25 Cdo 1668/2024 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1668/2024-406 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) L. F., b) Z. F., c) R. F., všichni zastoupení JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Holečkova 419/21, Praha 5, proti žalované: R. Š., zastoupená Mgr. Jitkou Hudouskovou, advokátkou se sídlem Májová 1150/32, Cheb, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Nové Město, Praha 1, o zaplacení 7 013 454 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 327/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2024, č. j. 64 Co 10/2024, 64 Co 11/2024-378, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 64 Co 10/2024, 64 Co 11/2024-378, potvrdil rozsudek ze dne 4. 10. 2023, č. j. 4 C 327/2022-292, ve znění usnesení ze dne 24. 11. 2023, č. j. 4 C 327/2022-346, kterým Okresní soud v Tachově zamítl žalobu žalobkyně a) na zaplacení 3 013 454 Kč s příslušenstvím, žalobkyně b) na zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím, žalobce c) na zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud v řízení o žalobě na náhradu nemajetkové újmy pozůstalých vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že J. F. (dále jen „pacient“), manžel žalobkyně a), a otec žalobců b) a c), dne 15. 2. 2021 telefonicky kontaktoval žalovanou jako svou obvodní lékařku s tím, že byl v kontaktu s osobou pozitivně testovanou na onemocnění covid-19. Žalovaná na základě telefonické konzultace předepsala pacientovi léky Isoprinosine, Erdomed a kapky Vigantol. Při další telefonické konzultaci bez fyzického vyšetření pacienta stanovila žalovaná s ohledem na popsané symptomy pacienta a poslech jeho dechu v telefonu diagnózu akutní bronchitidy a předepsala mu lék Erdomed 20, Klacid 500 (z důvodu předpokladu bakteriální superinfekce) a probiotika. Jeho žádosti o rentgenové vyšetření plic nevyhověla. Dne 26. 2. kontaktovala žalovanou žalobkyně b) a informovala ji o zhoršení zdravotního stavu svého otce, žalovaná proto doporučila jeho hospitalizaci v nemocnici. Téhož dne převezla zdravotnická záchranná služba pacienta, který byl dušný a kašlal, do nemocnice, kde byl do 1. 3. hospitalizován na interním oddělení, od 1. 3. do 11. 3. na jednotce intenzivní péče a od 11. 3. na anesteziologicko-resuscitačním/ oddělení, kde po rozvoji multiorgánového selhání dne 12. 3. 2021 zemřel. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobců podle § 2910 a § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). V jednání žalované neshledal postup non lege artis. Přiklonil se k závěrům posudku MUDr. Pavla Brejníka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví praktické lékařství, který ani předepsání antibiotik pouze na základě anamnestického zhodnocení provedeného distančně nepovažoval za daných okolností za porušení povinnosti lékařky postupovat s náležitou péčí, a to s přihlédnutím k v té době probíhající pandemii onemocnění covid-19, nouzovému stavu a enormně vysokému počtu pacientů, kteří se na praktické lékaře obraceli. Odvolací soud tak nepřisvědčil názoru znalce prof. MUDr. Miloše Peška, CSc., který předepsání antibiotik bez předchozího vyšetření pacienta za postup non lege artis považoval. Podle nalézacích soudů však sám tento znalec doporučil zpracování posudku z oboru praktického lékařství, a navíc při zpracování svého znaleckého posudku neměl k dispozici zdravotní záznamy pacienta z nemocnice, kde byl hospitalizován, pouze propouštěcí zprávy, což vyplynulo především z jeho výslechu před soudem prvního stupně. Nalézací soudy vzaly v potaz také jeho odbornost a profesní působnost na klinice pneumologie a tuberkulózy, kde jsou k dispozici lékařská vyšetření na odlišné úrovni než u běžného praktického lékaře. Nedůvodnou shledal odvolací soud žalobu ale i proto, že ani neměl za prokázanou existenci příčinné souvislosti mezi údajným pochybením žalované a smrtí pacienta. Oba znalci se shodli na závěru, že ani včasnější hospitalizace, ani provedení rentgenu plic pacienta by s pravděpodobností blížící se jistotě nevedly k úspěšné léčbě, ostatně pacient byl 26. 2. 2021 hospitalizován, aniž by mu byl při přijetí v nemocnici proveden rentgen plic či změněna medikace antibiotiky, až dne 1. 3. 2021 podstoupil pacient CT vyšetření plic. Účinné léčebné prostředky v únoru 2021 nebyly k dispozici. V nemocnici zavedli v té době dostupnou a obvyklou symptomatickou léčbu s monitoringem, stav pacienta byl stabilizovaný, a až od 8. 3. 2021 začal být jeho stav kritický. Pacient tedy nebyl hospitalizován opožděně, medikace předepsaná žalovanou (antibiotika podávali lékaři pacientovi i v nemocnici) ani absence RTG vyšetření (které neprovedli ani při přijetí v nemocnici) nikterak neovlivnila průběh nemoci. 2. Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího a rovněž Ústavního soudu. Podle dovolatelů odvolací soud nesprávně posoudil postup žalované spočívající v předepsání antibiotik bez fyzického vyšetření pacienta, jeho nepoučení o veškerých možnostech léčby za současného nerespektování jeho individuality jako postup lege artis. Dále měl odvolací soud nedostatečně zjistit skutkový stav, když se nezabýval dovolateli tvrzenými nedostatky při vedení zdravotnické dokumentace, které představovaly postup žalované non lege artis. Nedostatky ve zdravotnické dokumentaci měl soud vyhodnotit jako důvod pro obrácení důkazního břemene. Dovolatelé vytkli odvolacímu soudu rovněž nesprávné posouzení příčinné souvislosti, když podle znaleckého posudku prof. MUDr. Miloše Peška, CSc., pro prodlévání žalované v řádech dnů přijali pacienta k hospitalizaci až se známkami multiorgánového selhání. V té době už ale byla pravděpodobnost nepříznivého průběhu nemoci a úmrtí pacienta značně vysoká. Odvolací soud podle žalobců neměl akceptovat znalecký posudek MUDr. Pavla Brejníka, který je zcela nepřípustný, neboť byl zpracován optikou ex post, a nalézací soudy pouze mechanicky převzaly jeho závěry. Tyto námitky žalobců byly nalézacími soudy zcela ignorovány. Odvolací řízení bylo zatíženo vadou při dokazování, když odvolací soud nehodnotil důkazy jak samostatně, tak v jejich souhrnu. Dále se odvolací soud nevypořádal ani se všemi odvolacími námitkami žalobců. Konečně dovolatelé zpochybnili rovněž správnost nákladových výroků. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Vedlejší účastnice na straně žalované se ve vyjádření ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 5. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Nalézací soudy zamítly žalobu na náhradu nemajetkové újmy ze dvou důvodů, jednak proto, že nebylo prokázáno, že by žalovaná porušila právní povinnost, a současně i pro absenci příčinné souvislosti mezi újmou a údajným porušením povinnosti. Žalobci formálně zpochybňují oba důvody. Byť v dovolání tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má záviset na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve vztahu k posouzení existence příčinné souvislosti se z jejich dovolací argumentace existence otázky vyhovující požadavkům § 237 o. s. ř. nepodává. Fakticky své výhrady stran příčinné souvislosti směřují výlučně proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů (žalobci tvrdí, že podle znalce prof. MUDr. Miloše Peška, CSc., žalovaná prodlévala a v důsledku toho přijali pacienta v nemocnici pozdě, s příznaky multiorgánového selhání, což prokázáno nebylo). Avšak správnost