25 Cdo 119/2003 — Nejvyšší soud

25 Cdo 119/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2004 Spisová značka:25 Cdo 119/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.119.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 442 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 11 odst. 3 předpisu č. 289/1995Sb. § 90 odst. 4 předpisu č. 114/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 119/2003 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce L. Č. r., s. p., proti žalované České republice – S. ch. k. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 76.464,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 8 C 266/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2002, č. j. 9 Co 460/2002-93, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20. června 2000, č. j. 8 C 266/98-43, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 20. 6. 2000, č. j. 8 C 266/98-43, zamítl žalobu na zaplacení částky 76.464,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 5. 1999, č. j. 8 C 266/98-10, kterým byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 1999, č. j. 9 Co 796/99-25, s odůvodněním, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi námitkami účastníků, které by mohly mít zásadní význam při rozhodování otázky věcné legitimace. Soud rozhodoval o nároku žalobce, hospodařícího s lesním půdním fondem ve vlastnictví státu a s lesními porosty na něm rostoucími, na náhradu újmy, která mu vznikla tím, že musel na těžebním místě ponechat odkůrněné vytěžené dřevo v celkovém množství 74,57 m3 v uvedené ceně, a to podle rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti B. ze dne 9. 8. 1996, č. j. CHKO/125/3424/96/712/Po, Koš, vydaného v souvislosti se zjištěním výskytu kůrovce v blíže specifikovaných lesních porostech v národní přírodní rezervaci M. a K. – Č. m. a v přírodní rezervaci P. a S. Soud dovodil pravomoc soudu k řízení v dané věci, neboť podle § 36 odst. 5 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále též jen „lesní zákon“), orgán státní správy lesů rozhoduje pouze o zvýšených nákladech spojených s omezením hospodaření podle odst. 3 a 4 tohoto ustanovení, přičemž žalobce se nedomáhá úhrady zvýšených nákladů, nýbrž náhrady škody (ušlého zisku) ve výši odpovídající ceně, za kterou byl rozhodnut prodat dřevo třetí osobě. Nárok však nebyl shledán důvodným vzhledem k tomu, že právní úprava užívání trvalých porostů v (národních) přírodních rezervacích daná zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je zvláštním předpisem ve vztahu k předpisům o lesích a nezakládá tak právo subjektu poškozeného uloženým omezením podle § 11 odst. 3 lesního zákona požadovat náhradu škody (ušlého zisku). K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 12. 2000, č. j. 9 Co 891/2000-63, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil, věc postoupil k projednání S. ch. k. o., a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k názoru, že závěr soudu prvního stupně ohledně pravomoci k projednání nároku žalobce je nesprávný; žalobní nárok je nárokem na náhradu újmy podle § 11 odst. 3 lesního zákona, který je svou povahou součástí práva veřejného, nikoli soukromého. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 24. 4. 2002, č. j. 25 Cdo 1211/2001-80, k dovolání žalobce usnesení krajského soudu ze dne 20. 12. 2000, č. j. 9 Co 891/2000-63 zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že k rozhodování o nároku vlastníka lesa na náhradu újmy vzniklé v důsledku omezení hospodaření v lese vůči orgánu státní správy (§ 11 odst. 3, věty první, zákona č. 289/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů) je dána pravomoc soudu (toto rozhodnutí bylo publikováno pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 9. 2002, č. j. 9 Co 460/2002-93, rozsudek okresního soudu ze dne 20. 6. 2000, č. j. 8 C 266/98-43, potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a vyslovil přípustnost dovolání proti rozsudku. Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že rozhodnutí orgánu státní správy ochrany přírody a krajiny vydané v rámci zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, nezakládá nárok na náhradu újmy vzniklé v důsledku omezení hospodaření v lese ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Aplikaci ustanovení § 11 odst. 3 lesního zákona v prvé řadě brání skutečnost, že toto rozhodnutí nebylo vydáno při výkonu státní správy lesů (kterou zásadně vykonávají okresní úřady, kraje a ministerstva podle § 47 odst. 1), ale při výkonu státní správy ochrany přírody a krajiny. Žalobcem označená rozhodnutí kromě toho nebyla po obsahové stránce rozhodnutími o omezení hospodaření v lese, jakkoliv jejich důsledky ekonomickou sféru žalobce mohly zasáhnout. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že normativní rámec ustanovení § 11 odst. 3 věty první zákona č. 289/1995 Sb. je daleko širší, než jak byl pojat odvolacím soudem, a nelze jej vztáhnout pouze na rozhodnutí orgánů státní správy lesů (jímž není žalovaná jako orgán ochrany přírody a krajiny). Uvedená norma dopadá nejen na orgány státní správy lesů, ale také na orgány ochrany přírody a krajiny, protože jde o právní akt rozhodnutí orgánu státní správy schopného vyvolat újmu dovolateli omezením hospodaření v lese, jímž je určitě i orgán ochrany přírody a krajiny (žalovaná). Nelze tedy vyloučit aplikaci ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb. a při gramatickém a logickém výkladu dané normy použít zužující metody výkladu. Jak dovodil Nejvyšší soud, nárok na náhradu za omezení hospodaření vzniká vlastníkovi lesa podle § 11 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb. přímo ze zákona, aniž by k tomu bylo zapotřebí rozhodnutí orgánu státní správy o výši náhrady. Dovolatel má za to, že byť žalovaná rozhodovala ve smyslu a v rámci působnosti zákona č. 114/1992 Sb. jako příslušný státní orgán ochrany přírody a krajiny, a nikoli podle § 11 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., nelze dovozovat, že její rozhodnutí nemůže vyvolat vznik újmy omezením hospodaření v lese žalobci tak, jak ji definuje a nárok na náhradu této újmy přiznává ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb. V uvedeném případě podle dovolatele není zákon č. 114/1992 Sb. lex specialis vůči ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření uvádí, že zákon o lesích upravuje výhradně otázky péče o les, v žádném případě ochranu přírody ani působnost orgánů ochrany přírody. Z ustanovení § 90 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb. vyplývá, že zákon o ochraně přírody a krajiny a předpisy vydané k jeho provedení jsou zvláštními předpisy ve vztahu k předpisům o lesích, tedy přesný opak toho, co tvrdí v dovolání žalobce. Zákaz hospodářského využívání lesů na území národních přírodních rezervací a v prvních a druhých zónách CHKO B. podle dovolatele vyplývá přímo ze zákona č. 114/1992 Sb., na ochranu přírody a krajiny [ustanovení § 26 odst. 3 a § 29 písm. a)]. Přitom ustanovení § 11 odst. 3 věty první a druhé lesního zákona umožňují odškodňovat jen takovou újmu, která vznikla výhradně z rozhodnutí orgánu státní správy. Protože příslušný zákaz je uveden přímo v zákoně, není tím podle žalované naplněna důležitá hmotněprávní podmínka konstrukce odškodňování podle zákona o lesích. Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle § 239 odst. 1 o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle § 11 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb.,