25 Cdo 1828/2003 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1828/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 7. 2004 Spisová značka:25 Cdo 1828/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1828.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 420 předpisu č. 40/1964Sb. § 420 předpisu č. 116/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1828/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce K. s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. k. Ú., státnímu podniku, o zaplacení 1,950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 302/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2002, č. j. 11 Cmo 360/2001 - 98, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 1.950.000,- Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný porušil povinnost vyplývající z kupní smlouvy účastníků ze dne 12. 9. 1994 o převodu vlastnictví domu čp. 1898 se stav. parc. č. 1593 v Ú. n. L., na žalobce, podle níž měly být nemovitosti „kupujícímu předány prosty práv třetích osob“. Protože žalovaný nemovitosti žalobci nepředal a jsou užívány podnikatelem F. D., se kterým žalovaný dne 10. 9. 1991 uzavřel hospodářskou smlouvu o jejich užívání za účelem provozování restauračního zařízení (jež byla několikrát doplňována, naposledy dne 26. 5. 1993), způsobil žalobci škodu ve formě ušlého zisku předpokládaného na základě nájemní smlouvy uzavřené žalobcem s T. M. dne 31. 10. 1994 o nájmu nebytových prostor v předmětných nemovitostech s dohodnutým nájemným ve výši 75.000,- Kč měsíčně, která za období od 1. 11. 1994 do 1. 1. 1997 činí žalovanou částku. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 4. 2001, č. j. 33 Cm 302/97 - 63, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 12. 9. 1994 uzavřeli účastníci kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí s účinky vkladu ke dni 17. 10. 1994, v níž žalobce v bodu V. výslovně prohlásil, že je mu znám skutečný stav prodávaných nemovitostí, a nečinil si v tomto směru žádné další požadavky. Podle čl. VI. smlouvy měly být předmětné nemovitosti „žalobci předány prosty práv třetích osob“ s tím, že „prodávající v souladu s ustanovením zák. č. 210/1993 Sb. oznámil současnému nájemci nemovitostí (panu F. D.) zánik smlouvy o dočasném užívání s termínem pro vyklizení do 5. 10. 1994“. Jmenovaný však nemovitosti nevyklidil a tak nemohla být naplněna nájemní smlouva ze dne 31. 10. 1994, kterou žalobce (již jako vlastník nemovitosti) uzavřel s T. M., v níž bylo dohodnuto nájemné ve výši 75.000,- Kč měsíčně počínaje listopadem 1994. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce vznik škody (ušlého zisku) neprokázal, neboť nájemní smlouva o nájmu nebytových prostor v předmětných nemovitostech s T. M. byla uzavřena bez předchozího souhlasu příslušného obecního úřadu (§ 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor), když jmenovaný si nemovitosti pronajal za účelem provozování jeho podnikatelské činnosti; žalobce proto nemá na nájemné od T. M. právo a jeho nárok na náhradu ušlého zisku není tudíž opodstatněný. V průběhu řízení navíc vyšlo najevo, že ani nájemní smlouva ze dne 10. 9. 1991, kterou uzavřel žalovaný s panem D. ohledně nájmu nebytových prostor v předmětných nemovitostech za účelem provozování restauračního zařízení, nebyla schválena příslušným obecním úřadem, a že žádný z jejích účastníků o udělení souhlasu ani nepožádal; rovněž i tato smlouva je proto absolutně neplatná podle § 3 odst. 4 zák. č. 116/1990 Sb., resp. nájemní vztah na jejím základě nevznikl. Z toho vyplývá, že F. D. užíval předmětné nemovitosti bez právního důvodu, a tato skutečnost mohla být žalobci známa již v době uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí. K odvolaní žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2002, č. j. 11 Cmo 360/2001 - 98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba se žádostí, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 1,950.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného za škodu není dána (§ 420 obč. zák.), neboť neporušil žádnou právní povinnost vyplývající pro něj z uzavřené kupní smlouvy účastníků. S poukazem na čl. V. této smlouvy, v němž žalobce prohlásil, že „měl možnost prohlídky a je mu znám stav nemovitostí“ a že „nepřejímá s koupenou nemovitostí žádné dluhy, břemena či jiné závazky“ a na čl. VI., v němž se uvádí, že „prodávané nemovitosti se předávají prosty práv třetích osob“ a že „prodávající v souladu s ustanovením zákona č. 210/1993 Sb. oznámil současnému nájemci zánik smlouvy o dočasném užívání nemovitosti s termínem do 5. 10. 1994“, dovodil, že byla-li smlouva o nájmu nebytových prostor v předmětné nemovitosti za účelem zřízení a provozu restaurace mezi žalovaným a F. D. uzavřena bez souhlasu orgánu obce podle § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., v rozhodném znění, a účastníci o něj ani nepožádali, je tato nájemní smlouva absolutně neplatná (§ 3 odst. 4 cit. zákona). Vlastnictví k převáděným nemovitostem tedy dnem účinnosti vkladu práva do katastru nemovitostí, tj. dnem 17. 10. 1994, přešlo na žalobce jako na kupujícího „bez závazků a prosto práv třetích osob“, když F. D. prostory užíval bez právního důvodu a měl povinnost je vyklidit. Pokud tak neučinil dobrovolně, měl pouze žalobce jako jejich vlastník věcnou legitimaci k podání žaloby proti němu, neboť žalovanému k takovému postupu žádný způsobilý právní titul nesvědčil. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný ujednání obsažená v kupní smlouvě účastníků neporušil, a jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. tak nebyl naplněn. Podle názoru odvolacího soudu nelze závazek prodávajícího předat nemovitosti vyklizené, jak dovozuje žalobce, z obsahu článků V. a VI. kupní smlouvy dovodit. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí s jeho závěrem, že žalovaný za vznik škody neodpovídá z důvodu, že neporušil žádnou povinnost vyplývající z kupní smlouvy účastníků. Poukazuje na to, že po té, co se stal vlastníkem předmětné nemovitosti, chtěl umožnit její užívání panu M. na základě nájemní smlouvy a měl proto zájem na tom, aby nemovitosti od žalovaného převzal ve stavu způsobilém k pronajmutí, tedy mimo jiné „bez uživatele“. V písemném vyhotovení kupní smlouvy bylo proto v čl. VI. uvedeno, že „kupující nepřejímá s koupenou nemovitostí žádné dluhy, břemena či jiné závazky“ a že se „prodávané nemovitosti předávají prosty práv třetích osob“, což bylo chápáno tak, že předmětné nemovitosti budou žalobci předány vyklizené, resp. „bez pana D.“, a to ať již je užíval na základě platné smlouvy, bez právního důvodu či protiprávně. Žalovaný také informoval žalobce o tom, že „nájem pana D. již skončil, že nemovitosti užívat nemá a že bude dosaženo jeho vyklizení“, což ovšem splněno nebylo. Je tedy jisté, že žalovaný znemožnil žalobci nemovitosti užívat, čímž podstatně omezil jeho vlastnické právo, a svým jednáním mu způsobil škodu. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém velmi obsáhlém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, příp. odmítnuto. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí se ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč. zák. je protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Byly-li tyto předpoklady odpovědnosti poškozeným prokázány, zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ust. § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně o