25 Cdo 1523/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1523/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2024 Spisová značka:25 Cdo 1523/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1523.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Pojištění odpovědnosti za škodu Nemajetková újma (o. z.) Ztížení společenského uplatnění Dotčené předpisy:§ 626 o. z. § 6 o. z. § 7 o. z. § 8 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1523/2024-93 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobce: P. N., zastoupený JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Vranové 1. díl 397, Malá Skála, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o zaplacení 175.049 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 73/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 53 Co 397/2023-70, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, č. j. 27 C 73/2023-29, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 175.049 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobce se žalobou podanou 20. 3. 2023 domáhal pojistného plnění na náhradu újmy na zdraví vzniklé z dopravní nehody, k níž došlo 12. 3. 2019 a byla způsobena vozidlem, které bylo v době nehody pojištěno z titulu odpovědnosti za škodu u žalované. Žalobce obdržel od žalované náhradu za ztížení společenského uplatnění 50.000 Kč. Následně si uvědomil, že jde o příliš nízkou částku, nechal si vypracovat znalecký posudek a 17. 1. 2023 jej předložil žalované, jež požadovanou výši odškodnění zredukovala na polovinu a vyplatila žalobci dalších 115.253 Kč, s čímž však žalobce nesouhlasil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k promlčení práva žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění, a žalobě tak nebylo možné vyhovět. 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2024, č. j. 53 Co 397/2023-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně procesně neekonomický postup, kdy nejdříve provedl všechny důkazy, které měl do té doby k dispozici, a teprve poté žalobu zamítl z důvodu promlčení. Uvedený postup však nezakládá vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dovodil, že v daném případě začala promlčecí lhůta v souladu s § 626 o. z. běžet jeden rok od pojistné události, tedy 12. 3. 2020, a uplynula tak 12. 3. 2023. Současně běžela i subjektivní promlčecí lhůta ohledně práva na náhradu škody vůči škůdci a uplynula rovněž 12. 3. 2023. Žalobce žalobu podal 20. 3. 2023, tedy po uplynutí promlčecí lhůty, přičemž v daném případě nedošlo ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 647 o. z. Jelikož žalobce uplatnil svůj nárok u žalované v závěru běhu promlčecí lhůty, musel si být vědom negativních důsledků v podobě možného vznesení námitky promlčení. Žalovaná se nedopustila žádného jednání, z něhož by bylo možné dovodit její snahu o prodlužování vyřešení celého případu či příslib budoucího plnění. Žalobce předložil příslušný znalecký posudek žalované 17. 1. 2023, a pokud žalovaná podle něj nárok žalobce do skončení promlčecí doby zcela neuspokojila, nic mu nebránilo, aby jej uplatnil žalobou. Tvrzení žalobce, že se v průběhu promlčecí lhůty věnoval nemocnému synovi, je tvrzením novým, k němuž v odvolacím řízení nelze přihlížet. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (otázka rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy), případně otázky dosud v judikatuře dovolacího soudu za daných skutkových okolností výslovně neřešené („nakolik pojistitel odpovědnosti viníka dopravní nehody za nemateriální újmu způsobenou poškozenému při dopravní nehodě odpovídá ve formě pojistného plnění za náhradu za nemateriální újmu na zdraví /ztížení společenského uplatnění/ při aplikaci nebo neaplikaci Metodiky Nejvyššího soudu při uplatňování § 2958 o. z. v kontextu s uplatněnou námitkou promlčení vůči právu na pojistné plnění“). Důvodnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že odvolací soud neaplikoval § 6 odst. 1, § 6 odst. 2 větu první, § 7 a § 8 o. z. Dovolatel zdůraznil, že jednal vůči žalované prostřednictvím svého právního zástupce poctivě, v souladu s „návodem likvidátorky“ a v dobré víře, že se mu ze strany žalované dostane náležité polemiky s jím předloženým znaleckým posudkem. Žalovaná původně instruovala žalobce prostřednictvím svého formuláře k vyčíslení ztížení společenského uplatnění podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem. Když se žalobci následně jevilo odškodnění jako příliš nízké, byl poučen, že si může svůj nárok nechat znalecky ohodnotit. Žalovaná ve svých podáních prezentovala jako počátek běhu promlčecí lhůty teprve datum 3. 6. 2022, takže odvolací soud rozhodl v rozporu se zásadou, že povinnost tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti pro počátek běhu promlčecí lhůty v případě vznesení námitky promlčení má dlužník a nikoliv věřitel. Žalovaná porušila svou povinnost provést šetření pojistné události bez zbytečného odkladu, a jednala tak v rozporu s § 6 odst. 2 o. z., navíc si nenechala vypracovat „konkurenční“ znalecký posudek. Dovolatel dále argumentuje, že nemohl svůj nárok uplatnit u soudu, dokud neměl k dispozici znalecký posudek, neboť teprve tehdy bylo možné výši škody vyčíslit. Žalobce pak očekával, že žalovaná jeho nárok posoudí i po uplynutí promlčecí lhůty, aniž by podal v rámci otevřené promlčecí lhůty žalobu. Soud prvního stupně nepostupoval správně, když nejdříve avizoval výslech znalce, avšak následně rozhodl tak, že nárok žalobce je promlčen. Dovolatel rozsudek odvolacího soudu označil za rozporný s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3384/2015, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013, či s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 (sám dovolatel však zpochybňuje použitelnost právě citované judikatury). Žalobce se označil za „slabší a laickou věřitelskou stranu odpovědnostního vztahu“, což by podle něj mělo svědčit v jeho prospěch, promlčecí lhůtu navíc promeškal pouze o osm dnů. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů. 4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné. Uvedla, že datum 3. 6. 2022 nikdy neprezentovala jako okamžik ustálení zdravotního stavu žalobce. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 240/2023, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. III. ÚS 2323/23 (správně II. ÚS 2323/23), v nichž byla rovněž řešena problematika vznesení námitky promlčení ze strany pojistitele, a zdůraznila, že dovolatelem odkazovaná judikatura na posuzovaný případ nedopadá. Žalovaná tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. 6. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a je tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2366/2013). Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a ch