25 Cdo 193/2007 — Nejvyšší soud

25 Cdo 193/2007 citace  Právní věta:Zákaz těžby dřeva v některých lokalitách národní přírodní rezervace, byl-li stanoven plánem péče a lesním hospodářským plánem v souladu se zákonem o lesích a zákonem o ochraně životního prostředí, představuje zákonné omezení hospodaření v lese zvláštního určení, s nímž je spojen nárok vlastníka na náhradu zvýšených nákladů, nikoliv na náhradu ušlého zisku za neprovedenou těžbu dřeva. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2009 Spisová značka:25 Cdo 193/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.193.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 11 odst. 3 předpisu č. 289/1995Sb. § 36 předpisu č. 289/1995Sb. čl. 11 předpisu č. 1/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:9 / 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.07.2009IV.ÚS 2005/11 IV.ÚS 2005/09JUDr. Miloslav Výborný Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 193/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. d. o., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí, zastoupené advokátem, za vedlejší účasti obcí 1) N. V., 2) M. L., 3) S., 4) B. n. O., 5) O. n. O., 6) N., 7) B., 8) R. u V. M., 9) P., 10) J., 11) M., 12) O., 13) H., R., 15) R., 16) Š., 17) V. L., 18) V. M., 19) V., 20) S., 21) V., 22) Ú., 23) S., 24) B., 25) L., 26) P., 27) S., 28) N. D., 29) S., 30) O., 31) M., 32) K., 33) O., 34) S., 35) Ž. P., 36) H. B., 37) S. H., 38) Č. B., 39) K. V., 40) J. m. 41) N. M. n. M., 42) Ž. n. S., 43) P., 44) Ž. n. D., a 45) Ch., na straně žalobce, o 2.500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 277/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2006, č. j. 51 Co 89/2006-154, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 52.300,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhá vůči státu náhrady škody ve výši 2.500.000,- Kč, která mu měla vzniknout v důsledku omezení hospodaření v lesním hospodářském celku P. (těžby lesních porostů) v souvislosti s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí o schválení plánu péče pro národní přírodní rezervaci R. (dále též jen „N. R.“) a rozhodnutím Ministerstva zemědělství o schválení lesního hospodářského plánu pro lesní hospodářský celek L. P. na období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 2008. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č. j. 11 C 277/2000-107, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 5. 2006, č. j. 11 C 277/2000-125, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je nájemcem pozemků parc. v k. ú. H. B., parc. č. 409/1, 464/1 v k. ú. S. R., které se nacházejí v podílovém spoluvlastnictví vedlejších účastníků. Vyhláškou Ministerstva životního prostředí č. 17/1997 Sb. byla kromě jiného i na uvedených pozemcích vyhlášena národní přírodní rezervace R. Rozhodnutím ze dne 10. 6. 1998, schválilo Ministerstvo životního prostředí návrh plánu péče pro N. R. v CHKO Ž. v. na období 1998-2007, čímž se plán péče stal závazným podkladem pro jiné plánovací dokumenty i pro realizaci praktických zásahů v něm uvedených; mimo jiné stanovil, že některé lesní porosty na území N. R. budou napříště ponechány přirozenému vývoji. Návrh lesního hospodářského plánu zpracovaný na objednávku žalobce byl odsouhlasen S. CHKO Ž. v. i Ministerstvem zemědělství (rozhodnutím ze dne 11. 6. 1999, č. j. 861/99). Pro posouzení důvodnosti nároku považoval soud prvního stupně za klíčové určení, zda žalobce byl omezen v hospodaření v lese již přímo zákonem nebo až předmětnými rozhodnutími Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zemědělství. S odkazem na ustanovení § 8 odst. 1 písm. c), § 11 odst. 3 a § 36 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (dále též jen „lesní zákon“), ustanovení § 29 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 119/2003, dovodil, že využití dřevní hmoty z lesů zvláštního určení, nacházejících se ve zvláště chráněných územích (tedy také v národních přírodních rezervacích) a tvořících tak významné přírodní bohatství, je omezeno již přímo ze zákona, nikoli až rozhodnutím orgánu státní správy, neboť veřejný zájem na zachování těchto cenných přírodních zdrojů je nadřazen zájmům hospodářským a vlastník (správce) lesa je povinen tento stav respektovat. Plán péče schválený orgánem ochrany přírody a krajiny podle § 38 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., byť byl závazným podkladem pro lesní hospodářský plán, pouze konkretizoval zákonem stanovená omezení s ohledem na konkrétní místní podmínky NPR R. I kdyby takový plán péče neexistoval, musel by žalobce respektovat režim chráněného území včetně veškerých omezení; žalobce však netvrdil, že by byl v případě neexistence plánu péče v hospodaření v lese méně omezen nebo že by se domáhal náhrady zvýšených nákladů vzniklých z omezeného způsobu hospodaření ve smyslu § 36 odst. 3 lesního zákona. Soud prvního stupně uzavřel, že uvedené zákonné omezení vlastnického práva je plně v souladu s čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, č. j. 51 Co 89/2006-154, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho závěry právními a na odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost odkázal. Dále uvedl, že jestliže žalobce hospodaří v tzv. lesích zvláštního určení podle § 8 odst. 1 písm. c) lesního zákona a jestliže jsou vlastníci těchto lesů podle § 36 odst. 3 lesního zákona povinni strpět omezení při hospodaření v nich a náleží jim pouze náhrada zvýšených nákladů, pokud jim z omezeného způsobu hospodaření vzniknou, důvod omezení hospodaření v lesích žalobce nespočívá v dané věci v rozhodnutí orgánu státní správy, nýbrž vyplývá přímo ze zákona, a proto podmínky pro přiznání práva na náhradu škody podle § 11 odst. 3 zákona o lesích nejsou splněny. Navíc zákon o ochraně přírody a krajiny zakládá příslušným orgánům oprávnění usměrňovat činnost v lesích tak, aby bylo dosaženo účelu ochrany, jak vyslovil Nejvyšší soud ČR právě v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 119/2003. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že nalézací řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle žalobce totiž není z napadeného rozsudku zřejmé, jakým způsobem odvolací soud hodnotil jeho odvolací námitky, ačkoli zpochybňovaly správnost základních úvah soudu prvního stupně o právní povaze sporu, a v čem je považuje za nesprávné či nedůvodné, neboť jim vyjma stručného popisu jejich obsahu nevěnuje jedinou zmínku. Za otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. označuje, „zda jsou omezení vyplývající z plánu péče o národní přírodní rezervaci podle § 38 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2004, omezeními vyplývajícími z individuálního právního aktu nebo zda jde o omezení vyplývající přímo ze zákona“, a „zda ustanovení § 36 odst. 3 věta první zákona č. 289/1995 Sb. vylučuje u vlastníků lesů zvláštního určení právo na náhradu újmy za omezení při hospodaření v nich, které je zakotveno v § 11 odst. 3 téhož zákona“. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že omezení hospodaření v lese vyplývá přímo ze zákona, a nenáleží proto za ně náhrada podle § 11 odst. 3 lesního zákona, a tvrdí, že by uvedené platilo jen v případě, byl-li by zákaz těžby zakotven přímo do textu zákona (v době vydání rozhodnutí Ministerstva životního prostředí i Ministerstva zemědělství však ustanovení § 4 odst. 3 a § 38 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb. a § 24 zákona č. 289/1995 Sb. připouštěla pouze to, aby takové zákazy byly stanoveny individuálními právními akty orgánů veřejné správy, tedy zakotvila nikoli omezení vyplývající přímo ze zákona, nýbrž připustila omezení stanovené na základě zákona); mezi oběma typy omezení soudy obou stupňů neučinily rozdíl a fakticky tak přistoupily k absurdnímu výkladu a aplikaci § 11 odst. 3 lesního zákona, že náhradu újmy l