25 Cdo 11/2013 — Nejvyšší soud

25 Cdo 11/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2014 Spisová značka:25 Cdo 11/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.11.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Exekuce Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 415 obč. zák. § 32 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 2. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.4.2014II.ÚS 1334/14JUDr. Jiří Zemánekodmítnuto30.10.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 11/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně GE Money Auto, a.s., IČO 60112743, se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem Hradec Králové, Dukelská třída 15, proti žalovanému JUDr. J. G., soudnímu exekutorovi, se sídlem Exekutorského úřadu Sokolov, U Divadla 341, zastoupenému JUDr. Tomášem Jírou, advokátem, se sídlem Praha 6, Tychonova 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 182/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2012, č.j. 62 Co 127/2009-122, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.083,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Jíry, advokáta, se sídlem Praha 6, Tychonova 3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala náhrady škody po žalovaném, který jako soudní exekutor pověřený provedením exekuce proti povinnému M. F. zahrnul do soupisu movitých věcí osobní automobil Škoda Octavia náležející žalobkyni, a následně jej zpeněžil v dražbě. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 9. 2008, č.j. 9 C 182/2006-60, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 131.400,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 64.600,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný prostřednictvím svých zaměstnanců v bytě povinného v rámci soupisu movitých věcí dne 1. 10. 2004 sepsal a zajistil osobní vůz tovární značky Škoda Octavia 1,6 LX. Dne 18. 10. 2004 žalobkyně písemně sdělila žalovanému, že je vlastnicí zajištěného vozidla, jak vyplývá z leasingové smlouvy, kterou k tomuto sdělení připojila, a zároveň jej vyzvala k vrácení předmětu leasingu do rukou uživatele. Dne 10. 12. 2004 podala u Okresního soudu v Karviné vylučovací žalobu, která byla z důvodu vydražení věci (13. 5. 2005) zamítnuta. Soud konstatoval, že žalovaný exekutor je ve sporu o náhradu škody pasivně věcně legitimován (§ 32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu). Dospěl k závěru, že za škodu vzniklou žalobkyni odpovídá, neboť svým jednáním porušil tzv. prevenční povinnost, když prokazatelně byl žalobkyní informován o existenci vlastnického práva, které vylučovalo výkon rozhodnutí prodejem předmětné věci, a proto neměl přistupovat k dražbě tohoto vozidla. Žalovaný v daném případě nemusel ani vyčkat rozhodnutí soudu o vylučovací žalobě, neboť žalobkyně mu své vlastnické právo k předmětné věci věrohodným způsobem doložila. Výše škody odpovídá obvyklé ceně předmětného vozidla ke dni dražby dle znaleckého posudku. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č.j. 62 Co 127/2009-80, k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu co do úroků z prodlení za dobu od 25. 1. do 2. 6. 2006 zamítl, jinak v tomto výroku a ve výrocích o nákladech řízení státu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; rozhodl též o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil. Dále uvedl, že pokud žalovaný měl k dispozici takovou závažnou informaci, že vozidlo nebylo ve vlastnictví povinného, proti němuž byla exekuce vedena, pak ji zcela jistě neměl ponechat bez povšimnutí a postupem podle § 265 odst. 2 o. s. ř. za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu měl vozidlo ze soupisu exekucí postižených věcí vyjmout. Žalovanému se podle soudu nepodařilo zprostit se odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 exekučního řádu, když od doby, kdy byl o vlastnickém právu žalobce informován, do provedení dražby uběhlo bezmála půl roku, a žalovaný tak měl dostatečný časový prostor pro to, aby vozidlo ze soupisu movitých věci vyřadil, bylo tedy v jeho možnostech vzniklé škodě zabránit. Na základě dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, č.j. 25 Cdo 901/2010-110, zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení; jinak dovolání odmítl. Uzavřel, že k zahrnutí osobního motorového vozidla do soupisu movitých věci v rámci exekuce došlo v souladu s tehdejší zákonnou úpravou (exekuční řád ve znění účinném ke dni provedení exekuce, tj. 1. 10. 2004), jelikož při provádění soupisu na místě samém a ani posléze nebylo možné po exekutorovi požadovat, aby se zabýval námitkami ze strany třetí osoby, že je postižen majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící provedení exekuce. Jednání žalovaného jako soudního exekutora nelze považovat za odporující zákonu, není tudíž splněn zákonný předpoklad odpovědnosti spočívající v porušení právní povinnosti. Aplikace § 415 obč. zák. není namístě, neboť postup podle tohoto zákonného ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Odvolací soud poté znovu rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č. j. 62 Co 127/2009-122, jímž rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že se žaloba zamítá a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že zahrnutí předmětného vozidla do soupisu movitých věcí odpovídalo tehdejší právní úpravě, jelikož žalovaný nebyl oprávněn zabývat se námitkami třetí osoby, že exekucí je postižen majetek, k němuž má tato osoba právo vylučující provedení exekuce. Předpoklady odpovědnosti žalovaného exekutora za škodu podle § 32 exekučního řádu ve znění účinném ke dni 1. 10. 2004 (dále opět jen „exekuční řád“), neboť žalovaný při výkonu exekuční činnosti postupoval v souladu se zákonem. Aplikace § 415 obč. zák. by přicházela v úvahu jen v případě absence konkrétní právní úpravy vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval otázkou porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, k němuž došlo ze strany žalovaného, ačkoli jsou soudy primárně povinny poskytovat těmto základním právům jednotlivce ochranu, a dále že nesprávně posoudil možnost aplikace § 415 obč. zák. Namítá, že právě absence konkrétní zákonné úpravy postupu exekutora v případě, že třetí osoba uplatní své právo nepřipouštějící exekuci k věcem zahrnutým do soupisu v exekučním řádu odůvodňovala možnost aplikace § 415 obč. zák. Dále odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 51/05, I. ÚS 752/04, I. ÚS 2048/11, III. ÚS 292/07 a rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci sp. zn. 7 Tdo 977/2010 s tím, že nesprávným postupem exekutora (žalovaného) bylo porušeno její základní, ústavně garantované právo vlastnit majetek. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání označuje argumentaci žalobkyně za účelovou a nerespektující zjištěný skutkový stav. Podotýká, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný obdržel informaci o podání vylučovací žaloby. Rozhodnutí Ústavního soudu, na něž žalobkyně odkazuje, se na danou věc nevztahují, vycházejí ze zcela odlišného skutkového i právního stavu. Názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho kasačním rozhodnutí, jímž se odvolací soud řídil, považuje za správný a navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Podle § 242 o