25 Cdo 206/2026 — Nejvyšší soud

25 Cdo 206/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 3. 2026 Spisová značka:25 Cdo 206/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.206.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba Dotčené předpisy:§ 79 odst. 1 o. s. ř. § 41 odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 206/2026-198 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: J. C., zastoupená advokátkou JUDr. Michaelou Burdovou, se sídlem V Jámě 699/1, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: J. K., zastoupený advokátem Mgr. Ing. Janem Boučkem, se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, o 500 000 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 21 C 411/2024, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2025, č. j. 25 Co 184/2025-125, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhá uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí 500 000 Kč na náhradě újmy na zdraví, kterou jí měl žalovaný způsobit tím, že ji v období února a března 2019 opakovaně osahával a jednou prováděl také další fyzické praktiky v žalobě popsané za účelem svého sexuálního uspokojení, čímž se dopustil provinění pohlavního zneužití. Uvedla, že chování žalovaného jí způsobilo posttraumatickou stresovou poruchu, že dlouhodobě trpí stavy úzkosti, depresemi a panickými atakami a dosud se podrobuje psychoterapii a farmakologické medikaci. Neutěšený psychický stav se projevuje zejména sociální fobií a strachem z mužů a averzí vůči nim. 2. Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 28. 7. 2025, č. j. 25 Co 184/2025-125, změnil usnesení ze dne 17. 4. 2025, č. j. 21 C 411/2024-92, jímž Okresní soud Praha-východ odmítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení, tak, že se žaloba neodmítá. Odvolací soud citoval § 43 a § 79 odst. 1 o. s. ř. a shledal, že podle žalobních tvrzení je zřejmé, že žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu újmy na zdraví a v rámci něj konkrétně jen nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění (žalobkyně tvrdí ztrátu kvality života z důvodu posttraumatické stresové poruchy se symptomy uvedenými v žalobě). Výzva soudu prvního stupně podle § 43 odst. 1 o. s. ř. byla nadbytečná a v ní stanovená lhůta byla navíc nepřiměřeně krátká vzhledem k okolnostem věci. Odvolací soud shrnul, že žaloba je srozumitelná, určitá, a tudíž projednatelná, a vyzdvihl povinnost soudu interpretovat zákonná procesní pravidla ve světle práva na spravedlivý proces. 3. Žalovaný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky určitosti žaloby odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zdůraznil, že žalobní tvrzení nevedou k závěru, že žalobkyně žádá náhradu za ztížení společenského uplatnění. Tvrzení žalobkyně o ztrátě kvality života nelze podřadit jen pod ztížení společenského uplatnění, neboť také pociťovaná bolest vede ke ztrátě kvality života. Ani samotné uvedení posttraumatické stresové poruchy coby následku není jedinečným definičním prvkem pro nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Právní zástupce žalobkyně nedokázal na výzvu soudu uvést, jaký nárok za zásah do zdraví žalobkyně uplatňuje. Dovolatel poukázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a z nich plynoucí rozhodovací praxi, podle níž je-li uplatňován nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví, je žaloba neurčitá, pokud je v ní uvedena jen jediná souhrnná částka bez specifikace jednotlivých dílčích nároků (náhrada za bolest, za ztížení společenského uplatnění a za další nemajetkové újmy). Žalobkyně byla v řízení zastoupena advokátem, který byl znalý věci. K odstranění vad žaloby nedošlo ani (nejpozději) v průběhu odvolacího řízení, a proto mělo být usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby odvolacím soudem potvrzeno. Soudní aktivismus odvolacího soudu ve prospěch žalobkyně je zarážející. Dovolatel namítá protiústavnost usnesení odvolacího soudu, která má spočívat v aktivistickém postupu odvolacího soudu vychylujícím váhy spravedlnosti a princip rovnosti účastníků řízení. Bylo zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a sám rozhodl, že se řízení zastavuje. 4. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, jak o tom svědčí také rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná dovolatelem v dovolání. Žaloba obsahuje vylíčení protiprávního jednání žalovaného, obtíží žalobkyně, které požaduje odčinit, a částku požadovaného zadostiučinění. Jestliže žalobkyně v žalobě popsala své přetrvávající těžkosti, které nejsou jen přechodného rázu a které ji dlouhodobě omezují v běžném způsobu života a v možnosti seberealizace, pak je namístě posuzovat její nárok tak, jak to učinil odvolací soud, a ne trvat na vyčíslení částek za jiné nároky, které nebyly uplatněny. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žaloba je určitá. 8. Podle § 79 odst. 1, věty první a druhé o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. 9. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. 10. Ustanovení § 2958 o. z. klade určité požadavky na skutkové vymezení žaloby i na znění žalobního petitu, neboť obsahuje tři samostatné dílčí nároky na náhradu nemajetkové újmy, z nichž každý má za úkol odčinit jiný dopad újmy na zdraví do sféry poškozeného, přičemž podmínky pro jejich poskytnutí se liší, stejně jako se může lišit i okamžik jejich vzniku. Účelem bolestného je poskytnout náhradu za vytrpěné bolesti přechodného rázu (jak fyzické, tak psychické) i za dočasné obtíže spojené s průběhem léčby. Cílem náhrady za ztížení společenského uplatnění je kompenzovat poškozenému trvalé omezení či dokonce vyřazení z různých sfér společenského života. Kategorie dalších nemajetkových újem je pak spojena se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018; ústavní stížnost podaná proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 3006/19). Ve stejném rozhodnutí Nejvyšší soud také konstatoval, že vzhledem k tomu, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodní události, je nutné je přesně vyčíslit a každý nárok v žalobě podložit konkrétními skutečnostmi, a že pokud žalobce v návrhu na zahájení řízení jednotlivé nároky dostatečně nespecifikoval, a to konkrétně jejich výši, trpí jeho podání vadou spočívající v neurčitosti, pro kterou nelze v řízení pokračovat a kterou je třeba odstr