25 Cdo 1815/99 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1815/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ M. P., B/ S. P. a C/ I. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému R., obchodní společnost s ručením omezeným, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 277/93, o dovolání žalobců A/a B/ proti rozsudku Krajského soud v Ostravě ze dne 22. 12. 1998, č. j. 10 Co 693/98, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 1998, č. j. 10 Co 693/98, se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 6. 5. 1996, č. j. 8 C 277/93 - 86, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 32.879,- Kč s 3 % úrokem od 20. 6. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, žalobu třetí žalobkyně o zaplacení 24.637,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi prvními dvěma žalobci a žalovaným a ve vztahu mezi třetí žalobkyní a žalovaným. Vycházel ze zjištění, že žalobci se ve dnech 20. 2. - 27. 2. 1993 zúčastnili autobusového zájezdu ze Š. do I. v Turecku a zpět, který na základě objednávky Základní organizace Českomoravského odborového svazu pracovníků školství při 6. základní škole v Š. (dále jen „ČMOS\") provedl žalovaný jako přepravce (dopravce). Při zpáteční cestě byl během zastávky v S. v Srbské republice otevřen zavazadlový prostor autobusu, z něhož byla v nestřeženém okamžiku odcizena cestovní zavazadla žalobců. První dva žalobci nejprve ústně a posléze písemně dopisem ze dne 20. 6. 1993 reklamovali ztrátu svých zavazadel u žalovaného a současně požádali o nahrazení vzniklé škody, avšak žalovaný jim nevyhověl. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ust. § 762 odst. 1, § 764 odst. 2, § 769 odst. 1 obč. zák., a z ust. § 73 odst. 1, 2, a 5 vyhl. č. 133/1964 Sb., silniční přepravní řád (dále jen „SPŘ\"), z nichž dovodil, že na přepravu zavazadel žalobců, jež byla přepravována odděleně od nich jako cestujících v nepravidelné silniční dopravě, je třeba pohlížet jako na zásilku přepravovanou v nákladní přepravě. Žalobce je proto nutno považovat za odesílatele zásilky ve smyslu ust. § 73 odst. 2 písm.c/ SPŘ, a tedy za osoby oprávněné k podání reklamace. Dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá žalobcům za škodu vzniklou jim ztrátou jejich zavazadel podle ust. § 769 odst. 1 obč. zák., kterou je povinen nahradit, a že se této odpovědnosti nezprostil. Při stanovení výše škody vycházel okresní soud ze znaleckého posudku. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 7. 1997, č. j. 10 Co 1062/96 - 120, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi prvními dvěma žalobci a žalovaným zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud okresnímu soudu uložil, aby nejprve zjistil okruh účastníků smlouvy o přepravě osob a obsah této smlouvy, a v závislosti na tom, aby pak z hlediska ust. § 3, 31 odst. 4, § 40 odst. 10 a § 73 odst. 2 písm.c/ SPŘ posoudil, zda odesílatelem zavazadel byli žalobci či odborový svaz, a v této souvislosti, aby vyřešil otázku aktivní legitimace k uplatnění práva na náhradu škody za ztrátu zavazadel žalobců; za nezbytné považoval též odstranění pochybností o základu uplatněného nároku s tím, že i v tomto směru je zapotřebí provést další důkazy. Okresní soud v Bruntále ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 20. 3. 1998, č. j. 8 C 277/93 - 151 tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Po doplnění řízení vzal za prokázané, že dne 22. 1. 1993 objednala základní organizace ČMOS, zast. Mgr. J. N., autobus o kapacitě 60 míst pro zájezd učitelů do I. v termínu od 20. 2. do 27. 2. 1993 s tím, že autobus měl být přistaven u 6. ZŠ na parkovišti v Š., a že tato objednávka byla potvrzena žalovaným a kopie vrácena objednateli, který zaplatil dohodnutou cenu za dopravu. Soud prvního stupně dovodil, že v daném případě smlouvu o nepravidelné hromadné přepravě osob se žalovaným uzavřela uvedená odborová organizace, kterou je proto ve smyslu ust. § 3 SPŘ třeba považovat za odesílatele zavazadel účastníků zájezdu přepravovaných odděleně od cestujících v zavazadlovém prostoru autobusu s tím, že za odesílatele ve smyslu ust. § 40 odst. 10 SPŘ jednal Mgr. J. N. Ten však, a ani jiná osoba, jak bylo dále zjištěno, jménem odesílatele v šestiměsíční prekluzivní době podle § 771 obč. zák. právo na náhradu škody z titulu odpovědnosti žalovaného jako dopravce za ztrátu zavazadel neuplatnil, a proto toto právo zaniklo, a to i za stavu, kdy jej žalobci uplatnili sami; ti totiž jednali svým jménem, aniž k tomuto úkonu měli písemný souhlas odesílatele (§ 73 odst. 2 SPŘ). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 12. 1998, č. j. 10 Co 693/98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobců na připuštění dovolání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a shodně s ním dovodil, že v posuzované věci jde o odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobcům podle ust. § 769 a 770 obč. zák., takže je nutno vycházet též z ust. § 771 obč. zák., dle něhož právo na náhradu škody může odesílatel uplatnit u dopravce do šesti měsíců od vydání zásilky příjemci, nebo jestliže k vydání zásilky nedošlo, do šesti měsíců od převzetí zásilky k přepravě, jinak právo zanikne. Ohledně řešení otázky, kdo byl v daném případě odesílatelem zavazadel žalobců (tedy zda to byli žalobci, nebo ČMOS, zastoupený Mgr. J. N.), vycházel krajský soud z ust. § 3 vyhl. č. 133/1994 Sb., SPŘ, dle něhož organizacemi a osobami zúčastněnými na přepravě silničním vozidlem pro cizí potřebu jsou odesílatel - osoba nebo organizace, která uzavřela přepravní smlouvu s dopravcem, dále z ust. § 31 odst. 4 cit. vyhlášky, podle kterého přepravní a jiné náhrady je povinen uhradit objednatel, a konečně z ust. § 40 odst. 10 cit. vyhl., které stanoví, že ten, kdo objedná přepravu jménem odesílatele, se považuje za jeho zástupce oprávněného též ke všem jednáním, která se týkají sjednání podrobných podmínek přepravní smlouvy, její změny nebo zrušení. Dovodil, že jestliže v posuzovaném případě byla objednatelem dopravy zájezdu a za jeho účastníky jednala základní organizace ČMOS, zastoupená Mgr. N., která na základě smlouvy o dopravě ze dne 22. 1. 1993 uzavřené se žalovaným také za ně zaplatila náklady zájezdu, pak tato organizace byla nejen objednatelkou zájezdu včetně dopravy jejích účastníků, ale i odesílatelkou jejich zavazadel, i když nebyla jejich vlastníkem. Tato organizace pak ve smyslu ust. § 73 odst. 2 písm.b/ a c/ vyhl. č. 133/1964 Sb. byla oprávněna jako odesílatelka uplatnit u žalovaného ve lhůtě 6 měsíců od převzetí zásilky k přepravě dle ust. § 771 obč. zák. reklamaci za odcizená zavazadla žalobců z titulu náhrady škody, což však odpovídajícím způsobem neučinila. Pokud žalobci sami nárok na náhradu škody u žalovaného uplatnili, nemohli být úspěšní, neboť ve smyslu ust. § 73 odst. 2 cit. vyhl. by k této reklamaci museli mít písemný souhlas objednatele, tedy ČMOS. Krajský soud z těchto důvodů přisvědčil závěru okresního soudu, že neuplatnil-li odesílatel zásilky ČMOS, zast. Mgr. N., řádně a včas reklamaci u žalovaného, nelze uplatněnému nároku žalobců na náhradu škody proti žalovanému vyhovět. Návrh žalobců na připuštění dovolání k otázce „aktivní legitimace k uplatnění reklamace v této náhradě škody\" odvolací soud zamítl s odůvodněním, že se nejedná o otázku zásadního právního významu, neboť je vyřešena právními předpisy, podle nichž odvolací soud v souzené věci rozhodoval. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci A/ a B/ dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a podávají jej z důvodu podle ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v daném případě je za odesílatele zavazadel žalobců třeba považovat základní organizaci ČMOS. Namítají, že tato organizace sice zajišťovala předmětný zájezd a též objednala přepravu jeho účastníků, avšak neučinila tak sama pro sebe na vlastní účet, nýbrž jako jejich zástupce na základě přihlášky k účasti na zájezdu a po předchozí úhradě ceny zájezdu jeho účastníky; z toho dovozují, že akceptací objednávky došlo též k uzavření smlouvy o nákladní přepravě v zastoupení účastníků zájezdu, na něž je tudíž nutno pohlížet jako na odesílatele zavazadel přepravovaných v zavazadlovém prostoru autobusu, a tedy jako na účastníky přepravního vztahu, kteří též byli se zástupcem žalovaného oprávněni měnit podmínky přepravní smlouvy a též tzv. dopravní cestu upravenou v ust. § 54 SPŘ. Konkrétně se jednalo o to, že účastníci zájezdu nastupovali do autobusu a vystupovali z něj v odlišných místech během trasy, z čehož je zřejmé, že k započetí či ukončení přepravního vztahu z přepravy nákladu