závěť byla jinak celá sepsána i podepsána zůstavitelem, má (může mít) dovolatelem namítaná skutečnost za následek pouze to, že k přepsané číslici nebude při zjišťování obsahu závěti přihlíženo, což – jak správně uvažovaly soudy obou stupňů – by v daném případě mohlo mít vliv jedině na dostatečnou identifikaci závětního dědice. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že dovolatelem namítanou vadu v textu závěti (jednu přepsanou číslici v datu narození závětního dědice) překlenul výkladem projevu vůle, jestliže s poukazem na „konstantní judikaturu“ (srov. např. odvolacím soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2002 sp. zn. 30 Cdo 1143/2002) ve shodě se soudem prvního stupně akcentoval, že „z předložené závěti je (i bez přepsané číslice) bez pochyb zjistitelné, kdo má být dědicem“, a holografní závěť zůstavitele v tomto směru shledal platným právním jednáním. 4. Přes námitky dovolatele odvolací soud rovněž v souladu se zákonem i judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2024 sp. zn. 24 Cdo 924/2024) dovodil, že v posuzovaném případě nebylo třeba, aby zůstavitel pořídil závěť ve formě uvedené v ustanovení § 1493 odst. 1 o.z., jestliže – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – náležitě akcentoval, že péče nebo jiné přijímání zdravotnických nebo sociálních služeb ve smyslu dotčeného ustanovení „musí mít kontinuální a intenzivní charakter“, což ovšem v daném případě, kdy „bylo prokázáno, že v rozhodné době byl zůstavitel pouze registrován u všeobecné lékařky“, splněno nebylo. 5. Jestliže žalobce v souvislosti se zpochybněním platnosti závěti zůstavitele ze dne 18.8.2014 v dovolání rovněž předestírá vlastní hodnocení důkazů (především výpovědi svědkyně S., záznamů RZS, znaleckého posudku a výpovědi znalce MUDr. Richarda Fojta), a na jeho podkladě pak činí vlastní skutkové závěry (že sepis závěti za daných okolností „považuje za zcela nepravděpodobný“) a zároveň vyslovuje nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že „zůstavitelův zdravotní stav, přes akutní srdeční infarkt, komplikovaný přítomností poruchy srdečního rytmu, neovlivnil schopnosti zůstavitele posoudit následky svého jednání a závěť sepsat“, pak touto argumentací uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod; v tomto směru nelze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Ani z dalšího dovolatelova podrobného popisu skutkových okolností, které jsou podle jeho názoru pro posouzení platnosti závěti podstatné, nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. 6. Namítá-li dále dovolatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) stran odůvodnění, z čeho dovodily závěr, že v době sepisu závěti „si zůstavitel plně uvědomoval následky takovéhoto právního jednání vzdor svému fyziologicky nepříznivému zdravotnímu stavu“, neshledává dovolací soud tuto výtku důvodnou. K problematice nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud již v minulosti zaujal stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2013), že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2015 sp. zn. 32 Cdo 4096/2013 pak dovolací soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11.6.2009 sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29.11.2011 sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19.11.2013 sp. zn. 22 Cdo 3189/2013 nebo rozsudek ze dne 13.7.2015 sp. zn. 32 Cdo 2051/2013). 7. V této souvislosti dovolací soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (ale i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně) a z obsahu spisu je zřejmé, že při zjišťování, zda zůstavitel v rozhodné době byl schopen činit předmětné právní jednání, soudy obou stupňů vzaly v úvahu okolnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, zejména znal