24 Cdo 453/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 453/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 7. 2023 Spisová značka:24 Cdo 453/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.453.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Obnova řízení Dědické řízení Dotčené předpisy:§ 175k odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 228 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 10. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2779/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 453/2023-1687 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci dědictví po J. K., narozeném dne XY, posledně bytem v XY, zemřelém dne 19. prosince 2008, za účasti 1) V. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Tomášem Průšou, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí č. 681/3, 2) J. M., narozené dne XY, bytem v XY, 3) K. B., narozené dne XY, bytem v XY, 4) E. K., narozené dne XY, bytem v XY, a 5) J. K., narozeného dne XY, bytem v XY, účastníci 2) až 5) zastoupeni JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze, Stavitelská č. 1099/6, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 13/2009, o dovolání 1) V. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2022, č. j. 29 Co 305/2022-1658, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 17. 6. 2022, č. j. 26 D 13/2009-1642, zamítl žalobu na obnovu řízení. Žalobou na obnovu řízení bylo napadeno usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že s poz. manželkou V. K. nebude jednáno jako se závětní dědičkou a že s ní bude jednáno jako s dědičkou ze zákona. S odvoláním ani dovoláním (o němž bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto usnesením ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3264/2019) proti tomuto žalobou na obnovu řízení napadeným rozhodnutí nebyla účastnice 1) úspěšná. Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že jsou zde nové skutečnosti a důkazy, kterými účastnice 1) V. K. mínila zpochybnit věrohodnost důkazů, z nichž soud vycházel, a to konkrétně zápisů z docházkové knihy o přítomnosti zůstavitele, kterými byla vyvracena možnost bližšího vztahu žalobce k cizímu státu, na jehož území měl pořídit spornou závěť, když v knize je i zápis, který podle V. K. nemůže odpovídat skutečnosti. Předmětné usnesení o tom, že s V. K. nebude jednáno jako s dědičkou ze závěti, ale jako s dědičkou ze zákona, bylo vydáno poté, co předtím bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 15/2014, zrušeno usnesení, kterým byla podle § 175k odst. 2 o. s. ř. odkázána k uplatnění svého práva žalobou ve sporném řízení, se závazným právním názorem, že je nejprve třeba prokázat, zda je v souzené věci dán specifický (bližší) vztah zůstavitele k cizímu státu (Rakousku), na jehož území měl zůstavitel ústní závětí pro případ své smrti pořídit, případně zda v době pořízení závěti existoval jiný objektivní důvod pro pořízení pro případ smrti v ústní formě, a zda vůbec lze v daném případě připustit možnost zůstavitele (příslušníka České republiky) platně pořídit na území Rakouska závětí učiněnou v ústní formě, a že teprve v případě prokázání této skutečnosti by při sporu o pořízení závěti bylo namístě postupovat podle § 175k odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně vyložil, že žalobou na obnovu řízení lze napadnout jen pravomocné rozhodnutí ve věci samé. Věcí samou je věc, která je předmětem řízení, pro nějž se řízení vede. Usnesení vydané podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. není rozhodnutím ve věci samé, neboť jím otázka dědického práva není řešena definitivně. Podmínky dědického práva jsou jím řešeny jen pro účely postupu v řízení o dědictví a má význam pouze pro vymezení okruhu účastníků řízení. Konečné řešení dědického práva představuje pouze usnesení o dědictví. Jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé, byla žaloba na obnovu řízení zamítnuta. K odvolání 1) V. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 9. 2022, č. j. 29 Co 305/2022-1658, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Vzhledem k datu úmrtí zůstavitele je zapotřebí vycházet z občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013. Pokud odvolatelka citovala z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, že usnesení o podmínkách dědického práva podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. je usnesením ve věci samé, potom v něm nebylo řečeno, že každé rozhodnutí, které se opírá ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. je rozhodnutím ve věci samé. Dovolání je přitom přípustné i proti jiným rozhodnutím než ve věci samé. Usnesením podle § 175k odst. 1 o. s. ř. bylo rozhodnuto pouze o tom, s kým bude soud jednat a bylo pouze upřesňujícím aktem poté, co účastnice 1) neuspěla v soudním řízení o prokázání existence závěti. Řešení otázky účastenství se považuje za procesní rozhodnutí, byť se dotýká hmotněprávních nároků. Věcí samou jsou v dědickém řízení práva a povinnosti majetkové povahy tvořící dědictví. O nich bude konečným způsobem rozhodnuto usnesením o dědictví, proti kterému bude přípustná i případná žaloba na obnovu řízení. Krom toho odvolací soud uvedl, že odvolatelka byla dříve v řízení odkázána na sporné řízení podle ustanovení 175k odst. 2 o. s. ř., které proběhlo včetně odvolací a dovolací fáze. Podstatným zůstává, že s účastnicí 1) bude nadále jednáno jako s dědičkou ze zákona a má zachováno právo opravných prostředků proti konečnému rozhodnutí, jímž bude rozhodnuto o dědictví. O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není konečným rozhodnutím ve věci. Proti tomuto usnesení podala účastnice 1) dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1847/2002. Dovolatelka připouští, že z citovaného rozhodnutí částečně vyplývá, že usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. není rozhodnutím ve věci samé, ale namítá, že v něm Nejvyšší soud z tohoto pravidla stanovil výjimku, že i takové usnesení může být považováno za rozhodnutí ve věci samé, a to podle dovolatelky v případě, kdy vyjdou najevo dodatečně nové skutečnosti. V případě, kdy dojde ke změně skutkového stavu, má podle dovolatelky toto „procesní“ rozhodnutí účinky rozhodnutí ve věci samé, neboť se jím rozhoduje o předmětu řízení, pro který se řízení vede. Dovolatelka přitom tvrdila nové skutečnosti. Namítá proto, že soudy nesprávně interpretovaly uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Považuje za absurdní, že by měla vyčkat vydání usnesení o dědictví, neboť to může trvat měsíce i roky. Ohledně argumentu odvolacího soudu, že byla v řízení dříve odkázána k uplatnění práva ve sporném řízení podle § 175k odst. 2 o s. ř. uvádí, že je zcela nepřesným a dokládajícím neobeznámenost odvolacího soudu s předmětem řízení, neboť na základě usnesení podle § 175k odst. 2 o. s. ř., o němž bylo Nejvyšším soudem rozhodováno pod sp. zn. 21 Cdo 15/2014, nebyla její žaloba meritorně projednána, neboť ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto, že pro odkázání účastnice 1) podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. k uplatnění práva žalobou ve sporném řízení nebyly dosud splněny podmínky, a že usnesení podle § 175k odst. 2 o. s. ř. o odkázání k uplatnění práva bylo citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušeno. Ostatní účastníci ve vyjádření k dovolání zpochybňují relevantnost dovolatelkou tvrzených nových skutečností. Uvádějí, že dovolatelkou citované rozhodnutí soudu neřešilo přípustnost žaloby na obnovu řízení, a proto je podle nich neaplikovatelné. I kdyby byla argumentace dovolatelky správná, nové skutečnosti by neměly vliv na okruh účastníků, neboť účastnice 1) zůstává dědičkou ze zákona, ani proto nejsou naplněny podmínky pro dovolatelkou tvrzenou výjimku. Nemůže se proto vůči ní jednat o rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhod