25 Cdo 1387/2025 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1387/2025-110 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy v právní věci žalobce: K. K., zastoupený JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 1531/9, 110 00 Praha 1, proti žalované: J. K., zastoupená JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem Nekázanka 881/9, 110 00 Praha 1, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 380/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, č. j. 53 Co 2/2025-77, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 11 314 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jana Mejzlíka. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal náhrady újmy v celkové výši 194 036 Kč, sestávající z majetkové újmy ve výši 144 036 Kč (náklady na cestovné a náhradu za ztrátu času při cestách žalobce a jeho rodičů při realizaci styku s nezletilým synem žalobce v období od 26. 11. 2020 do 27. 4. 2022), a nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč, která měla žalobci vzniknout tím, že v období od 1. 7. 2020 do 26. 11. 2020 nemohl svého ročního syna vídat v důsledku křivého obvinění ze strany žalované. 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 53 Co 2/2025-77, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 10. 2024, č. j. 27 C 380/2023-52, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 194 036 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobce a žalovaná jsou rodiči nezletilého syna AAAAA (pseudonym) (dále jen „nezletilý“), který byl nejprve na základě předběžného opatření nařízeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 7. 2020, č. j. 0 Nc 29038/2020-30, svěřen do péče žalované, žalobci stanoveno výživné a nezletilému ustanoven opatrovník. Poté bylo k návrhu žalobce usnesením téhož soudu ze dne 26. 11. 2020, č. j. 0 Nc 29038/2020-141, nařízeno předběžné opatření, kterým byl upraven styk žalobce s nezletilým tak, že žalobce je oprávněn stýkat se s ním každou sudou neděli v kalendářním roce od 09:00 do 18:00 hodin v místě bydliště rodičů žalobce v XY, kteří nezletilého ke styku převezmou v místě bydliště žalované (v XY) a po skončení styku zde nezletilého žalované opět navrátí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 11. 2021, č. j. 0 Nc 29038/2020-349, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 21 Co 59/2022-417, byl pak nezletilý svěřen do péče žalované, bylo rozhodnuto o výživném a místu styku žalobce s nezletilým mimo jiné tak, že žalobce si jej vyzvedne na počátku styku v místě bydliště žalované a po jeho ukončení si žalovaná nezletilého vyzvedne v místě bydliště žalobce. Rodiče žalobce smlouvami ze dne 28. 10. 2023 převedli na žalobce své pohledávky za žalovanou, a to blíže nespecifikované náklady na cestovné vynaložené v souvislosti s realizací styku s nezletilým, které dle žalobního tvrzení měly být způsobeny křivým obviněním žalobce z týrání žalované. Na základě téhož dle žalobce křivého obvinění probíhalo posléze u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 75/2022 proti žalobci trestní řízení (jež skončilo postoupením správním orgánům k přestupkovému řízení). Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, který věc posoudil podle § 2910, § 2913 a § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Soudy ohledně nároku na náhradu majetkové újmy uzavřely, že v řízení nebylo prokázáno porušení právní povinnosti ze strany žalované ani existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinnosti a vznikem škody. Vynakládání žalovaných částek v souvislosti s cestováním při zajišťování styku s nezletilým nebylo způsobeno „křivým obviněním“ žalované, ale rozhodnutím soudu, který v předběžném opatření stanovil formu, čas a místo předávání nezletilého. V takovém případě nejde o protiprávní jednání žalované a není splněna ani podmínka existence příčinné souvislosti, neboť příčinou vynaložení nákladů je výhradně rozhodnutí soudu. Důvodná není ani žalobcem tvrzená nemajetková újma, jež měla být způsobena „lživým obviněním“, které vedlo k omezení styku žalobce s nezletilým. Soud prvního stupně uvedl, že § 2956 o. z. nepředstavuje samostatnou skutkovou podstatu pro náhradu, neboť musí navazovat na skutkové podstaty jiné, a proto dovodil, že žalobce neunesl břemeno tvrzení. Odvolací soud pak spatřoval nedůvodnost tohoto nároku i v absenci příčinné souvislosti i protiprávního jednání žalované, neboť se týká téhož rozhodnutí opatrovnického soudu. Na tom nic nemění skončení trestního řízení vedeného proti žalobci u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 75/2022 se závěrem, že skutek žalobce není trestným činem, avšak jednání popsaného ve skutkové větě se do značné míry dopustil, a proto byla věc postoupena správnímu orgánu k řízení o přestupku. 3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud (potažmo i soud prvního stupně) věc projednal a rozhodl, aniž by jakkoliv zkoumal příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a škodlivým následkem způsobeným žalobci, bez provedení navrhovaných důkazů a ovlivněn lživými tvrzeními žalované před opatrovnickým soudem. Ačkoliv bylo v řízení prokázáno, že se žalobce nedopustil žádného trestného činu, odvolací soud z této skutečnosti neučinil logický závěr, že prvotní příčinou vzniku škodní události byla lživá tvrzení žalované, která pak vedla k nesprávnému a nespravedlivému rozhodnutí opatrovnického soudu, v jehož důsledku bylo vydáno předběžné opatření a žalobce v době od 1. 7. do 26. 11. 2020 nemohl svého ročního syna vůbec vídat. Majetková újma spočívá v 39 uskutečněných a 3 (v rozporu s předběžným opatřením) neuskutečněných stycích s nezletilým. Nemajetková újma pak spočívá ve velmi omezeném styku s nezletilým, k němuž docházelo na základě křivého obvinění žalobce žalovanou před opatrovnickým soudem (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1017/15). Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu, že se žalovaná nedopustila žádného protiprávního jednání. V této souvislosti odkázal na ustanovení občanského zákoníku s tím, že princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého práva (21 Cdo 338/2020, 21 Cdo 3722/2017, 21 Cdo 4683/2017, 21 Cdo 992/99, 21 Cdo 1582/2012, 22 Cdo 4490/2018 a 22 Cdo 1663/2017). S odkazem na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2829/2016, 25 Cdo 306/2016, 25 Cdo 3834/2010, 25 Cdo 127/2007 a 25 Cdo 874/2005 namítl i odpovědnost žalované za porušení dobrých mravů. Zdůraznil, že obecné soudy musí hledat právně relevantní příčiny vzniku škody, což v tomto případě neučinily. Odkázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 871/2018 a navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně. 4. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů a navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného s tím, že žalobce neunesl důkazní břemeno a odkázal na nepřiléhavou judikaturu. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však přípustné. 6. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. 7. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní (dále jen „Sb. rozh. obč.“) č. 74/2024 Nejvyšší soud vyslovil, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý (nebo některé z nich) samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). 8. V posuzované věci byla předmětem odvolacího řízení částka 19