25 Cdo 1618/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1618/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 3. 2024 Spisová značka:25 Cdo 1618/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1618.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 449 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 4. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1532/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1618/2023-645 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: A. S., zastoupená JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti žalované: DER Touristik CZ a. s., se sídlem Babákova 2390/2, Praha 4, IČO 45312974, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, o náhradu nákladů na péči, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 361/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 58 Co 335/2022-607, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 58 335/2022-607, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2022, č. j. 18 C 361/2015-545, v části výroku o platební povinnosti žalované ve výši 201.760 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu ohledně 119.520 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve sporu o náhradu nákladů na péči o žalobkyni za období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015, kterou žalobkyně potřebuje s ohledem na svůj zdravotní stav poté, co utrpěla v roce 2005 při zájezdu do Egypta úraz, dovodily soudy obou stupňů podle § 852j odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), že za utrpěnou újmu odpovídá zájezd zajišťující cestovní kancelář, jejíž právní nástupkyní je žalovaná. Žalobkyně v důsledku úrazu trpí trvalým ochrnutím dolní poloviny těla, pozbyla soběstačnosti, a má proto podle § 449 obč. zák. nárok na náhradu za osobní péči, kterou jí poskytuje její manžel, původně v řízení vystupující jako žalobce b). Odvolací soud v návaznosti na závazný právní názor vyslovený v předchozím zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 289/2020, ohledně způsobu stanovení výše náhrady v návaznosti na ocenění profesionálních pečovatelských služeb podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve spojení s prováděcí vyhláškou č. 505/2006 Sb., dospěl po částečném doplnění dokazování ke zjištění, že v rozhodném místě a době se částka, kterou by žalobkyně musela platit profesionální pečovatelské službě, pohybovala mezi 100 až 120 Kč za jednu hodinu péče na základě smlouvy uzavřené podle § 91 odst. 1 tohoto zákona, s čímž je v souladu žalobou požadovaná odměna 120 Kč za hodinu. Adekvátní stavu žalobkyně se soudu jeví péče v rozsahu 1 hodiny pomoci s podáváním jídla, 1,5 hodiny pomoci při ranním a večerním oblékáním a svlékání, 1 hodiny pomoci při samostatném pohybu v prostoru, 2 hodin při pomoci přesunu na vozík, 1 hodiny pomoci při hygieně, 3 hodin při pomoci s použitím záchodu, včetně vyprazdňování stolice a cévkování. Celkem tak odvolací soud vyšel z doby nutné péče 9,5 hodiny denně, na rozdíl od soudem prvního stupně stanoveného rozsahu 15,5 hodiny denně. Nepokládal totiž za úkon přesahující rámec běžné rodinné solidarity pomoc při zajištění donášky stravy, neboť manžel takto zajišťuje stravu i pro sebe. Stejně tak pomoc s nákupy a běžné pochůzky lze mít za činnosti v rámci běžné rodinné solidarity, kterou by manžel zajišťoval, i pokud by byla žalobkyně zdráva a manželé žili ve společné domácnosti. Rámec rodinné solidarity nepřesahuje ani společné trávení času u televizoru ve večerních hodinách či společně trávenou odpolední přestávku. Tvrzení ohledně nutnosti polohování žalobkyně v nočních hodinách pak nebylo prokázáno. Soud k tomu hodnotil provedené důkazy včetně znaleckých posudků a uzavřel, že žalobkyně má nárok na náhradu nákladů na péči v rozsahu odpovídajícím 9,5 hodinám denně po 120 Kč za každou hodinu, po odečtení pobytu v rehabilitačním zařízení v době od 15. 2. 2015 do 4. 3. 2015, kdy manžel žalobkyně žádnou péči nevykonával, činí v době od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015 rozsah péče celkem 166 dnů. Po odečtení příspěvku na péči v částce 24.000 Kč tak má žalobkyně nárok na úhradu 165.240 Kč, ovšem již dříve jí byla pravomocně přiznána částka 83.000 Kč, žalobě tak lze nyní vyhovět pouze co do částky 82.240 Kč. 2. Proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce řešené odvolacím soudem odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu; důvodnost dovolání plyne z nesprávného právního posouzení. Dovolatelka nesouhlasí se stanovením časového rozsahu denní péče, neboť není soběstačná a je odkázána na péči třetí osoby, takže jí manžel poskytuje péči v podstatě kontinuálně v průběhu celého dne. Nesouhlasí, že by tato péče mohla být zahrnuta pod manželskou solidaritu, o níž lze hovořit tehdy, jde-li o nárazovou či krátkodobou péči, jež je chápána jako péče vzájemná. Stará-li se o žalobkyni její manžel po dobu více než deseti let, pak takovou péči nelze nazvat vzájemnou. Dovolatelka odkázala na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/2019 a zdůraznila, že kontinuální poskytování péče v průběhu celého dne vylučuje, aby se manžel věnoval jakékoliv své vlastní činnosti. Upozorňuje, že se k jejímu náhledu v tomto směru přiklonil i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 3. 6. 2022, č. j. 23 Co 34/2020-434. Napadené rozhodnutí tak nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu reagující na citovaný nález Ústavního soudu, v němž bylo zdůrazněno, že vzájemná manželská solidarita nemůže být za tak dlouhé období vztažena i na činnosti, které by jinak manžel vykonával, i pokud by žalobkyně nebyla zdravotně postižena. Rozhodným je pak právě období, po které je její manžel nucen tyto činnosti zajišťovat. Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí v jeho zamítavé části bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 3. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala dovolání též žalovaná, řízení o tomto dovolání ovšem bylo zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 3. 2023, č. j. 18 C 361/2015-640, pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání. 4. Po zahájení dovolacího řízení a před předložením věci Nejvyššímu soudu zanikla původně žalovaná společnost Cestovní kancelář Fischer a. s. fúzí sloučením s nástupnickou společností DER Touristik CZ a. s., se sídlem Babákova 2390/2, Praha 4, IČO 45312974, proto Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 13. 2. 2023, č. j. 18 C 361/2015-635, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s touto společností. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolatelkou namítaný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nelze dovodit. V projednávané věci nebylo pochyb o tom, že dlouhodobá péče poskytovaná žalobkyni jejím manželem přesahuje rámec běžné rodinné solidarity, a byl respektován závěr, zmiňovaný též v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19, že není přiměřené považovat péči o závislou osobu za běžnou činnost směřující k uspokojování potřeb rodiny. Odvolací soud vycházel též z kritérií formulovaných jak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 289/2020, vydaném v této věci, tak v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 (uveřejněn pod číslem 48/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), v