24 Cdo 836/2025 – Nejvyšší soud

24 Cdo 836/2025-133 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce K. K., zastoupeného Mgr. Petrem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Ovčárecká 311, proti žalovanému J. Č., zastoupenému Mgr. Šárkou Horáčkovou, advokátkou, se sídlem v Mladé Boleslavi, Železná 159, o určení, že žalobce je dědicem ze zákonné dědické posloupnosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 20 C 109/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, č. j. 24 Co 19/2024-102, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Šárky Horáčkové, advokátky. Odůvodnění: Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 20 C 109/2023-68, zamítl žalobu na určení, že „žalobce je dědicem ze zákonné dědické posloupnosti ve třetí dědické třídě dle ustanovení § 1637 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, po zůstavitelce J. K., zemřelé 29. 8. 2022“ (výrok I), a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen žalovanému zaplatit na jejich náhradu 8 297,60 Kč (výrok II). Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že je (jako tzv. spolužijící osoba) dědicem ze zákona po zůstavitelce J. K. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro jeho vady odmítl. Podle § 237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. vyplývá zákonný požadavek, podle něhož v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, musí být specifikováno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) a současně vymezeno, čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel označí právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z řečeného plyne, že jednou z povinných obsahových náležitostí řádného dovolání je též tvrzení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z platné právní úpravy dovolání též vyplývá, že dovolatel je povinen nejen formulovat relevantní otázku, ale posléze ji povinně podřadit pod některý ze čtyř výše zmíněných typových předpokladů přípustnosti (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17). Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neobsahuje, neboť v dovolání nebylo vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani v něm není náležitě vymezena právní otázka předkládaná k dovolacímu přezkumu. V dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo konkretizováno, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatel pro sebe za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nejvyšší soud současně nepřehlédl, že zákonem vyžadovaný důvod přípustnosti dovolání byl žalobcem vymezen tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., příznivější závěr nelze dovodit ani z vlastního obsahu textu dovolání. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě bude zpravidla naplněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti pak plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bodu 16. Uvedl-li pak návazně žalobce, že má být jím předkládaná právní otázka „posouzena jinak“ [viz strana 1 poslední odstavec dovolání], pak způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého dřívějšího řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) Nejvyšší soud odchýlit (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29.8.2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Žalobce v nyní podaném dovolání však ke své újmě neoznačil žádné dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by mělo být v této věci přehodnoceno (překonáno). Stejně tak, je-li namítáno porušení základních práv, resp. práva na spravedlivý proces, žalobce opět jednoznačně neuvádí žádný předpoklad přípustnosti dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16). Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu či procesně nepřípustně za dovolatele domýšlel důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení, jež je formou řízení o mimořádném opravném prostředku, nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolání je v poměrech právě projednávané věci spíše pokračováním pouhé dosavadní prosté polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje zákonem konstruovanou formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Dovolání je totiž zákonem předjímáno jako opravný prostředek mimořádný, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Platná právní úprava klade na účastníky řízení (jejich zástupce) poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba uvážit, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Rovněž Ústavní soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které